Devatenácté století poutá čím dál tím víc zájem historiků. Jeho mnohé významy, probádané i teprve odhalované, jsou přirovnávány k obsahu skřínky, jíž bohové obdarovali na Diův příkaz stvořenou a ctnostmi vybavenou Pandóru s upozorněním, aby ji neotevírala. Zvědavost způsobila, že do světa vstoupily všechny druhy zla jako trest za odvahu, s níž Prométheus přinesl lidem v ohni, uloupeném bohům, božské schopnosti. Mezinárodní vědecká konference 19. století v nás, kterou ve vile Lanna pořádal 29. května až 1. června 2007 Historický ústav AV ČR ve spolupráci s Ústavem českých dějin FF UK v Praze, mapovala a do hloubky zkoumala čas, který je už sice překryt dramatickými událostmi 20. století, ale dál působí v nás i kolem nás. V rozhovoru s prof. Milanem Hlavačkou (HÚ AV ČR, v. v. i., Ústav českých dějin FF UK Praha) se vracíme k několika z mnoha aspektů století, jež domácí i zahraniční historikové sledovali na zmíněném setkání s mimořádnou pozorností.
Pane profesore, slyšeli jsme, že pro českou i evropskou společnost 19. století měla ústřední význam historie, "dějinnost jako stav mysli". Konferenci přitom uvedl referát profesora Hrocha "Konec historismu?". Jak na tom tedy bylo s dějinností české národní obrození a jak jsme na tom se vztahem k dějinám my?Měl-li bych navázat na referát profesora Miroslava Hrocha a doktora Milana Řepy, musím souhlasit s tím, co ostatně i další řečníci potvrdili: naši dobu lze označit jako konec vypjatého historismu. Určitý historismus jistě přetrval, ale onen historismus vypjatý, jímž bychom politicky argumentovali a jímž bychom podmiňovali naši existenci, už tyto generace nepotřebují. Mají všechno, co právě historismus dobyl, tedy vlastní stát, který nikdo nezpochybňuje, jazyk, užívaný od mateřské školky po univerzitu, jednonárodnostní prostředí, v němž se vše, co občanská společnost potřebuje k životu, odehrává, neboť bylo "dobyto" i území, které české v minulosti nebylo. Historismus tedy u nás nemá už jako argumentační nástroj velké oprávnění, jeho obsah je postupně vyprazdňován a nahrazován prvky, které zdaleka nemají celonárodní záběr.
Nicméně své dějiny a s nimi i národní povědomí náš stát potřebuje, jak se ukázalo ve chvíli, kdy snaha zrušit vyučování dějepisu na školách vyvolala zdravou nevoli.
Protože máme mladý jednonárodnostní stát, bylo by nerozumné, kdyby neupevňoval v hlavách svých hlavně mladých příslušníků vědomí historické kontinuity. Je stále potřebné vědět, že existence tohoto státu není něčím samozřejmým, něčím, co spadlo z nebe. Cesuru oné třísetleté údajné diskontinuity, která některé generace straší dodnes, bylo třeba překonat s poukazem na jeho dějinnost. Je tu skryta banální a přirozená snaha dozvědět se, odkud jdeme, kdo jsme a jestli ještě vůbec někam směřujeme. Chceme-li tedy udržet na státních školách dějepis s významnou hodinovou dotací, pak hlavně proto, abychom udrželi kontinuitu vědomí o vlastní dějinnosti.
V úvodu své přednášky jste se zabýval znaky občanské společnosti, jíž byla už společnost 19. století. Vyjmenoval jste 20 bodů, které charakterizují či mapují, co nového se stalo.
Byl to pokus o definici liberálně občanské společnosti konce 19. století. Chtěl jsem se zamyslet nad tím, co z tohoto konceptu zbylo, co z oněch 20 bodů bylo splněno. Ukázalo se, že lidé hlavně usilovali o svobodný projev v nejširším liberálním smyslu. Jednalo se o velmi jednoduché věci, například o obsazení veřejného prostoru. Vyšlo mi 20 bodů, z nichž nejdůležitější asi je, že liberální občanská společnost – i naše dnešní občanská společnost – musí mít jednotné právo. Musí tedy zaniknout stavovská společnost, kde každý stav měl své právní normy, například církev, židé, šlechtici. To všechno se muselo ve jménu jednotného práva znivelizovat.
Jednotné právo samozřejmě není nic nového. Tím novým byla skutečnost, že vznikající společnost musela mít jednotný čas. Aby mohla existovat, bohatě žít, plánovat, musela mít jeden čas, podle kterého by se všichni domluvili, že budou v určité chvíli na jednom místě. To dnes bereme jako samozřejmost, ale samozřejmé to tenkrát nebylo. Každé město, každá železnice, každý stát měl svůj vlastní čas.
Navíc, aby domluva o sjednocení času pronikla do prostoru, bylo třeba totální synchronizace. Aby tato synchronizace mohla nastat, musel každý vlastnit hodinky, a tak bylo dalším krokem zlevnění nákupu hodinek…
Kolem roku 1890–1891 se tedy společnost sjednotila v čase a mohla se tímto časem disciplinovat. Mohla jím být svolávána k práci, být jím ráno buzena – byly vynalezeny tzv. píchací hodiny v továrnách, které máme dodnes.
Jedna z dalších tezí mé úvahy tvrdí, že společnost byla už v 19. století autoreferenční. Veškeré svoje aktivity vyvozovala sama ze sebe a autoritu, která nad ní visela dříve, už nepotřebovala. Ona sice nad ní visela dál, kupříkladu v podobě císaře pána, který je na obraze přítomný v každé soudní síni jako by na všechno dával pozor, ale společnost už ho vlastně nepotřebuje. Jde si svou cestou, je svéprávná, svébytná.
Zmiňoval jste se o tom, že některé z Vašich dvaceti aspektů proměny společnosti 19. století se nenaplnily. Proč?
Kupříkladu nejbrilantnější deviza liberální společnosti – už v roce 1849 byla zakódována do Stadionova Prozatímního obecního zřízení – že svobodný stát je tvořen svobodnými obcemi. Ta dosud naplněna nebyla a myslím, že nikdy nebude. I dnes jsme svědky poručníkování, třecích ploch mezi státními byrokraty a samosprávnými obcemi. Konfliktní pole tady zůstalo neodstraněno.
Sekularizace patří spolu s emancipací, technizací, byrokratizací, feminizací, individualizací – a mohli bychom pokračovat – k oněm novým úkazům, kterými se 19. století hemží. Je zesvětštění života důsledkem osvícenské vlády rozumu, odpovědí na vzývání svobodné vůle člověka, projevem změny, která nastala uvolněním prostoru i pro nekatolická vyznání – co ještě bylo ve hře?
Sekularizace byla významným rysem 19. století a velký vliv na ni měl mimo jiné rozvoj přírodních věd. Víra v sebe převažuje nad vírou v Boha, to je známá premisa. Je tu ale i jedna méně známá skutečnost. Sekularizace se možná urychlovala i tím, jak se církevní celebrování přenášelo na světské záležitosti. Vynášením celebrování z kostela – mám na mysli například svěcení praporů nebo pokládání základních kamenů veřejných budov – se ono nové občanské posvěcovalo. Šlo hlavně o svěcení základních kamenů obecných škol, slavnostně pokládaných za asistence církve. Tím, že se církev s podobnými nacionálními a liberálními slavnostmi identifikovala, přenášela záležitosti vázané k rituálu uvnitř kostela vně svatyně, do prostoru občanského.
Ku prospěchu věci?
Ve školství to mělo neuvěřitelný dopad. Jestliže se při poklepání na základní kámen české obecné školy sejdou místní autority, hejtman, pan farář, starosta, a všichni tím poklepáním jednotně potvrzují, že je to jejich zájem, že společně o něco usilují, pak ideu národního školství, národní výchovy už nikdo na tomto světě nemůže zpochybnit. Dochází ke spojení božského se světským a všichni stvrzují, že v jejich zájmu. Takových slavností bylo na českém venkově během 60tých až 90tých let 19. století mnoho a žádná autorita se proti tomu už neodvážila nic namítat. Mimochodem, v příštím roce se k tomuto tématu chystá velká konference v Brně.
Není zvláštní, že se v 19. století souběžně se sekularizací proměňuje úloha kněží, hlavně na venkově, a jejich vlastenecká činnost nabývá zvláštního významu pro celé národní obrození?
O tom se donedávna nemluvilo, ale podle výzkumů profesora Hrocha je naprosto jednoznačné, že nejdůležitější složkou v počáteční fázi národního obrození byli čeští kněží, nižší klérus. Mluvili většinou dobře česky, vždyť pokud se chtěli se svými ovečkami domluvit, museli jim rozumět. Právě oni byli hlavními abonenty českých časopisů a odběrateli knih nakladatele Krameria i těch ostatních. Pro tuto ranou fázi obrození bylo jejich osvětové působení v národním jazyce nejdůležitější.
Můj osobní zájem a očekávání se na konferenci soustředily k referátům tématického okruhu Národ bez šlechty. Jak tomu bylo podle Vašeho názoru s onou málo vlasteneckou, sobeckou a vždycky zrazující českou šlechtou?
Že se česká šlechta procesu obrozování neúčastnila, že byla jako vrstva zaprodanců a cizácký element z tohoto procesu vyobcována, je mýtus. Vznikl až po 1. světové válce, v níž musela šlechta přirozeně zůstat loajální vůči císaři. Hlavní vliv na vznik tohoto mýtu měly knihy, které psal po roce 1918 například Josef Holeček.
Ve skutečnosti hrála česká šlechta daleko důstojnější roli. Je pravda, že se vypjatého obrozeneckého – "husitského" – nacionalismu štítila či bála. Byla spíše kosmopolitní, nikoli slovanská, ale také ne proněmecká. Její postavení se jeví jako velmi specifické. Je tu srovnání s maďarskou šlechtou, která se vehementně bila o uherské státní právo, zatímco česká šlechta přistoupila na tento boj až později a s výhradami. Ale i na konferenci, kterou jsme právě absolvovali, se ukázalo, že má zemská patriotická šlechta u nás velkou zásluhu především na uchování státnosti, protože právě ona udržovala kontinuitu vědomí historického českého státního práva.
Státní právo, to znamená dobově viděno svébytnost a správní samostatnost království českého vůči vídeňskému centralismu. V liberální éře druhé poloviny 19. století, kdy se stal stát opravdu všemocným – dobově řečeno omnipotentním – staví česká šlechta proti němu ideu autonomních zemských celků. Na konferenci jsme došli k závěru, že bez této ideje českého státního práva – které přijala za své i česká měšťanská politika právě v koalici s českou historickou šlechtou – a bez jejího zdůrazňování by Československá republika v roce 1918 tak lehce nevznikla. Její tvůrci mohli vědomě navázat na české státní právo, ač ho museli pozměnit a rozvést na země Koruny české, dokonce ho naroubovali i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Tak byl přechod k republikánskému systému poměrně jednoduchý, i když bylo české státní právo, jak ho prosazovala šlechta, jistě monarchistické. Jeho přenesení do republikánského prostoru ale nikomu nevadilo. To je asi ta nejdůležitější deviza související s českou šlechtou a českým státem: svébytnost, autonomie, dohoda, zachování celistvosti Království českého.
Díky urputnosti české šlechty v této otázce a díky tomu, že měšťanstvo přejalo její program – byť se v dějepisu učíme, že české státní právo nebylo nikdy prosazováno, protože český stát sice uvnitř rakouské monarchie nevznikl, ale nikdy nebylo ztraceno vědomí, že tady je a že je svébytný, ať už se tak dělo v rámci žádostí o korunovaci či institucionálně na českých sněmech – můžeme nyní požívat výhod existence vlastního státu. Nárok na český stát byl v podobě restituce Království českého vždy připomínám na Říšské radě jako nejzazší cíl. V tomto smyslu má česká šlechta dodnes nedoceněný význam. Mezi historiky nejde ovšem o nic nového.
Při sledování událostí roku 1968 se přítomní zahraniční novináři podivovali nad tím, že "revoluci" u nás vedou básníci, novináři, spisovatelé. Podobně tomu bylo v 19. století. Venkovský lid a nižší vrstvy uchovaly jazyk, který intelektuálové rychle pozvedli na spisovnou úroveň, ale pak už to byli oni, kdo vedli zápas o národ, jeho identitu a stát. Jedná se o něco typicky českého?
Díky školským reformám Marie Terezie bylo místní rustikální prostředí systematicky kultivováno. Někde tady je asi důvod k úvaze, že chci-li něco dokázat, pak jedině kultivovaným, spořádaným a nenásilným způsobem. Tento postup je u nás stále zakódován – viz všechny převraty novějších dějin. Hlavní starostí vždy bylo, aby nevznikl chaos a rychle fungoval nějaký systém související s minulými institucemi. Revoluce vnitřní zázemí státu a jeho instituce ničí. U nás se naopak hledá, jak rychle instituce doplnit lidmi například z disentu. Všimněte si, že se jednalo o stejný model převratu v roce 1989 jako v roce 1918, a konec konců i v roce 1948. Jenom ne revoluci, násilí, ztráty na majetku, spíš najít cestu, která překlene období politické nejistoty.
Revoluce vždycky přeje připraveným. A těmi jsou většinou intelektuálové, umělci, mezi nimiž nejen při "sametové revoluci", ale i v 19. století nachází společnost své vzory. Na konferenci jsme v této souvislosti vyslechli referát prof. Jiřího Štaifa o české národní reprezentaci, jak ji uvedlo Vilímkovo Národní album na konci 19. století. Vybráni do něho byli hlavně herci, skoro celé Národní divadlo, teprve posmrtně se do něho dostal František Palacký a celá jeho širší rodina.
Referát České státní právo na toaletním papíře – příspěvek k počátkům moderní české politické kultury a jejího dědictví vnesl nikoli poprvé na konferenci humor a upozornil na švejkovský rys povahy našeho národa. Máme se čím chlubit?
Příspěvek kolegy Viktora Velka se dotýkal osudu česko-rakouského vyrovnání. Šlo o císařské reskripty ze září a října roku 1871, v nichž císař slibuje, že se dá korunovat za českého krále, a o jejich pozdější variantu, v níž sdělil, že tak neučiní, dokud mu parlament k tomu nedá svolení (které by samozřejmě nikdy nedostal). Národní euforii vystřídalo zklamání a rafinovaná pomsta přišla brzy. Národní listy přinesly titulek "Za co stojí císařské slovo", jímž známý nakladatel J. S. Skrejšovský inzeroval svou odpověď na císařovo jednání – vytiskl text císařského slibu na toaletní papír a rozesílal dílo své odvety po Praze a Království českém. Dostalo se až k císaři, na některých místech se objevilo i v použitém vydání.
Důkaz, že politický nezdar mohl vyvolat úsměvné reakce. Česká politická reprezentace vlastně žádala, aby se císař s královstvím českým vyrovnal jako suverénní absolutní vládce, což učinil v Uhrách – znamenalo by to ovšem opomenout všechny aspekty konstitučního státu, jímž od roku 1861 habsburská monarchie už byla. Dalo se očekávat, že v parlamentu by přes hlasy německých liberálů tento požadavek nikdy neprošel.
Pokud se Maďarů týká, byli v jiné situaci, svůj státní život a konstituci si vykoupili krví. Po potlačení revoluce v roce 1849 byli popraveni všichni vyšší důstojníci jejich revoluční armády, což se v českém případě nestalo.
Ještě jednu překvapivou skutečnost konference ukázala: vysokou úroveň překladové literatury a obdivuhodnou pohotovost, s níž byla překládána. Sledovali jsme nejenom stopy díla Jane Austenové, vlivy německé literatury, ale i osudy známé knihy našeho dětství Chaloupka strýčka Toma. Vyšla zároveň s americkým vydáním roku 1852 hned v několika překladech a stala se svědectvím zájmu českého prostředí o osvobození "mouřenínů", ale spolu s dalšími překlady také výpovědí o vyspělosti české kulturní scény poloviny 19. století.
Nesmíme zapomínat, že sledování situace v Americe a překlady z tohoto prostoru znamenaly i vyhlídku na dobrý obchod. Na druhé straně není určitě ještě doceněno, že v českém prostředí 19. století nacházíme překladatele do všech jazyků. Často jsou to samouci – například znalost maďarštiny pocházela z armádních garnizon. Nenajde se možná v Evropě hned tak národ, který by takto dychtivě překládal ze všech jazyků. Překlady hrají v počátečních letech národního obrození skutečně velkou roli – chtějí dokázat, že čeština unese všechny žánry, že je schopna adekvátně je vyjádřit.
Jak Vy byste doplnil náš rozhovor?
Dodal bych, že v příštím roce bude Akademie věd ČR vzpomínat na Josefa Hlávku při slavnostech věnovaných stému výročí jeho úmrtí. Téma jeho osobnosti bylo sice vyčerpáno konferencemi v letech 1989–1991, tentokrát se chceme věnovat širším otázkám vzniku a fungování mecenátu v autoreferenční společnosti, která je schopna se samofinancovat, ačkoli ještě nemá svůj stát. Náš zájem se netýká jen velkých mužů, jakými byli Josef Hlávka nebo na Moravě hrabě Kounic, ale je zaměřen i na kolektivní mecenát, který má v naší společnosti velkou tradici – jen namátkou připomeňme sbírku na Národní divadlo či pomník Mistra Jana Husa. Zamyslet se nad kulturou daru a nad podpůrnými aktivitami, na něž stát nemá peníze, je pro nás právě dnes důležité. Počítáme s účastí odborníků ze středoevropského prostoru i ze zámoří. Projekt, zaštítěný profesorem Františkem Šmahelem, bude provázen řadou dalších akcí, například koncertem České filharmonie, výletem do Lužan. V Bukovině mají zájem navázat na naši konferenci vlastním mezinárodním setkáním v Černovicích, kde sídlí tamní univerzita v budově, kterou postavil Josef Hlávka.
Mohli bychom dál hovořit o námětech, jež konference 19. století v nás přinesla – všechny byly objevné. Mezinárodní účast vzhledem k tomu, že na setkání přijeli většinou zahraniční bohemisté, neměla žádná úskalí, spíš zasloužila obdiv. Mezi aspekty, které působily na vytváření národní identity v 19. století, se objevil i sport, mýtus – téměř zaklínadlo doby obrození – přinesl nové zdroje zájmu a zazářil v příspěvku Petra Čorneje Zrození husitského mýtu: Změna optiky. Závěrem se vraťme k úvodní myšlence historikova údělu dnes. Petr Čornej ve svém rozjímání říká: "Dějinám nelze nikdy porozumět. Tento výrok, s nímž by se většina badatelů 19. věku určitě neztotožnila, prohlašuji na počátku 21. století při plném vědomí a bez zábran… Propast mezi autentickým prožitkem dějin s jejich badatelskou interpretací není možné překlenout, zasypat či odstranit, vyplývá z povahy historického dění, které je neopakovatelné a jedinečné. Pokud historik neeviduje pouze banální pravdy a snaží se o koncepční uchopení minulosti, vytváří toliko modely, schémata. Jejich prostřednictvím si dějiny osahává, třídí, vysvětluje, aniž by získal jistotu, že se jich opravdu zmocnil. Buduje tedy jakési logické struktury, jež více či méně drží pohromadě, a předvádí publiku intelektuální (nikoli nutně inteligentní) hry, které buď vyvolají pozornost, nebo skončí v jícnu nezájmu. To vše uvádím jen proto, abych omluvil drzost, s níž se pouštím do výkladu o problému, jak se učenci 19. století, v němž jsem nežil, dívali na vzdálenou husitskou minulost, která mě badatelsky vzrušuje a jíž se snažím, navzdory všem limitům, porozumět."
SYLVA DANÍČKOVÁ
English
