Když se před deseti lety 20. dubna 2002 vyhlašovaly první ceny literární soutěže Magnesia Litera, nebylo zdaleka jasné, zda se podaří naplnit statutární záměr „podpory a popularizace kvalitních knih, původních českých i překladových“. Celostátní laureátská rodina českých lvů, thalií a slavíků ovšem získala nového příbuzného, slynoucího počtem, leč nevalného televizního appealu a nezatíženého rozhazovačným bohatstvím. Otcovství projektu i jednotlivé kroky jeho realizace jsou jednoznačně spjaty s osobností redaktora časopisu Týden, Pavlem Mandysem.
Literární ocenění, jež každoročně uděluje Sdružení Litera, zastupuje obce spisovatelů i překladatelů, nakladatele a literárně-vědné instituce, včetně AV ČR. Soutěž má široké žánrové spektrum zahrnující prózu, poezii, literaturu pro děti, překladovou literaturu, naučnou literaturu, publicistiku, ocenění nakladatelského počinu i začínajících literátů a cenu čtenářů. Je i pokusem o hodnotovou orientaci laického čtenáře v labyrintu každoroční úrody tisícovek titulů. V prvním roce oceňování okolo 14 500, další léta přidala nejméně tři tisícovky navíc. Za deset let existence prokázala Magnesia Litera svou svébytnost, stala se obecně vnímaným hodnocením knižní tvorby a objevila čtenářsky přitažlivá i oborově originální díla.
Uplynulá doba umožňuje alespoň letmé bilancování a zobecnění. Soustředíme se však pouze na kategorii, již hodnotila pětičlenná porota jmenovaná Akademií věd ČR. Zastoupeni v ní byli jak vědečtí pracovníci Akademie, tak učitelé z vysokých škol (v posledních dvou letech přibyl také zástupce Svazu knihovníků a informačních pracovníků).
Vítězové letošního ročníku Magnesia Litera. Třetí zleva Vladimír Papoušek, cena za literaturu faktu: Dějiny nové moderny – Česká literatura v letech 1905–1923
V průběhu magnesiálně-literárního posuzování byly hranice „akademické“ kategorie značně flexibilní. Začínalo se s názvem populárně-naučná literatura, která byla vymezena pro původní české práce bez rozlišení žánrů a oborů; tedy široký rámec, v němž se popularizační denominace názvu kategorie utápěla v oborové šíři. Od třetího ročníku (2004) se název změnil na naučnou literaturu s určením, že jde o práce odborné povahy. Žánrový přetlak po třech letech uvolnila nová kategorie Litera za publicistiku. Od roku 2010, kdy byla zrušena kategorie publicistiky, existuje všeobjímající žánrový deštník Litera za literaturu faktu, jakýsi literární Gemischtwarenhandlung. Všechny tyto zdánlivě drobné změny v názvech „akademické“ kategorie odrážejí jisté rozpaky nad tím, co a jak má být hodnoceno, když přebývají tituly bez jednoznačného určení domovské příslušnosti.
Jakým způsobem a za využití jakých kritérií se s uvedenou rozmanitostí porota vyrovnala? Především zásadními akcenty na objevnost, původnost i literární zpracování hodnoceného díla. Do jisté míry porota zohledňovala také čtenářskou srozumitelnost a společenskou aktuálnost díla. Počáteční roky poznamenaly nejasnosti v širokém zadání žánru původní odborné literatury. Nakladatelství přihlašovala i specializované lékařské monografie, jež se stávaly snadnou kořistí vstupní etapy porotní selekce. Specializované monografie určené a srozumitelné profesně vyhraněnému okruhu erudovaných specialistů do soutěže nepatří. V této souvislosti připomeňme oborové rozdíly čtenářského vnímání. Historická monografie, v podstatě i původní příspěvek, má k dobru bonus vlídného přijetí, vyplývající jak z celkové čtenářské orientace, vyšší míry srozumitelnosti a snad i sebezpytovného syndromu českého hledání symbolů národní identity na tolikrát zpochybněném podloží. Práci akademické poroty, konfrontovanou s rozplizlostí hodnoceného žánru, ulehčilo následné vydělení publicistiky jako samostatné kategorie. Jistou korekcí pro vypjatě esoterické pohledy byla okolnost, že v konečné míře se na hodnocení podílelo 25 či 30 členů ostatních porot (platilo obecně pro všechny kategorie), tedy jakýsi výsledný common sense. Zrušení kategorie publicistiky a ponechání nominace na výroku jednotlivých porot, jak tomu je v posledních ročnících soutěže, považuji za chybné a z hlediska čtenářů poněkud necitlivé. Tento osobní názor ovšem není jednoznačně sdílen.
Zběžný přehled vítězných titulů navrhovaných porotou s garancí Akademie věd (nezapomínejme, že jen v posledních letech jde o samostatné rozhodnutí této poroty) naznačuje zjevnou převahu historických monografií. Zahájil ji již v prvním ročníku Vít Vlnas s knihou Princ Evžen Savojský. O dva roky později tuto převahu potvrdil Petr Maťa s titulem Svět české aristokracie, dále v roce 2006 Jan Křen – Dvě století střední Evropy – a nakonec Vratislav Vaníček s publikací Soběslav I. (2008). Do plejády „historické“ historie se již v druhém ročníku Litery suverénně vmezeřilo aktuální dílo Petra Suka Labyrintem revoluce, které popisuje politické křižovatky i aktéry jejich provozu v období od listopadu 1989 až po červen 1990. Převážil tak zájem o události, jichž jsme se sami účastnili. Jako přírodovědec bych se mohl cítit frustrován slabším zastoupením přírodovědné literatury. Výjimku tvořila Zamrzlá evoluce od Jaroslava Flegra z roku 2007, dílo, které bezpochyby rezonovalo s fixním čtenářským povědomím o přelomové úloze darwinismu a připraveností o něm diskutovat. Celkově je tato oblast v nakladatelské strategii přihlašování považována asi spíše za rizikovou; v letošním ročníku prakticky chyběla a počet přihlášených děl neodráží jejich přítomnost na knižním trhu. Na nezájem poroty si ovšem knihy o přírodě stěžovat nemohou, protože se objevovaly ve finálních nominacích. Uveďme alespoň Jana Dungela a Karla Hudce (Atlas ptáků ČR a SR) z prvního ročníku Litery, literárně ciselovanou knihu Jana Zrzavého, Davida Štorcha a Stanislava Mihulky Jak se dělá evoluce (2005) či Zaniklou slávu savců Oldřicha Fejfara a Pavla Majora (2006). Vox populi ovšem setrval u historických priorit.
Samo hodnocení není jen hodnotovou selekcí těch nejlepších, ale obsahuje i stopařský prvek objevování, spojený s loveckým zadostiučiněním. To v případě, že „úlovek“ dozná obecného konsensu či se podaří zachytit významnou, ale již okolnostmi zavátou stopu. V druhém ročníku Litery (2003) zvítězila v kategorii populárně-naučná literatura kniha Pavla Zatloukala Příběhy z dlouhého století – architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku, která představila obsáhlý rozbor sakrální, sekulární i technické architektury vycházející z analýzy ekonomických a kulturně-společenských motivací českého, německého a židovského etnika. Nakladatel toto originální dílo do Litery nepřihlásil, přesto si jej porota sama na „knihkupecké polici“ našla (krok je oprávněný, jakkoli se děje, bohužel, jen výjimečně). Publikace nakonec získala i hlavní cenu. Souběh vítěze naučné kategorie a hlavní ceny provázel i výběr Labyrintem revoluce Petra Suka. Porota se podílela i na vyhodnocení hlavní ceny z roku 2006, kterou získal výběr neotřelých a nepodbízivých fotografických portrétů české krajiny a památek Bohemia od Jana Reicha. Objevnou se jistě stala také nominace Ladislava Sutnara (Design in action), který je u nás zapomenut, zatímco ve Spojených státech je uznávaným guru grafického designu, vizuální komunikace a učitelem moderní reklamy.
Je relevantní se ptát, do jaké míry výběr knih hodnocených porotami Litery, včetně té akademické, představuje jen nahodilou sondu, či je alespoň v nějaké míře rýžováním zlatých zrnek. Věřím, že vysoká účast prestižních nakladatelství, stoupající věhlas Litery i solidní práce knihomolných porot poskytují záruku účinného rýžování.
Knihy jsou zváženy a vybrány. Způsob jejich nabídky čtenářské obci se soustřeďuje do televizního rituálu předávání cen. Kniha, vysoce tradiční a zároveň svobodomyslný nositel kultury, se ocitá ve světě vyučeném v klipové sdělnosti a iluzionistickém, estrádním sdělování. Její dosavadní prezentace byla vždy spíše úlitbou televiznímu divákovi než příspěvkem čtenáři. Všechny ty scénáře pseudopříběhů, v nichž měla hrát hlavní roli i doprovodná show, působily spíše jako mlžná clona, která vlastní příběh knihy rozostřuje, vzdaluje. Nechyběla často profesionální úroveň vystupujících, ale proč nedat jednou vystoupit samotným knihám, tolik toho dovedou navyprávět – i ty naučné. Dosavadní průběh Litery ukazuje, kolik příznivců je jim ochotno naslouchat.
Trocha morality nakonec. Magnesia Litera překonala juvenilní období a její existence se stala po právu konstantou kulturního a společenského života. Dobrá kniha představuje stále nezastupitelný orientační bod a substrát vzdělanosti. Aktivní účast Akademie věd v hodnocení literárního „kontestu“ považuji i za jeden z viditelných signálů veřejnosti: její deklarovaná podpora národní vzdělanosti a kultury má reálný obsah.
JAN KREKULE,
Ústav experimentální botaniky AV ČR, v. v. i.,
člen poroty Litera za literaturu faktu
Česky
