V prosinci loňského roku publikoval Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR Knihopisný slovník českých, slovenských a cizích autorů 16.–18. století. Jeho autor dr. Václav Pumprla od roku 2002 působí v Kabinetu pro klasická studia FLÚ AV ČR, kde se zabývá digitalizací Knihopisu českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Jde o pokračování původního grantového projektu Clavis monumentorum litterarum Regni Bohemiae (CML), který získal podporu Union académique internationale se sídlem v Bruselu. UAI sdružuje 61 národních akademií z celého světa, koordinuje a v některých případech finančně podporuje spolupráci na mimořádně významných projektech z oblasti humanitních oborů, přesahujících rámec jednoho státu. Jedním z nich je právě projekt Clavis monumentorum litterarum Bohemiae, který během 84. valného shromáždění UAI, jež se konalo 24.–29. května 2010 v Budapešti, získal na základě podrobného pětiletého hodnocení nejvyšší stupeň ohodnocení.
V úvodu chci připomenout, že otázky Knihopisu spadají do oblasti tzv. retrospektivní bibliografie. Řadíme jej k bibliografiím, které se vymezují českým a slovenským jazykem a léty 1501–1800. Jde o tisky převážně z území Čech, Moravy, Slezska, Slovenska (dříve Horní Uhry), ale neomezující se jen na tato území – tzn., že jsou zahrnuty i tituly vytištěné mimo jmenovaná území.
V genezi názvu a obsahu Knihopisu se musíme vrátit k osobě jazykovědce, básníka a překladatele Josefa Jungmanna (1773–1847), a to zejména k jeho dílu Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka [Praha, 1. vyd. 1825; 2. vyd. 1849 (1851) dále jen Historie], ale také k charakteristice doby, ve které své dílo psal a co pro svou dobu znamenalo. Ve 2. polovině 18. století zesiluje germanizační tlak na české země, proti čemuž se staví obránci českého jazyka a literatury. Patrné to bylo zejména za doby císaře Josefa II. (1780–1790). Císař sám byl znám svou snahou povýšit němčinu na vládnoucí jazyk ve své monarchii. Byl zároveň ale i pragmatický, takže v ohledu k českým poměrům zdůrazňoval, že arciknížata, císařští úředníci, důstojníci a podobní veřejní činitelé by měli znát i česky, protože jsou ve styku s česky mluvícím poddaným obyvatelstvem, a proto je pro praxi nutné, aby se s nimi dorozuměli.
Pokud se podíváme na odborný jazyk našich jazykovědců a literárních historiků předjungmannovské éry, zabývajících se českým jazykem a literaturou, můžeme konstatovat, že naprostá většina z nich mluvila a psala německy a latinsky. Tento fakt si Josef Jungmann velmi dobře uvědomoval, a proto se s okruhem svých spolupracovníků záměrně pustil do psaní Historie, a to česky. Dalším jeho velkým činem byla příprava a vytištění pětisvazkového česko-německého slovníku v letech 1834–1839 (přes 4500 stran), dále překlady z cizích literatur, kterými chtěl dokázat, že český jazyk je plnohodnotným jazykem i ve srovnání s němčinou a latinou. Stačí připomenout překlady titulů John Milton: Ztracený ráj, Chateaubriand: Atala aneb láska dvou divochů na poušti a další překlady. A když se mu nedostávalo slov, tvořil i nová.
Záměr vytvořit novodobou podobu poněkud už zastaralé bibliografie české literatury Historie literatury české z pera Josefa Jungmanna vznikl v roce 1923 u příležitosti 150. výročí jeho narození (1773). S ini-ciativou přišel dr. Zdeněk Václav Tobolka, tehdejší ředitel Knihovny Národního shromáždění v Praze. Dne 9. prosince 1923 byla z rozhodnutí ministra školství a národní osvěty Rudolfa Bechyně (1881–1948) utvořena osmičlenná komise, která se pod Tobolkovým vedením ujala úkolu (viz Časopis československých knihovníků 3, 1924, s. 22–23).
Nejprve byly zpracovány české prvotisky do roku 1500 (včetně) a v roce 1925 je dr. V. Tobolka vydal u příležitosti 75. narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Svazek obsahoval 31 položek (Tobolka, Z. V.: Knihopis československých tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl I. Prvotisky. Praha 1925. 31 položek). Nově soupis prvotisků zpracovala v roce 1994 dr. Emma Urbánková (Urbánková, E.: Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Dodatky. Díl I. Prvotisky do r. 1500. Praha 1994). Druhá část Knihopisu, zahrnující české a slovenské staré tisky z let 1501–1800, začala vycházet v roce 1939. Vydávání se ujal Z. V. Tobolka a jako pomocníka si později vybral dr. Františka Horáka. U vydávání Knihopisu zůstal až do 31. prosince 1948, kdy byl vedení projektu oficiálně zbaven. Dne 5. listopadu 1951 zemřel. Vydávání Knihopisu přešlo plně na Františka Horáka. Svazek M–O vydal v dnešní Národní knihovně, kam byl v roce 1949 přijat do zaměstnání. Další svazky už vydával jako zaměstnanec Základní knihovny ČSAV v Praze, kterou k 1. lednu 1953 založil. Vymínil si však, že vedle tohoto úkolu se bude věnovat dokončení vydávání Knihopisu. Na svém novém akademickém pracovišti navíc v roce 1954 založil i oddělení bibliografie cizojazyčných bohemikálních tisků z let 1501–1800. Existuje dosud jako součást Knihovny AV ČR.
Poslední, devátý svazek Knihopisu vyšel v roce 1967 a František Horák zamýšlel vydat k němu rejstříky, dodatky a doplňky. Do své smrti v únoru 1983 už svůj záměr ale nestačil realizovat. O skutečné pokračování Knihopisu, a to číselných dodatků k němu, se zasloužila až dr. Bedřiška Wižďálková, která v letech 1994–2006 vydala šest svazků (Wižďálková, B.: Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. … Díl II. Tisky z let 1501–1800. Dodatky. Sv. 16. A–P. Praha, 1994–2006).
Během jejich vydávání však dr. Wižďálková zemřela. Zbývající písmena abecedy vyšla zásluhou Mgr. Jana Andrleho a Vladimíra Jarého do konce roku 2010.
V devadesátých letech minulého století vznikl v Ústavu pro klasická studia AV ČR v Praze (dnes Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu) úmysl vydat v digitální podobě bibliografii veškeré dosud známé české a slovenské, resp. bohemikální a slovacikální literatury. Byl navržen již zmíněný grantový projekt CML na vytvoření a zpřístupnění obrazově-textové databáze. Z široce pojatého záměru se podařilo realizovat jen některé projekty, mezi nimi i projekt digitalizace Knihopisu. Úkolu se ujali dr. Jiří Kroupa a dr. Martin Svatoš s několika dalšími spolupracovníky. Digitální databáze Knihopisu (viz www.knihopis.org) byla vyvěšena v dubnu 2003, u její realizace stáli dr. Václav Pumprla a dr. Jiří Žůrek. V roce 2007 jsem podal v souvislosti s prací na digitálním Knihopisu žádost o přidělení grantu u Grantové agentury ČR na léta 2008–2010, jehož obsahem byl projekt databáze autorů digitalizovaného Knihopisu. Žádost byla vyřízena kladně.
Tato databáze se dotýká přibližně 2000 autorů a umožňuje rychlé nalezení a využití jejich životopisných dat z různých časových a místních oblastí jejich života. Zpracováním biografických údajů podle 16 aspektů (životní data, místo narození a úmrtí, místa jejich působení, příslušnost k církevním řádům apod.) získává uživatel prostřednictvím prohledávacího programu možnost rychlého několikastranného pohledu na autora, a to v elektronické i tištěné podobě. Databáze měla tři výstupy: 1. databáze autorů on-line s propojením na www.knihopis.org (úkol na rok 2008); 2. digitální slovník knihopisných autorů na CD-ROM (úkol na rok 2009); 3. tištěný slovník knihopisných autorů (úkol na rok 2010). Vše bylo koncipováno tak, aby v budoucnu bylo možné databáze a jejich výstupy průběžně aktualizovat, a to po formální i obsahové stránce. V prosinci 2010 tak vyšlo dílo Knihopisný slovník českých, slovenských a cizích autorů 16.–18. století. Součástí publikace je také databáze na CD-ROM s fulltextovým vyhledáváním jako třetí výstup z grantu GA Praha, číslo 405/08/0823. ISBN 978-80-254-7790-8.
Rád bych upozornil na problémy, s nimiž jsem se při sestavování zmíněné databáze autorit digitalizovaného Knihopisu setkal. Uvedl jsem je v úvodu díla, a proto bych si je dovolil okomentovat:
1. Biografie knihopisných autorů se zakládá především na materiálu Knihopisu a je doplněna excerpcí několika dalších biografických příruček; pochopitelně některé údaje Knihopisu jsou už dnes překonané, přesto je pro kompatibilitu s ním ponechávám;
2. biografie autorů nebylo možné zpracovat do větších podrobností také vzhledem k finančnímu limitu grantu;
3. ze strany autora existovala snaha řadit české a slovenské původce z hlediska místa jejich narození, působení apod. podle historických zemí (Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko), což občas přinášelo problémy vzhledem k poměrně častým proměnám správního charakteru daných území (změny působnosti okresů, krajů, zánik historických hranic zemí apod., viz např. Dačice, Pelhřimov, Moravská Třebová apod.);
4. v některých případech byly problémy s původem autora podle místa narození – viz např. případ s Josefem Dobrovským; nutno upozornit, že autoři často přecházeli po různých místech střední Evropy, a proto princip místopisného původu nebylo možné někdy striktně dodržet;
5. protože jsou používány příručky z různých časových období vydání, je ponecháván někdy i slovník a slovosled textů autorů biografií, aby nebyl zcela porušen dobový pohled autora biografie; vyplývají z toho občasné „kostrbatosti“ textu; do textu z příruček bylo zasahováno jen minimálně, a to jen ve zjevných případech v nesouladu s dnešními pravidly pravopisu;
6. některé místopisné údaje nebylo možné lokačně upřesnit, protože názvy obcí dnes už neexistují; v některých případech se jejich jméno vyskytuje vícekrát (např. název obce Nepomuk je udáván v pěti lokalitách), v tom případě je za názvem místa působení poznámka „možnosti“; rovněž se občas vyskytly nepřesnosti kvůli neznámým a nejasným reáliím v textu, které nebylo možné upřesnit (Altenberg či Altenberk?);
7. názvy cizích měst a obcí jsou ve slovníku udávány většinou podle současných českých zvyklostí: München – Mnichov; kde však není zcela jasný český ekvivalent, je ponecháván cizí užitý tvar jména obce (Freiburk i Freiburg);
8. rozdílné údaje o datu, místu narození apod. jsou ponechávány podle znění biografických příruček a do záhlaví je vybrán vždy údaj, který je citován nejčastěji nebo je nejnovějšího data;
9. pokud má autor v Knihopisu uvedeno více děl a jsou doplněna citací z Jungmannovy Historie, přebírám z ní vždy citaci jen jednoho autorova díla;
10. převzaté údaje od dr. Karla Bezděka jsou platné jen po písmeno P, protože jeho biografické údaje o autorech (tzv. abecední dodatky) vycházely jako součást Dodatků Bedřišky Wižďálkové (viz předmluva k jejich 1. svazku); jejím úmrtím přestaly vycházet, a proto u tohoto písmene skončily i Bezděkovy biogramy; z tohoto důvodu provedl autor tohoto slovníku ve stejném duchu rešerši katalogu v NK Praha písmen P–Ž, odkud čerpal už Karel Bezděk, z důvodu kontinuity je ponecháno označení údajů Bezděkovým jménem;
11. knihopisné tvary autorů jako Pelcel, Brydel, Pytr apod., kterých se už dnes běžně neužívá, ponechávám kvůli kompatibilitě s tištěným textem Knihopisu v původním knihopisném tvaru;
12. součástí publikace je CD-ROM, který umožňuje sofistikované vyhledávání údajů, čímž více než nahrazuje rejstříky v tištěné podobě.
Především bych zdůraznil, že jsem Knihopisným slovníkem (dále KS) nechtěl napsat nový biografický slovník asi dvou tisícovek našich a zahraničních autorů, obsažených převážně v Knihopisu. Má motivace byla jiná. Po vystavení digitálního Knihopisu na internetu jsem si položil otázku: kdo byli ti spisovatelé, učenci a další osoby, kteří v nelehké době 16.–18. století nesli prapor českého a slovenského jazyka a literatury, ačkoli jim z toho žádné velké požitky nekynuly? Pro jejich zhodnocení jsem vycházel ze tří předpokladů, které Knihopis skýtá: 1. literatura je vymezena prostorově, tj. převážně se týká území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska (tehdy Horních Uher); 2. je vymezena jazykově, tj. češtinou a slovenštinou; 3. je vymezena časově, tj. omezena léty 1501–1800 (s jistým převisem přes rok 1800, jako např. u Josefa Dobrovského). Knihopis je doplněn českou a slovenskou literaturou tištěnou v cizině.
Každého z autorů jsem podrobil rozboru podle 16 aspektů, abych získal plastický obrázek toho, kde se ti lidé narodili, kde studovali, kde bylo jejich působiště, s kým se stýkali apod. Napsaný text a výběr literatury měl sloužit jen jako podkladový materiál, aby bylo možné pomocí počítačových programů zjistit žádaná fakta. V zásadě proto KS nevyžadoval nejnovější literaturu, již jsem ani neměl v úmyslu hledat. Bylo nutné otagovat údaje o autorech podle výše zmíněných 16 aspektů a další úkol již byl v gesci firmy AiP Beroun, která otagované autory musela převést do slovníkové podoby s dodržením údajů podle zadaných aspektů. Nezástupnou roli proto získal CD-ROM, bez něhož ztrácí publikace svůj význam! Je pochopitelné, že data jsou v publikaci dnes už ne vždy platná a soudobá, ale znovu zdůrazňuji, že pro prvotní informaci jsou dostačující a účelu zcela vyhovují. Jistě by bylo ideální data doplňovat z modernějších a současnějších pomůcek, ale to by byl úkol na delší dobu a určitě by jej nebylo možné ve vyhovujícím časovém limitu grantu splnit.
V době vydání tištěné publikace byl text databáze dostupný rovněž na adrese: http://database.aipberoun.cz.
VÁCLAV PUMPRLA,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.
Česky
