Komise pro životní prostředí Akademie věd ČR projednala v březnu loňského roku stanovisko, v němž vyzývala k dalšímu zachování a respektování územních ekologických limitů těžby uhlí v Severočeské hnědouhelné pánvi. Stanovisko bylo schváleno jednohlasně. Protože však v souvislosti s diskusí o přípravě nové státní energetické politiky ožívá i ve vládě (v rozporu s jejím programovým prohlášením) myšlenka na prolomení těchto limitů, Komise se po roce k problému vrátila znovu.
Všechna fota: © Archiv autora
Strmé vysoké boční stěny těžební jámy pod svahy Krušných hor, narušené navíc minulou hlubinnou těžbou, příliš bezpečnou oporu svahům sedimentární výplně pánve
ani narušeným krám krystalinika Krušných hor neposkytují.
Nepomáhá ani provizorní svádění vod stékajících z jižních svahů Krušných hor hadicemi mimo tělesa sesuvů, když původní kapacitní odvodňovací příkopy sesuvy v mnoha místech zničily.
V této souvislosti Komise přivítala návrh dr. Radima Šráma, aby její členové přijali pozvání zástupců společnosti Czech Coal přímo do místa těžby velkolomu Československé armády. Spojili jsme však tuto návštěvu, kterou nám těžaři nabídli ve formě tzv. „uhelného safari“ terénními automobily přímo do provozu lomu, s vlastní pochůzkou nad horní hranou těžební jámy v prostoru skalních řícení a sesuvů zemin do těžební jámy velkolomu Československé armády (VČSA) pod zámkem Jezeří a zbytků arboreta s výkladem geologa dr. Jana Marka. Podvečerního workshopu se zúčastnili i občané dotčených obcí Černice, Horní Jiřetín a Litvínov i další hosté, aby si mohli udělat obrázek o náladách a názorech obyvatel obcí ohrožených nadlimitní těžbou. Toto pojetí se ukázalo jako velmi hodnotné z hlediska odborného programu i využití času.
Dopolední pochůzka pod zámkem Jezeří názorně ukázala, jak problematické je dodnes tvrzení zástupců VČSA z 80. let minulého století, že stabilitní problémy na jižních svazích Krušných hor, které se dotýkají nejen sedimentární výplně pánve, ale i krystalinika, neexistují, že těžební společnost má změny v terénu pod kontrolou a že se stačí jen postarat o záchyt a bezpečné odvedení potoků a povrchových vod stékajících do pánve mimo těžební jámu.
Od velkého sesuvu čela svahu pod arboretem v roce 2005 postupuje trhání svahů dál. Počínající sesuv, který jsme s dr. Janem Markem zaznamenali při poslední společné návštěvě pod Jezeřím na podzim 2010 s poklesem na odtrhové hraně – tehdy cca 1,5–2,0 m za zimu a jaro, „odjel“ o desítky metrů, odhadem o 40–60 metrů a vzal s sebou i těleso bývalé silnice I/13 a kus plata, na kterém byly ještě v roce 1990 položeny koleje důlní dráhy (později demontované). Objevují se i další zátrhy v silnici, v okolním terénu s porostem, který v sesuvu vypadá jako po vichřici – stromy jsou pokácené a leží přes sebe a těžaři je nestačí odklízet. Na jiných sesuvech na straně od obce Vysoká Pec již padlé i stojící stromy v sesuvu těžaři pokáceli. Paradoxně tím ovšem snížili odpar vody právě těmito stromy z tělesa sesuvu, což situaci zhoršuje. A co hůř. Čerstvými sesuvy poklesl terén a váha hmot, které byly oporou dřívějších, již uklidněných pat sesuvů, způsobených nad tímto prostorem těžbou bývalého hlubinného dolu Maršál Koněv; ta byla i kvůli tomu v polovině minulého století zastavena. Hrozí tedy, že se i tyto sesuvy nad bývalou silnicí I/13 znovu „rozjedou“. A to by nepříznivé důsledky těžby rozšířilo vysoko nad těžební jámu do svahů Jánského vrchu a do bezprostřední blízkosti zámku Jezeří. Těžaři se snaží vody z potoků a povrchové splachy po srážkách zachycovat a provizorně odvádět hadicemi jen mimo tělesa sesuvů, ale na solidní a stabilní odvodňovací díla již rezignovali poté, co se jim jejich části sesuly a ztratily původní funkci odvést vody mimo těžební jámu. O to více ji teď musí čerpat velkou čerpací stanicí u dna těžební jámy.
Pokračující masivní sesuvy svahů pod zámkem Jezeří (stav koncem května 2011)
Návštěva vlastního velkolomu mnohé účastníky poučila nejen tím, co viděli, ale také tím, co slyšeli z úst průvodců. Těžaři sice od jihozápadu zakládají zeminu z nadloží již do vnitřní výsypky tak, aby dříve odlehčené paty svahů Krušných hor zase přitížili, ale materiálu ze současné skrývky je nedostatek, neboť při těžení bylo obrovské množství uloženo na vnějších vzdálených výsypkách a těžaři nepovažují za reálné je odtamtud vrátit zpět. Navíc bude chybět objem vytěženého uhlí. Není proto dost materiálu nejen na navrácení nivelety do původní výše terénu, ale ani na potřebné zvýšení dna zbytkové jámy, která má být podle plánu zahlazení důsledků těžby zaplavena a fungovat v rekultivované krajině jako vodní nádrž. Představa, že tento nedostatek materiálu pro rekultivaci lze řešit právě prolomením limitů těžby a jejím pokračováním s likvidací Černic, Horního Jiřetína, jižních svahů Krušných hor a přiblížením těžby až na 500 m k Litvínovu-Janovu, není reálná. Přesvědčili jsme se, že nedostatečné zapření svahů nezastavilo sesuvy ani tam, kde už se vnitřní výsypka o stabilizaci pokouší. Pokračování směrem severovýchodním k Černicím a Hornímu Jiřetínu by situaci dále zhoršovalo. Stěna již odtěženého nadloží těžební jámy pod arboretem je hrozivá. Jsou v ní odkryté zbytky po předchozí hlubinné těžbě komorováním a zbytky štol, které stabilitě neprospívají. Pokračovat tímto způsobem dál k severovýchodu je hazard nejen s přírodou, krajinou, obyvateli a osídlením na povrchu, ale i se zdravím a životy horníků.
Také večerní vystoupení dr. Radima Šráma o zdravotních důsledcích znečištění ovzduší stejně jako příspěvky poslance a starosty města Litvínova Mgr. Milana Šťovíčka k dopadům těžby na osídlení a jeho samosprávu, Ing. arch. Martina Říhy k představám o budoucí rekultivaci, dr. Jana Marka ke geologicko-inženýrským a stabilitním problémům jižních svahů Krušných hor, Ing. Mileny Vágnerové k vývoji znečištění v oblasti Mostecka v posledním dvacetiletí a následná diskuse přesvědčily účastníky, že za zachováním limitů stojí většina občanů a že si dobře uvědomují, jak nedostatečná je nabídka náhrad těžařů občanům. Nebývalá účast a zájem občanů i sdělovacích prostředků dokládá, že téma je v kraji pořád živé a obavy – navzdory ujištění vlády o potvrzení limitů – trvají.
Za situace, kdy ze země vyvážíme jak uhlí samo, tak více než 17 % vyrobené elektrické energie (2010) vyráběné spalováním uhlí stále z více než 50 %, je absurdní hrozit nedostatkem uhlí pro výrobu tepla při dodržení limitů. Pro samu těžbu se spotřebuje cca 20 % energie z něj vyrobené. Spaluje se k výrobě tepla s účinností kolem 27–32 % využití jeho energetického potenciálu, obrovské ztráty způsobují staré a poruchové rozvody, plýtvá se energií ve vytápěných objektech. Do této oblasti je zapotřebí investovat a je také nutné omezit spotřebu. Každý kilogram uhlí, který zůstane pod zemí pro příští generace, bude využit podstatně lépe. Každé omezení pokračujícího plýtvání je záslužné. Obce i památkáři dostávají od těžařů (nebo také nedostávají, jak se přesvědčila města Litvínov a Horní Jiřetín, protože „zlobí“) za újmu způsobenou těžbou v porovnání se zisky těžařů zanedbatelné částky. Uhlí je majetkem státu a stát má právo určit, jak bude využito. Uhlí je dodnes relativně levné jen proto, že se dosud do nákladů na jeho těžbu nezapočítávají četné externality, které souvisejí s jeho těžbou nebo jsou jejími důsledky a jež musí hradit jiné subjekty. Kdyby se za uhlí platila cena zahrnující tyto externality, dávno bychom se museli chovat jinak. Je na čase si tento fakt uvědomit a začít se na národní úrovni zabývat ekonomií celé energetiky i s těmito externalitami. Pořadí priorit pro Ministerstvo průmyslu a obchodu, pro Český báňský úřad a pro četné další ústřední orgány státní správy i územní samosprávy by se nepochybně změnilo.
Účast na pracovní návštěvě jen potvrdila, že jak stanovisko Komise pro životní prostředí Akademie věd ČR, tak i stanovisko Společnosti pro trvale udržitelný život, zaměřené proti snahám o prolomení územních ekologických limitů těžby z loňského roku, není třeba měnit a důvody pro uplatnění těchto stanovisek nejen trvají, ale jsou stále naléhavější.
Ukázalo se rovněž, že lze za jeden dobře připravený a intenzivně využitý den ověřit nejen fyzický stav na místě, ale i vyslechnout argumenty obou stran sporu a pracovat tak s daleko větší jistotou, že zainteresované strany v daném problému neopomněly do svých úvah a rozhodnutí zahrnout žádný důležitý aspekt.
MARTIN ŘÍHA,
místopředseda STUŽ
Česky
