Československo jako opouštěná země
Až do září 1938, respektive do března 1939 bylo Československo prostorem, do něhož se uchylovali vědci z různých zemí ohrožených totalitními režimy (zejména z Ruska a Ukrajiny po roce 1918 a z Německa a Rakouska po roce 1933). Německou okupací se to však změnilo; s výjimkou podivného trojletí 1945–1948 se z Československa stala na víc než padesát let země, z níž se utíkalo… Oba dva diktátorské režimy, které výrazně ovlivnily evropské dějiny ve 20. století, se tak velmi silně podepsaly i do přeryvů v československém intelektuálním vývoji.
Nemůžeme jmenovitě uvádět všechny významné vědce, kteří odtud odešli na prahu války či v jejím průběhu, a musíme se spokojit s několika signifikantními jmény. Patří mezi ně např. Einsteinův nástupce na pražské Německé univerzitě, fyzik Philipp Frank, který přesídlil do USA na Harvard University. Pražský rodák Felix Haurowitz se stal významným odborníkem v biochemii; azyl nalezl v Turecku a v roce 1948 se stal profesorem americké Indiana University. Biochemik Egon Hynek Kodíček, absolvent české Karlovy univerzity, zakotvil za války v Anglii a později se v Cambridge stal ředitelem MRC Dunn Nutritional Laboratory. Jako příklad vědce, pro nějž se Československo stalo tranzitní zemí, můžeme uvést ředitele Einsteinova ústavu v Postupimi astronoma Erwina Finlay-Freundlicha. Ten odešel v roce 1933 z Německa do Turecka, odkud přijal v roce 1937 pozvání do Prahy na zdejší Německou univerzitu; v roce 1939 byl však opět na útěku, tentokrát přes Nizozemí do Skotska, kde pak pracoval na University of St. Andrews.
Z asi 150 špičkových vědců, jejichž odchodu z českých zemí se snažila napomáhat londýnská Society for the Protection of Science and Learning, se jich do bezpečí dostala tak polovina; poměrně velký počet vědců však zůstal v protektorátu Böhmen und Mähren a byl podroben perzekuci. Z projektu Zmizelé elity, který řeší Kabinet dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, vyplývá, že nacistickému teroru padlo za oběť na 190 vědců na úrovni profesorů či docentů, a to nejen z rasových důvodů, ale i jako důsledek systematické nacistické snahy o likvidaci domácích elit.
Únor 1948 je tradičně považován za zásadní přelom v československých dějinách. Právě tehdy totiž došlo k úplnému převzetí politické moci komunistickou stranou a v přetvoření této dosud samostatné země v jeden ze satelitů Sovětského svazu. Únor 1948 otevřel zemi stalinskému teroru a v letech 1948–1967 vyhnal ze země nejméně 60 000 osob. Celkový podíl intelektuálů v této emigrační vlně však nebyl tak vysoký, jak se obvykle soudí; můžeme předpokládat, že v jejím rámci odešlo asi 600–800 představitelů vědeckého a kulturního života.
Připomeňme si opět některé signifikantní postavy. Lékař a fyziolog Jan Bělehrádek se stal po svém návratu z koncentračního tábora prvním poválečným rektorem Univerzity Karlovy a zároveň poslancem za sociálně demokratickou stranu. Po odchodu do exilu pracoval pro UNESCO v Paříži, ale po protestech československé komunistické vlády musel odejít do Anglie. Profesor Univerzity Karlovy Vladimír Krajina byl významným botanikem a za války sehrál důležitou roli v protinacistickém odboji. Po válce působil i jako poslanec a generální sekretář České strany národně sociální. Po svém odchodu do Kanady v roce 1948 se stal místopředsedou Rady svobodného Československa, vedle toho však působil jako profesor University of British Columbia a zaměřoval se na výzkum tamního lesního ekosystému. Jak vidno, v této exilové vlně se vědecký exil velmi úzce prolínal s politickým.
Pro druhou emigrační vlnu z komunistického Československa se můžeme opřít o výsledky projektu Čeští vědci v exilu 1948–1989, který je řešen v Kabinetu dějin vědy ÚSD AV ČR ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR a některými dalšími pracovišti. Za základ výzkumu můžeme vzít Databázi pracovníků Československé akademie věd odešlých v letech 1953–1989 do emigrace, která byla v tomto projektu vytvořena. V ní se podařilo shromáždit údaje o zhruba 720 osobách, které z této instituce emigrovaly mezi lety 1957–1989; jejich celkový počet se však zřejmě pohyboval mezi 760 a 790. Mezi vědními obory, kterým se tito lidé věnovali, mají asi poloviční podíl vědy o životě a chemické obory, třetinu představují vědy o neživé přírodě a zbývající část společenskovědní a humanitní disciplíny.
Naprostá většina z pracovníků ČSAV emigrovala po 21. srpnu 1968 nebo ve dvou následujících letech, než se hranice země opět dostaly pod přísnou kontrolu komunistických bezpečnostních složek. Spouštěcím momentem tedy byla invaze sovětských vojsk do země, mezi srpnem 1968 a listopadem 1989, kdy došlo k pádu komunistického režimu, odešlo z Československa asi 200 000 lidí. Celkový počet vědců, kteří v této exilové vlně opustili Československo, a to jak z akademie věd, tak i z vysokých škol a dalších institucí, můžeme odhadovat na 2000; představovali tedy asi jedno procento z celkové emigrace.
K podrobnější charakteristice této emigrace dojdeme prosopografickým vyhodnocením životních údajů excelentních vědců, jejichž podrobné biografie se podařilo shromáždit v knize Sto českých vědců v exilu, která v rámci projektu vyšla v letošním roce v Nakladatelství Academia; na ni lze čtenáře odkázat, i pokud se chce seznámit s konkrétními, někdy velmi dramatickými osudy jednotlivých badatelů.
Z hlediska data narození jsou v tomto vzorku – odhlédnuto od starších či mladších jednotlivců – významně zastoupeny zejména dvě skupiny. První z nich představují osoby narozené mezi lety 1918–1926, tedy z generace silně poznamenané událostmi druhé světové války včetně uzavření českých vysokých škol; najdeme mezi nimi i řadu lidí z rodin postižených přímou nacistickou perzekucí a z rodin, které tehdy utekly do exilu. Druhou výrazně zastoupenou skupinu představuje generace narozená v letech 1927–1941; té se vysokoškolského vzdělání dostalo až po válce, tedy už většinou v komunistickém období. Již toto zjištění koriguje řadu apriorních tvrzení, která se někdy objevují v odborné literatuře, např. o okamžitém úpadku vzdělanosti po uchopení moci komunisty v roce 1948.
Otázkou, kterou nesmíme opominout, je samozřejmě volba cílové země. Průzkum našeho vzorku ukázal, že se jí zhruba v polovině případů stala země na severoamerickém kontinentu (zejména USA, méně Kanada), v polovině druhé některá ze svobodných zemí v Evropě. Je pravděpodobné, že právě tyto státy byly častým cílem i pro další emigrující vědce, je však třeba předpokládat, že výrazné vědecké osobnosti působily i v jiných destinacích – z nich je třeba jmenovitě uvést alespoň Austrálii a Izrael.
Foto: Marina Hužvárová, Akademický bulletin
Blanka Říhová a Václav Pačes se stali kmotry encyklopedie Sto českých vědců v exilu (editoři Soňa Štrbáňová a Antonín Kostlán). Kniha byla představena na konferenci Vědci v exilu a diktátorské režimy dvacátého století, kterou v květnu uspořádal Kabinet dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Důležitým ukazatelem při studiu exilových skupin je stáří lidí v okamžiku jejich odchodu do emigrace; vždyť je to často mimo jiné i věk sám, který do značné míry ovlivňuje rozhodování o případném odchodu a možnostech dalšího uplatnění mimo zaběhané zvyklosti ve staré vlasti. Asi polovina osob ve sledovaném vzorku odcházela v rozmezí 26–40 let, tedy ve „vhodném“ emigračním období (v tomto věku, pro který je příznačná ještě jistá počáteční nezakotvenost a vyšší flexibilita, obvykle emigruje naprostá většina jedinců mimo vědeckou sféru). Velmi silně však byli zastoupeni i vědci mezi 40 a 50 roky, tedy v životní etapě, v níž odchod do emigrace nebyl z hlediska většinové populace již příliš typický; řada osobností odcházela již v pokročilém věku, resp. ve stáří nad 50 let. Československá společnost tak ztrácela špičkové vědce různých generací a dnes se můžeme jen dohadovat, o jaké hodnoty odchodem těchto mimořádných lidí naše země přišla.
ANTONÍN KOSTLÁN,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.
English
