Z monitoringu tisku

Středoevropský technologický institut CEITEC odstartoval svou činnost

 

Nečas jmenoval prorektora Fialu svým vědeckým poradcem

 

Revoluční italské výsledky se musíme pokusit zabít, říká český fyzik

 

Strakošův manifest. Proč se čeští vědci nenatahují po výzkumných grantech EU?


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

PRÝ OSUDOVÉ OSMIČKY…

Obrázek k článku 

Roky 1848, 1918, 1938, 1948, 1968… Souhra okolností způsobila, že se některé výrazné události našich moderních dějin odehrály v letech končících osmičkou, což v letošním roce přináší zvýšené nároky na historiky, aby vysvětlili jejich význam a vzájemné souvislosti. Tři historické ústavy Akademie věd ČR zvedly společně tuto hozenou rukavici a přišly s projektem nazvaným České křižovatky evropských dějin, aby napomohly "objasnit klíčové mezníky českých a slovenských dějin ve 20. století, jež měly stěžejní význam pro osudy demokracie a státnosti ve střední Evropě". Nic víc a nic míň. Česká média ale potřebují pro své publikum víc: "osudovými osmičkami" podpořená představa vrtošivého Osudu, který si někdy dobrotivě a jindy zase zlovolně zahrává s těžce zkoušeným českým národem, aby jej tu pozvedl a jindy zase ponížil, je výborným podhoubím pro pěstování osmičkového mýtu, který ve svých projevech a vyjádřeních pomáhají rozvíjet jednou žurnalisté, podruhé politici a potřetí zase samozvaní odborníci z řad mediálně protřelých astrologů, mágů a ctitelů mystiky.

Tak tedy dobře, pohrajme si s osmičkovou mystikou. V předjaří prvního osmičkového roku 20. století umírá ve věku 77 let Josef Hlávka, osobnost, která stála v čele České akademie věd a umění při jejím založení. A v předjaří prvního osmičkového roku 21. století, téměř přesně o sto let později, umírá v podobném věku 74 let Jiří Velemínský, osobnost, která stála v čele Akademie věd České republiky v okamžiku jejího vzniku… Ze srovnávání těchto dvou pozoruhodných osobností mi jako historikovi vychází dost výmluvný obraz o tom, jak se za oněch sto let vyvinul a zlidštěl obraz akademického funkcionáře a jak se proměňovala i jeho autorita – od Hlávkova konzervativního a místy nesmlouvavého diktátu až po neformální a vždy s přátelským pousmáním spojený respekt, kterému se mezi námi těšil Jiří. Na prvního z nich vzpomínáme s pietou, na druhého se smutkem…

ANTONÍN KOSTLÁN,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.