Ny-Ålesund je nejsevernější stále obydlená osada na zemi na souostroví Svalbard (dříve Špicberky). Z tohoto místa v zálivu Kings Bay se vydala na dnes již legendární expedici na severní pól vzducholoď Italia Umberta Nobila. Mezi šestnáctičlennou posádkou byl tehdy i osmadvacetiletý český fyzik a spisovatel František Běhounek.
František Běhounek (1898–1973) se zúčastnil již předchozí výpravy vzducholodí Norge. Tehdy ovšem neletěl k pólu – zúčastnil se pozemního výzkumu na Špicberkách. V gondole této vzducholodi byl přesto umístěn jeho přístroj na měření vodivosti vzduchu. Dne 11. května 1926 posádka Norge jako první v historii přeletěla severní pól a prokázala, že na něm neleží pevnina. Vyvrátila tak některé hypotézy o fyzikálních anomáliích v tamní atmosféře.
Italia měla též vědecké poslání; polární oblast bylo totiž třeba důkladně prozkoumat. Vědci zde chtěli především změřit úroveň radiace. Běhounek, který se radiologii intenzivně věnoval jak na studiích na Karlově univerzitě v Praze, tak i pod vedením Marie Curie-Skłodowské ve Francii, tentokrát prováděl výzkum přímo na palubě vzducholodi.
Vzducholoď Italia vzlétla z Ny-Ålesundu 23. května 1928, tj. téměř přesně dva roky poté, co nad pólem přelétla Norge. Následujícího dne Italia k pólu doletěla, zakotvit se jí ale kvůli větrné bouři nepodařilo. Na plášti se vytvořila silná vrstva ledu, která loď táhla k zemi a patrně zavinila, že na zpáteční cestě ztroskotala. Dlouhých čtyřicet osm dní přežívali trosečníci na driftující kře v Severním ledovém oceánu, než je zachránil ruský ledoborec Krasin. Sedm členů posádky tehdy položilo svůj život na oltář vědy.
Polárník Václav Sůra předává Bodil Paulsenové pamětní desku u Amundsenova pomníku.
Všechna fota: Archiv autora
Proč se ale pamětní mohyla v Ny-Ålesundu jmenuje Osm křížů, když obětí ztroskotání bylo sedm? Osmý kříž připomíná smrt švédského meteorologa Finna Malmgrena, který zahynul, když se vydal hledat pomoc. Křížů by ale mohlo být vztyčeno ještě více. Například za norského národního hrdinu Roalda Amundsena (1872–1928), jenž se 18. června 1928 vydal z Tromsø hydroplánem na pomoc této výpravě (Umberto Nobile byl jeho dlouholetý kolega). Na Špicberky bohužel nedoletěl. Jeho letoun se ztratil v mlze a zřítil se do Barentsova moře. Přesné místo Amundsenova ztroskotání hledají Norové dodnes, třebaže i on má v Ny-Ålesundu svůj samostatný pomník.
Osudy výpravy vzducholodi Italia nepřestávají fascinovat člověka dodnes. Je to kus historie lidstva a zároveň metafora o dobrodružství vědy, cestě za tajemstvím nepoznaného, lidské touze překonávat limity, sebezapření, statečnosti a obětech, které člověk musí přinést. Mnozí bezpochyby cítí nostalgii po těch takřka verneovských objevitelských dobách, kdy světu vládla racionalita a víra v pokrok, po dobách, které ještě nebyly zkalené důsledky špatné aplikace vědeckých poznatků v průmyslu, kdy nás netrápilo globální oteplování ani kritická hladina polychlorovaných bifenylů v mateřském mléce ledních medvědů.
Tyto civilizační katastrofy asi nejsou jediným důvodem, proč se na hrdinství vědců a badatelů zapomíná. Naši pozornost zahlcují fiktivní příběhy zábavního průmyslu či virtuální svět internetu… Vědy jsou příliš složité na to, aby bavily masy. Navíc politický život naší společnosti je stále více ovládán ekonomickými kritérii, důsledkem čehož veřejnost vnímá vědu jako pouhé funkce ekonomie a její úloha je redukována na tvorbu technologií pro průmyslové inovace. Nejhlubší motivy všech věd – úžas nad skutečností, touha se o ní více dovědět, zážitek z dobrodružství poznání a badatelská svoboda – jsou touto logikou považovány za neefektivní a staromilskou veteš.
Oddvar Midtkandal, ředitel Kings Bay AS, právě umístil pamětní desku.
Cesta Františka Běhounka vedla přes dobrodružství na severním pólu k rozsáhlému výzkumu v daném oboru. Poznatky z polárních oblastí zúročil v habilitační práci Šířkový efekt kosmického záření. Ve Státním radiologickém ústavu se poté věnoval výzkumu dozimetrie a hygieny práce s ionizujícím zářením, výzkumu karcinomu plic, vytvářel československé normy pro práci s radioaktivními látkami, budoval observatoř pro studium atmosférické elektřiny na Štrbském Plese, zkoumal rakovinu v Onkologickém ústavu v Praze na Bulovce. Dále působil v Ústavu jaderného výzkumu ČSAV v Řeži u Prahy a až do konce svého života vedl Laboratoř radiologické dozimetrie ČSAV. Vedle výzkumné práce se samozřejmě věnoval i svým studentům na Matematicko-fyzikální fakultě UK a na Fakultě jaderné fyziky ČVUT. Působil též v řadě mezinárodních organizacích, mj. při OSN.
Dík české akademické obce za nápad, realizaci a dovezení pamětní desky na místo startu vzducholodi patří v první řadě Václavu Sůrovi. Akademie věd ČR spolupracovala na návrhu nápisu a její tehdejší předseda prof. Václav Pačes s potěšením nad touto expedicí převzal záštitu. Václav Sůra se do Ny-Ålesundu vydal s jedním novozélandským a dvěma australskými polárníky při příležitosti 80. výročí letu Italie a 110. výročí narození Františka Běhounka vloni 13. března 2008. Na lyžích a se saněmi se odtud vydali na 180kilometrovou dlouhou pouť do hlavního města souostroví Longyearbyenu přes tři zamrzlé fjordy, krajem, kterému vládnou nejmohutnější šelmy světa. Jejich cesta byla nakonec ještě delší, protože fjordy už deset let pořádně nezamrzají. Do cíle v pořádku dorazili 21. března 2008.
Na vlastní umístění plakety na pomníku Osm křížů jsme si však museli počkat více než rok, protože Itálie vyhlásila celý záliv Kings Bay za pietní místo. Dík patří mnoha lidem: guvernérovi Svalbardu, vedení Kings Bay AS, zejména paní Bodil Paulsenové, Italskému letectvu, jemuž pomník patří, a v neposlední řadě Italským velvyslanectvím v Praze a v Oslu. Ti všichni jistě vnímají, že pomník posádce vzducholodi Italia není jen mementem jedné dávné tragédie či místem setkávání „kladečů“ věnců, ale viditelná stopa po tom nejlepším z české a evropské vědecké tradice. Je to hold všem, kteří v sobě našli odvahu udělat krok do neznáma. Díky vám!
ROBERT ZIKA,
Zahraniční odbor KAV ČR
František Běhounek (1898–1973) se zúčastnil již předchozí výpravy vzducholodí Norge. Tehdy ovšem neletěl k pólu – zúčastnil se pozemního výzkumu na Špicberkách. V gondole této vzducholodi byl přesto umístěn jeho přístroj na měření vodivosti vzduchu. Dne 11. května 1926 posádka Norge jako první v historii přeletěla severní pól a prokázala, že na něm neleží pevnina. Vyvrátila tak některé hypotézy o fyzikálních anomáliích v tamní atmosféře.
Italia měla též vědecké poslání; polární oblast bylo totiž třeba důkladně prozkoumat. Vědci zde chtěli především změřit úroveň radiace. Běhounek, který se radiologii intenzivně věnoval jak na studiích na Karlově univerzitě v Praze, tak i pod vedením Marie Curie-Skłodowské ve Francii, tentokrát prováděl výzkum přímo na palubě vzducholodi.
Vzducholoď Italia vzlétla z Ny-Ålesundu 23. května 1928, tj. téměř přesně dva roky poté, co nad pólem přelétla Norge. Následujícího dne Italia k pólu doletěla, zakotvit se jí ale kvůli větrné bouři nepodařilo. Na plášti se vytvořila silná vrstva ledu, která loď táhla k zemi a patrně zavinila, že na zpáteční cestě ztroskotala. Dlouhých čtyřicet osm dní přežívali trosečníci na driftující kře v Severním ledovém oceánu, než je zachránil ruský ledoborec Krasin. Sedm členů posádky tehdy položilo svůj život na oltář vědy.
Polárník Václav Sůra předává Bodil Paulsenové pamětní desku u Amundsenova pomníku.
Všechna fota: Archiv autora
Proč se ale pamětní mohyla v Ny-Ålesundu jmenuje Osm křížů, když obětí ztroskotání bylo sedm? Osmý kříž připomíná smrt švédského meteorologa Finna Malmgrena, který zahynul, když se vydal hledat pomoc. Křížů by ale mohlo být vztyčeno ještě více. Například za norského národního hrdinu Roalda Amundsena (1872–1928), jenž se 18. června 1928 vydal z Tromsø hydroplánem na pomoc této výpravě (Umberto Nobile byl jeho dlouholetý kolega). Na Špicberky bohužel nedoletěl. Jeho letoun se ztratil v mlze a zřítil se do Barentsova moře. Přesné místo Amundsenova ztroskotání hledají Norové dodnes, třebaže i on má v Ny-Ålesundu svůj samostatný pomník.
Osudy výpravy vzducholodi Italia nepřestávají fascinovat člověka dodnes. Je to kus historie lidstva a zároveň metafora o dobrodružství vědy, cestě za tajemstvím nepoznaného, lidské touze překonávat limity, sebezapření, statečnosti a obětech, které člověk musí přinést. Mnozí bezpochyby cítí nostalgii po těch takřka verneovských objevitelských dobách, kdy světu vládla racionalita a víra v pokrok, po dobách, které ještě nebyly zkalené důsledky špatné aplikace vědeckých poznatků v průmyslu, kdy nás netrápilo globální oteplování ani kritická hladina polychlorovaných bifenylů v mateřském mléce ledních medvědů.
Tyto civilizační katastrofy asi nejsou jediným důvodem, proč se na hrdinství vědců a badatelů zapomíná. Naši pozornost zahlcují fiktivní příběhy zábavního průmyslu či virtuální svět internetu… Vědy jsou příliš složité na to, aby bavily masy. Navíc politický život naší společnosti je stále více ovládán ekonomickými kritérii, důsledkem čehož veřejnost vnímá vědu jako pouhé funkce ekonomie a její úloha je redukována na tvorbu technologií pro průmyslové inovace. Nejhlubší motivy všech věd – úžas nad skutečností, touha se o ní více dovědět, zážitek z dobrodružství poznání a badatelská svoboda – jsou touto logikou považovány za neefektivní a staromilskou veteš.
Oddvar Midtkandal, ředitel Kings Bay AS, právě umístil pamětní desku.
Cesta Františka Běhounka vedla přes dobrodružství na severním pólu k rozsáhlému výzkumu v daném oboru. Poznatky z polárních oblastí zúročil v habilitační práci Šířkový efekt kosmického záření. Ve Státním radiologickém ústavu se poté věnoval výzkumu dozimetrie a hygieny práce s ionizujícím zářením, výzkumu karcinomu plic, vytvářel československé normy pro práci s radioaktivními látkami, budoval observatoř pro studium atmosférické elektřiny na Štrbském Plese, zkoumal rakovinu v Onkologickém ústavu v Praze na Bulovce. Dále působil v Ústavu jaderného výzkumu ČSAV v Řeži u Prahy a až do konce svého života vedl Laboratoř radiologické dozimetrie ČSAV. Vedle výzkumné práce se samozřejmě věnoval i svým studentům na Matematicko-fyzikální fakultě UK a na Fakultě jaderné fyziky ČVUT. Působil též v řadě mezinárodních organizacích, mj. při OSN.
Dík české akademické obce za nápad, realizaci a dovezení pamětní desky na místo startu vzducholodi patří v první řadě Václavu Sůrovi. Akademie věd ČR spolupracovala na návrhu nápisu a její tehdejší předseda prof. Václav Pačes s potěšením nad touto expedicí převzal záštitu. Václav Sůra se do Ny-Ålesundu vydal s jedním novozélandským a dvěma australskými polárníky při příležitosti 80. výročí letu Italie a 110. výročí narození Františka Běhounka vloni 13. března 2008. Na lyžích a se saněmi se odtud vydali na 180kilometrovou dlouhou pouť do hlavního města souostroví Longyearbyenu přes tři zamrzlé fjordy, krajem, kterému vládnou nejmohutnější šelmy světa. Jejich cesta byla nakonec ještě delší, protože fjordy už deset let pořádně nezamrzají. Do cíle v pořádku dorazili 21. března 2008.
Na vlastní umístění plakety na pomníku Osm křížů jsme si však museli počkat více než rok, protože Itálie vyhlásila celý záliv Kings Bay za pietní místo. Dík patří mnoha lidem: guvernérovi Svalbardu, vedení Kings Bay AS, zejména paní Bodil Paulsenové, Italskému letectvu, jemuž pomník patří, a v neposlední řadě Italským velvyslanectvím v Praze a v Oslu. Ti všichni jistě vnímají, že pomník posádce vzducholodi Italia není jen mementem jedné dávné tragédie či místem setkávání „kladečů“ věnců, ale viditelná stopa po tom nejlepším z české a evropské vědecké tradice. Je to hold všem, kteří v sobě našli odvahu udělat krok do neznáma. Díky vám!
ROBERT ZIKA,
Zahraniční odbor KAV ČR
English
