Jeden z našich nejvýznamnějších geologů Jaroslav Jiljí Jahn se narodil v Pardubicích v rodině vlasteneckého pedagoga a spisovatele Jiljího Vratislava Jahna. V letech 1875–1882 navštěvoval pardubickou reálku, středoškolská studia ukončil roku 1883 na gymnáziu v Chrudimi.
Jaroslav Jiljí Jahn (1865–1934)
Foto: Archiv MÚA
Zapsal se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (1883–1887), kde získal doktorát z filozofie a v roce 1890 také z mineralogie a geologie za disertační práci O nerostech a geologických poměrech Kunětické hory u Pardubic. K jeho učitelům patřili J. Krejčí, A. Frič, O. Novák, L. Čelakovský. Výsledky Jahnových výzkumů z dob studií se objevily v Čelakovského Resultate der botanischen Durchforschung von Böhmen (1883–1900) a časopisu Vesmír. V téže době se účastnil geologických a botanických prací pořádaných Muzeem Království českého, byl také jednatelem a místopředsedou Spolku geologů v Praze.
Do Pardubic se Jahn nakrátko vrátil, aby nastoupil do svého prvního zaměstnání – na místo asistenta deskriptivní geometrie Vyšší státní reálky. Na doporučení O. Feistmantela, E. Suesse a K. Kořistky ve studiích pokračoval jako mimořádný posluchač univerzity ve Vídni. Od roku 1891 navštěvoval přednášky z geologie, paleontologie, petrografie, mineralogie a geografie, k jeho profesorům patřili mj. E. Suess a W. H. Waagen. Své učitele provázel na vědeckých exkurzích do okolí Vídně, do Alp a do Uher, jako asistent profesora Waagena řídil paleontologické praktikum. V letech 1891–1892 současně pracoval ve dvorním přírodovědeckém muzeu a účastnil se mapování říšského geologického ústavu v Alpách. Roku 1891 mu bylo svěřeno dokončení Barrandeova díla Systeme silurien du centre de la Boheme (vyšlo jako VII. svazek roku 1899). Díky stipendiu ministerstva vyučování podnikal vědecké cesty po Evropě. Od roku 1893 byl sekčním geologem c. k. říšského geologického ústavu, v jehož službách setrval sedm let.
V roce 1899 se vrátil do Čech. Na České vysoké škole technické v Brně jako jeden z jejích prvních čtyř profesorů přednášel mineralogii a geologii a založil zde mineralogicko-geologický ústav s bohatými sbírkami. Roku 1902 byl dokonce zvolen rektorem, ale na funkci rezignoval. V letech 1909–1918 postupně působil jako děkan odboru stavebního, chemického a kulturního inženýrství. S příchodem do Brna se začal nově zajímat o oblast Moravy a Slezska. Řídil výzkum nerostného bohatství Moravy a publikoval řadu studií (mj. Přehledná geologická a tektonická mapa Moravy a Slezska, 1 : 300 000, Brno 1910). Vybudoval si také četné zahraniční kontakty; roku 1900 byl členem VIII. mezinárodního kongresu geologů v Paříži, roku 1903 byl pověřen vedením exkurze IX. mezinárodního kongresu geologů ve Vídni do českého kambria, siluru a devonu, k níž napsal průvodce (Geologische Exkursionen im älteren Paleozoikum Mittleböhmens). Během 31 let svého působení na brněnské technice podnikal i nadále výzkumné cesty, mj. na Rujanu, do pruského Slezska a na Istrii.
Působil také v mnoha odborných organizacích; spoluzakládal Přírodovědeckou společnost v Moravské Ostravě, Komisi pro přírodovědné zkoumání Moravy v Brně a Městské muzeum v Pardubicích. Byl členem KČSN a ČAVU, Mezinárodního svazu vrtných inženýrů, l’Union internationale du pétrole, Československé akademie zemědělské, Moravské přírodovědecké společnosti atd. Byl ředitelem paleontologických sbírek a členem kuratoria Moravského zemského muzea. Působil jako přísežný znalec Moravského zemského soudu v Brně a geologický znalec ministerstva veřejných prací a ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Ve svých pracích se zabýval stratigrafií, tektonikou a paleontologií Čech, Moravy, Slovenska, Slezska a Podkarpatské Rusi, věnoval se nauce o ložiskách stavebních a okrasných kamenů a výzkumu minerálních pramenů. Po vzniku ČSR řídil státní naftové doly ve Gbelích a prosadil zákaz jejich prodeje do soukromých rukou. Je autorem posudků k navrhovaným údolním přehradám, mj. ve Vranově na Dyji, a k lázeňským a zřídelním otázkám. Z jeho podnětu byly např. zahájeny vrty v Mariánských Lázních a Rajeckých Teplicích.
Od roku 1928 žil v Praze, kde po dlouhé nemoci 21. 10. 1934 zemřel. Je pohřben na Vinohradském hřbitově.
MARIE BAHENSKÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
Jaroslav Jiljí Jahn (1865–1934)
Foto: Archiv MÚA
Zapsal se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (1883–1887), kde získal doktorát z filozofie a v roce 1890 také z mineralogie a geologie za disertační práci O nerostech a geologických poměrech Kunětické hory u Pardubic. K jeho učitelům patřili J. Krejčí, A. Frič, O. Novák, L. Čelakovský. Výsledky Jahnových výzkumů z dob studií se objevily v Čelakovského Resultate der botanischen Durchforschung von Böhmen (1883–1900) a časopisu Vesmír. V téže době se účastnil geologických a botanických prací pořádaných Muzeem Království českého, byl také jednatelem a místopředsedou Spolku geologů v Praze.
Do Pardubic se Jahn nakrátko vrátil, aby nastoupil do svého prvního zaměstnání – na místo asistenta deskriptivní geometrie Vyšší státní reálky. Na doporučení O. Feistmantela, E. Suesse a K. Kořistky ve studiích pokračoval jako mimořádný posluchač univerzity ve Vídni. Od roku 1891 navštěvoval přednášky z geologie, paleontologie, petrografie, mineralogie a geografie, k jeho profesorům patřili mj. E. Suess a W. H. Waagen. Své učitele provázel na vědeckých exkurzích do okolí Vídně, do Alp a do Uher, jako asistent profesora Waagena řídil paleontologické praktikum. V letech 1891–1892 současně pracoval ve dvorním přírodovědeckém muzeu a účastnil se mapování říšského geologického ústavu v Alpách. Roku 1891 mu bylo svěřeno dokončení Barrandeova díla Systeme silurien du centre de la Boheme (vyšlo jako VII. svazek roku 1899). Díky stipendiu ministerstva vyučování podnikal vědecké cesty po Evropě. Od roku 1893 byl sekčním geologem c. k. říšského geologického ústavu, v jehož službách setrval sedm let.
V roce 1899 se vrátil do Čech. Na České vysoké škole technické v Brně jako jeden z jejích prvních čtyř profesorů přednášel mineralogii a geologii a založil zde mineralogicko-geologický ústav s bohatými sbírkami. Roku 1902 byl dokonce zvolen rektorem, ale na funkci rezignoval. V letech 1909–1918 postupně působil jako děkan odboru stavebního, chemického a kulturního inženýrství. S příchodem do Brna se začal nově zajímat o oblast Moravy a Slezska. Řídil výzkum nerostného bohatství Moravy a publikoval řadu studií (mj. Přehledná geologická a tektonická mapa Moravy a Slezska, 1 : 300 000, Brno 1910). Vybudoval si také četné zahraniční kontakty; roku 1900 byl členem VIII. mezinárodního kongresu geologů v Paříži, roku 1903 byl pověřen vedením exkurze IX. mezinárodního kongresu geologů ve Vídni do českého kambria, siluru a devonu, k níž napsal průvodce (Geologische Exkursionen im älteren Paleozoikum Mittleböhmens). Během 31 let svého působení na brněnské technice podnikal i nadále výzkumné cesty, mj. na Rujanu, do pruského Slezska a na Istrii.
Působil také v mnoha odborných organizacích; spoluzakládal Přírodovědeckou společnost v Moravské Ostravě, Komisi pro přírodovědné zkoumání Moravy v Brně a Městské muzeum v Pardubicích. Byl členem KČSN a ČAVU, Mezinárodního svazu vrtných inženýrů, l’Union internationale du pétrole, Československé akademie zemědělské, Moravské přírodovědecké společnosti atd. Byl ředitelem paleontologických sbírek a členem kuratoria Moravského zemského muzea. Působil jako přísežný znalec Moravského zemského soudu v Brně a geologický znalec ministerstva veřejných prací a ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Ve svých pracích se zabýval stratigrafií, tektonikou a paleontologií Čech, Moravy, Slovenska, Slezska a Podkarpatské Rusi, věnoval se nauce o ložiskách stavebních a okrasných kamenů a výzkumu minerálních pramenů. Po vzniku ČSR řídil státní naftové doly ve Gbelích a prosadil zákaz jejich prodeje do soukromých rukou. Je autorem posudků k navrhovaným údolním přehradám, mj. ve Vranově na Dyji, a k lázeňským a zřídelním otázkám. Z jeho podnětu byly např. zahájeny vrty v Mariánských Lázních a Rajeckých Teplicích.
Od roku 1928 žil v Praze, kde po dlouhé nemoci 21. 10. 1934 zemřel. Je pohřben na Vinohradském hřbitově.
MARIE BAHENSKÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
English
