Z monitoringu tisku

Středoevropský technologický institut CEITEC odstartoval svou činnost

 

Nečas jmenoval prorektora Fialu svým vědeckým poradcem

 

Revoluční italské výsledky se musíme pokusit zabít, říká český fyzik

 

Strakošův manifest. Proč se čeští vědci nenatahují po výzkumných grantech EU?


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Arnošt Inocence Bláha

(1879–1960)

Letos v červenci si připomínáme sto třicet jedna let od narození významného českého sociologa, filozofa a pedagoga Arnošta Inocence Bláhy. Ten filozoficky navazoval na Masarykův kritický realismus a současně
u nás reprezentoval přechod od klasického pozitivismu k sociologickému objektivismu francouzského sociologa Emila Durkheima, jehož byl žákem.



Arnošt Inocenc Bláha se narodil 28. července 1879 v Krasňově u Humpolce jako druhé ze šesti dětí řídícího učitele Jana Bláhy a Albertiny Bláhové, rozené Dvořákové. Po studiu na gymnáziu v Pelhřimově v letech 1889–1897 vstoupil do bohosloveckého semináře v Hradci Králové, ze kterého byl pro své svobodomyslné názory roku 1899 vyloučen, a odešel za starším bratrem do Vídně studovat univerzitu. Rozhodl se pro povolání svého otce, tedy učitelství. Filozofické a sociologické vzdělání získal Bláha rovněž na univerzitách v Praze a Paříži (zde byl v letech 1902–1903 a 1908–1909 na studijním pobytu právě u výše zmíněného Emila Durkheima). Již před odjezdem do Paříže obhájil na univerzitě v Praze dizertační práci Duše malého národa (1908). Po ukončení činnosti v dívčím učitelském ústavu v Litomyšli se Bláha soustředil na přípravu habilitace. K tomu účelu připravil do tisku i svou první knihu Město: Sociologická studie (1914), která se stala i jeho habilitační prací. Roku 1916 se habilitoval na české technice v Brně, ale jeho docenturu vídeňská vláda z politických a národnostních důvodů potvrdila až o tři roky později.

Po kratší pedagogické činnosti na středních a vysokých školách v Praze a Brně přešel roku 1922 na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, na které působil v letech 1922–1939 a 1945–1949 jako profesor sociologie a ředitel sociologického semináře. Spolu s Emanuelem Chalupným a Josefem Ludvíkem Fischerem zde také vydával Sociologickou revui (1930–1940, 1946–1949). Bláhovo vědecké dílo náleží převážně do oboru sociologie a etiky, dotýká se však i mnoha problémů pedagogiky. Kromě teoreticko-metodologických sociologických prací vydal řadu monografií z oblasti speciálních sociologií (sociologie dělníka, sedláka, inteligence, sociologie dětství a rodiny, dějiny české sociologie) a o problematice rodiny a výchovy. Bláhovy práce jsou vedeny základní snahou podřídit vědeckou cestou sociologii životním cílům. Mezi jeho hlavními díly lze jmenovat např. studie Sociologie sedláka a dělníka (1925), Sociologie dětství (1927), Dnešní krize rodinného života (1933), Sociologie inteligence (1937), Vědecká morálka a mravní výchova (1940), Výchova k rodičovství (1947). Veškeré své poznatky, vědecké názory a závěry obsažené v jednotlivých monografiích se Bláha pokusil shrnout v syntetické práci Úvod do sociologie, která byla vydána až z jeho pozůstalosti v roce 1968.

Kromě vlastní vědecké práce se věnoval rozsáhlé přednáškové činnosti. Jen na Horácku proslovil přes devět set přednášek a po odchodu do Brna organizoval přednášky v celostátním měřítku s využitím rozhlasu, osvětových škol, lidových akademií apod. Sám pak v letech 1921–1949 absolvoval na šest set dvacet vystoupení, z nichž nejvíce oblíbené a navštěvované byly jeho přednášky určené pro dělníky.

Bláha rovněž zastával řadu funkcí jak doma, tak v zahraničí. Byl místopředsedou Masarykovy sociologické společnosti, předsedou sociologické sekce při České akademii zemědělské, zakladatelem a předsedou Filozofické jednoty v Brně, členem a později viceprezidentem Institut international de Sociologie, dopisujícím členem Sociálního ústavu ČSR, členem Národní rady badatelské, řádným členem České akademie věd a umění a také členem redakcí několika vědeckých časopisů.

Arnošta Inocence Bláhu lze považovat za jednoho z předních průkopníků vědeckého stylu v české sociologii. Jako první v Čechách kladl důraz na soustavný sociologický výzkum společnosti a sám tuto myšlenku také uskutečňoval. Po penzionování v roce 1949 se stáhl do ústraní a žil v něm v podstatě až do své smrti 25. dubna 1960.

Václav Hankovec,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.