Uvolnění politických a ideových bariér po pádu komunistického režimu v Československu v roce 1989 vedlo k zintenzivnění výzkumu období 1918–1948. Přestože se jedná o relativně krátký dějinný úsek, zahrnuje hned několik přelomových okamžiků: první Československou republiku, pomnichovský pád demokratického parlamentarismu, druhou světovou válku a poválečné politické, společenské i mentalitní transformace,
které vyústily do nástupu komunistického režimu v únoru 1948.
Tato historická etapa zůstává v současné době spojena s řadou kontroverzí, odehrávajících se ve veřejném i mediálním prostoru. Zejména v průběhu 90. let se tato skutečnost projevovala spory a diskusemi o charakteru prvorepublikové demokracie a jejího ideového dědictví pro etablující se československou, resp. českou demokracii. Odborná historiografie se přitom musela a doposavad musí vyrovnávat s oběma póly veřejné diskuse. Jednak s nekritickou adorací prvorepublikového vývoje a jednak se zpochybňováním samotné existence československého státu po roce 1918. Spory o interpretaci tehdejších událostí však provázejí rovněž diskuse o vzniku autoritativního systému druhé republiky, o druhé světové válce, poválečném odsunu německého obyvatelstva i o charakteru československé společnosti v přechodném období mezi dvěma totalitními režimy (1945–1948). Výzkum mnohých problémových okruhů, jako jsou např. nové pohledy na dějiny domácí a zahraniční protinacistické rezistence, problematika perzekuce židovského obyvatelstva, průběh a důsledky odsunu německého obyvatelstva, generovala často také společenská poptávka.
Koncepční problémy související s badatelským uchopením dané problematiky ovlivnil i fakt, že česká historiografie většinou nemohla navazovat na starší zpracování, protože relativně svobodnější výzkum této kapitoly našich dějin se odehrával pouze v krátké periodě druhé poloviny 60. let, a to ještě v rámci oficiálního marxistického diskursu. Odborné reflexe vývoje období 1918–1948 se totiž během komunistického režimu ocitly pod silným politickým i ideologickým dohledem, který mimo jiné tabuizoval řadu tematických okruhů.
Vzhledem k absenci předchozích zpracování této problematiky se na počátku 90. let jako první objevily především práce historiků postižených normalizační perzekucí nebo působících v exilu. Teprve postupem času se ve větší míře objevily studie, které vycházely z nové interpretace pramenů a rozšíření pramenné základny v podobě nových edičních řad, zohledňující i výsledky studia zahraničních archivů. Vedle tradičních témat, reprezentovaných zejména politickými či vojenskými dějinami, se na přelomu tisíciletí objevily i otázky, jež jsou v popředí západního vědeckého diskursu – např. dějiny mentalit, kultura vzpomínek, obrazy „druhého“, role symbolů a politické mytologie v kolektivní paměti národa. Dvě desítky let svobodného bádání tak vnesly do historické vědy mnoho podnětů a inspirací a jsou současně příležitostí k rekapitulaci a hledání cest, po nichž by měl výzkum k této etapě pokračovat.
„Inventuru“ badatelských výsledků po pádu komunistické moci si za cíl kladl workshop Reflexe dějin Československa 1918–1948 v historiografii na počátku 3. tisíciletí, který se konal 5. února 2008 na půdě Historického ústavu AV ČR, v. v. i., za účasti domácích i zahraničních odborníků z vědeckých ústavů a vysokých škol. Byl uspořádán jako součást přípravy mezinárodní vědecké konference Československo a krize demokracie ve střední Evropě ve 30. a 40. letech. Hledání východisek, jež se uskuteční ve dnech 22.–23. září 2008 v rámci „osmičkových konferencí“. K této příležitosti vydává HÚ AV ČR také sborník příspěvků.
V rámci workshopu zaznělo osm příspěvků, většinou bilančního charakteru, které zhodnotily stav dějepisného poznání v několika sférách společenského života ve sledovaném období (dějiny zahraniční politiky, sociální a hospodářské dějiny, vývoj národnostní politiky na příkladu německé, polské a maďarské minority, církevní dějiny). Zvláštní příspěvek byl věnován také zhodnocení dosud vydaných syntéz, zaměřených na československé dějiny 20. století, a také pohledu slovenského a mezinárodního dějepisectví.
Jednotlivá vystoupení komentovali zahraniční diskutanti Volker Zimmermann (Universität Düsseldorf) a pracovník Historického ústavu Varšavské univerzity Piotr Majewski. Oba badatelé shrnuli výsledky svých národních historiografií ve zpracování českých a československých dějin 1918–1948 a zhodnotili trendy české historiografie. Volker Zimmermann připomněl převládající pozitivistické přístupy v metodologii zkoumání, upozornil také na rizika nacionálního hlediska, jež se objevuje v některých pracích, a zdůraznil kontextualizaci českých národních dějin v rámci vývoje středoevropského regionu. Piotr Majewski připomněl, že v české historiografické produkci v 90. letech získala velký prostor především sféra politických dějin, jež souvisela s analýzou vývoje českých politických stran a politického systému. Přes kvantitu pojednání k tomuto tématu však zůstává i na tomto poli mnoho opomenutých fenoménů, jako jsou např. otázky politické kultury, vývoje extrémních politických směrů na pravici i na levici či národnostních vlivů v armádě. Značnými deficity zpracování nadále trpí spolková struktura, na jejímž základě lze ozřejmit etablování a fungování občanské společnosti v českých zemích. Oba zahraniční badatelé se shodli na potřebě zpracovat větší měrou kulturní a ideově-mentalitní dějiny diskutovaných třiceti let našeho vývoje. Mezi dosud nepříliš dotčená témata patří taktéž úvahy o vzájemné interakci sociálního prostředí a politické kultury nebo komparativní reflexe etablování antidemokratických hnutí v celoevropských souvislostech ekonomické, sociální a politické krize 30. a 40. let.
Badatelé Historického ústavu AV ČR, zprava moderátor workshopu Emil Voráček, dále Josef Harna, ředitelka HÚ AV ČR Svatava Raková a Jindřich Dejmek
V následujících diskusích účastníci konference na jedné straně pozitivně kvitovali dosavadní historiografickou bilanci, na straně druhé však kriticky hodnotili tematické deficity a některé stávající interpretační modely a metodologické postupy. V této souvislosti mimo jiné vyzdvihli potřebu teoretické připravenosti badatelů, interdisciplinární přístup k hodnocení dějinného obrazu Československa v letech 1918–1948 a konceptualizaci jeho výzkumu.
Referáty i debata ukázaly, že české dějepisectví zaznamenalo po roce 1989 ve zpracování zmíněné historické periody značný pokrok. Současně však účastníci konstatovali, že přes znatelný rozvoj dosud chybějí zásadní práce, které by nesledovaly pouze partikulární problémy, ale soustředily se na hledání komplexnějšího obrazu tehdejší skutečnosti a formulovaly i nové otázky podložené moderní metodologií. K prohloubení studia této historické etapy by také přispělo zintenzivnění koordinace jednotlivých pracovišť a odborných institucí – a to i interdisciplinárního a mezinárodního charakteru – při vytváření koncepčních projektů zaměřených na formování ucelenější podoby našeho poznání k moderním dějinám českých zemí a Československa.
JAROSLAV ŠEBEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.
English
