Základnímu vědeckému výzkumu je často vytýkána jeho vzdálenost praktickým problémům a každodenní praxi života. Takové spojení pochopitelně není vždy možné a představit si přímý dopad teorie strun na pouliční život v Brně či Českých Budějovicích prostě není nám, obyčejným smrtelníkům, dopřáno. Výzkum zabývající se infekčními nemocemi je na tom z tohoto hlediska lépe, neboť každá infekce se v důsledku týká nebo může týkat zdraví či života konkrétního člověka nebo zvířete.
V následujících řádcích bych rád představil projekt, který z původního záměru vakcinace psů v izolované africké lokalitě v roce 2006 přerostl v ambiciózní multidisciplinární studium infekcí v psí populaci žijící s pasteveckými etniky v okolí keňského jezera Turkana.
Všechna fota: Archiv autora
Tým při práci nedaleko pobřeží jezera Turkana
Prvotním záměrem našich snah bylo dokázat, žei v izolovaných a nedostupných podmínkách pasteveckých kultur v severní Keni lze zabránit smrtelným případům vztekliny u lidí pravidelnou vakcinací psí populace. Přestože africký kontinent je zřejmě pravlastí lyssavirů, původců vztekliny, za drtivou většinu současných případů u člověka a domácích zvířat jsou zodpovědné varianty genotypu 1, které se do subsaharské Afriky dostaly zhruba před dvěma sty lety spolu s bílými kolonisty a jejich psy. Na rozdíl od Evropy je na africkém kontinentu pes považován za hlavní epidemiologický článek v koloběhu vztekliny a za zdroj infekce lidí a současný nárůst počtu případů vztekliny je dáván do souvislosti s rostoucí lidskou populací a nynějším nárůstem populace domácích psů. Dnes, i přes několik desítek tisíc lidských úmrtí ročně, lze ve vzteklině vidět příklad vítězství lékařské vědy nad infekčními agens. Od Pasteurových průkopnických experimentů představuje preventivní vakcinace rezervoárových zvířat klíčový prvek prevence vztekliny na celém světě.
Cíl projektu, který jsme si předsevzali hned od počátku, se zdál jednoduchý: vyzkoušet klasickou parenterální vakcinaci psů a dosáhnout maximální možné míry proočkovanosti psí populace. Záhy se ukázalo, že stejným, ne-li větším problémem je „výchova“ a vytváření obecného povědomí o vzteklině, jejích příčinách a možnostech, jak se jí bránit. Během vlastní práce jasně vytanula ještě nutnost vyřešení finančního krytí postexpoziční terapie (PET) pro pokousané. Vzhledem k tomu, že projekt realizujeme prostřednictvím dvou veterinárních univerzit, v pozadí stojí i snaha o vytváření podmínek pro participaci studentů. Již v roce 2008 se kromě studentů Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně podařilo zapojit i studenta místní veterinární fakulty v Nairobi. Tuto formu spolupráce bychom rádi v následujících letech rozšířili.
Bojovník kmene Samburu přivádí psy k vakcinování.
Okolí jezera Turkana ukazuje Afriku v mnoha rysech takovou, jakou ji znají čtenáři cestopisů. Oblast je nesmírně etnicky pestrá; na minimálním území se střetávají kultury pasteveckých kmenů Samburu, Turkana, Rendile a Gabra, pozoruhodný je i mizející kmen Elmolo ve stejnojmenné zátoce jezera, jehož příslušníků není více než několik set. Vzhledem k tradičně pasteveckému stylu života je pro všechna zmíněná etnika typický relativně úzký vztah ke psům, kteří jsou nepostradatelnými průvodci a strážci stád a hlídači osad. Drsné životní podmínky a přítomnost predátorů (zejména levhartů) v okolních kopcích de facto neumožňují přežívání početnější populace psů bez majitelů. Vlastní vztah mezi psy a jejich pány se však značnou měrou liší od toho evropského a pravděpodobně se od příchodu psů do subsaharské Afriky před dvěma tisíci lety mnoho nezměnil.
Vajíčko tasemnice rodu Taenia či Echinococcus z trusu psa. Oblast Turkany patří k místům s největší prevalencí humánní echinokokózy na světě.
Naprostá většina psů má sice jméno (každý třetí je Simba) a jasně přísluší konkrétnímu člověku nebo rodině, přesto však psi nejsou zvyklí na běžnou manipulaci, pravidelné krmení nebo jinou péči. Není divu, že je v takto drsných poměrech populační obrat nesmírně rychlý, většina očkovaných psů je mladších dvou let a každoroční přírůstek neočkovaných zvířat je zásadní jak pro epidemiologii vztekliny, tak pro nutnost každoroční vakcinace.
Sama injekční vakcinace proti vzteklině se příliš neliší od podobných akcí v Polabí nebo jinde ve světě. Převládající strategií je central point vaccination, kdy majitelé přivádějí svá zvířata na předem stanovená místo obvykle v centru osady. Zejména v prvních letech vakcinaci předcházela jednání s náčelníky a sbory stařešinů (tato část v Polabí odpadá), bez jejichž morální podpory by byla vakcinace neproveditelná. Vakcinační tým je obvykle tří- až pětičlenný, každé akci potom asistují místní placení pomocníci. Očkovaným psům je vystaven očkovací průkaz s barevnou fotografií, která usnadňuje pozdější identifikaci jedinců, a to jak v případě pokousání člověka, tak při revakcinacích v následujících letech.
Chlapec kmene Turkana se svým společníkem
Postexpoziční vakcinace (tzv. postexposure treatment, PET) je klíčovým prvkem prevence vztekliny u pokousaných osob. V praxi se obvykle jedná o trojnásobnou aplikaci vakcíny během prvních dnů po incidentu. Takováto terapie je sice v oblasti kolem jižního cípu Turkany dostupná ve dvou misijních nemocnicích, její cena (okolo sta dolarů) ji však činí pro většinu pacientů nedostupnou. Právě obava z neschopnosti platit ošetření a fakt, že rodiče pokousaných dětí nevyhledali pomoc, stály v pozadí smrtelných případů vztekliny před začátkem naší kampaně. V současné době se nám podařilo zajistit prostřednictvím spolupráce s fondem Medela prostředky pro pokrytí této péče pro pokousané děti a obě zmíněné nemocnice poskytují ošetření bezplatně s tím, že náš projekt čtvrtletně doplatí účty.
Masivní infekce několika druhy klíšťat rodu Rhipicephalus
Preventivní vakcinace psů nebyla jediným cílem snažení malého vakcinačního týmu. Sama populace psů představuje unikátní model pro studium infekčních onemocnění psů a jejich vzájemné interakce. V regionu v podstatě nefunguje veterinární služba, a psi tak žijí bez kontaktu s kurativní i preventivní medicínou, která v podmínkách našeho „západního světa“ zásadní měrou zastírá epidemiologii infekcí. Během vakcinačních kampaní jsou v podstatě od každého očkovaného jedince odebírány vzorky krve, trusu a ektoparazitů pro diagnostiku široké škály patogenů. Vysoká prevalence infekcí virem psinky, o nichž je známo, že alterují imunitu postižených jedinců, umožňuje studium interakcí této infekce s širokým spektrem parazitárních infekcí. Studovaná oblast je navíc typická nebývale širokým gradientem ekologických podmínek od extrémně aridních lokalit v rovinách po horské mlžné lesy na vrcholcích pohoří. Tato konstelace umožňuje sledovat výskyt členovci přenášených infekcí a hledat souvislosti s ekologií jejich vektorů, zejména klíšťat. Jako nadějné se jeví i studium genetického polymorfismu psů, ať už s ohledem na jejich původ a diverzitu, tak i na hledání asociací mezi polymorfismem a vnímavostí k infekcím. Spolupráce se School of Medicine univerzity v Manchesteru již odhalila přítomnost nových unikátních haplotypů MHC společných pro masajské psy v Tanzanii a samburské psy kolem Turkany. Studium mikrosatelitů navíc již v počátcích ukazuje na jistou „koevoluci“ psů s jednotlivými etniky, což by mohlo vyústit v samostatný projekt studia koexistence psů a afrických kmenů.
Obrovským zadostiučiněním pro všechny zainteresované je zájem místních komunit a ochota ke spolupráci. Osobně však vidím jako největší úspěch fakt, že pro realizaci Mt. Kulal Rabies Control se podařilo vytvořit platformu pro spolupráci mnoha subjektů z nejrůznějších sfér. Jmenovitě tří univerzit (Veterinární a farmaceutické univerzity Brno, University of Nairobi, Keňa, University of Agricultural Sciences and Veterinary Medicine Cluj-Napoca, Rumunsko), dvou ústavů AV ČR (Parazitologický ústav – Biologické centrum a Archeologický ústav), Státního veterinárního ústavu Praha, místních keňských úřadů (District Veterinary Offices) a několika nevládních organizací v ČR (VSF-cz, Medela), v USA (Continental New Life International, Eden Project) a Keni (Lake Turkana Trust). Vlastní práce by nebyla možná bez účasti dobrovolníků z řad kolegů a studentů. Poděkování patří i zastupitelskému úřadu ČR v Nairobi a velvyslankyni Margitě Fuchsové. Od začátku projektu bylo zřejmé, že jeho dlouhodobá realizovatelnost je nemožná. V současné době se tak praktická stránka vlastní vakcinace přesouvá do nově založené obecně prospěšné společnosti Veterináři bez hranic ČR/Vétérinaires sans frontières Tchèquie. Svou orientací na prevenci zoonóz tak projekt beze zbytku naplňuje společný slogan evropské sítě organizací Vétérinaires sans Frontières „Zdravá zvířata – zdraví lidé“.
DAVID MODRÝ,
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno,
Biologické centrum AV ČR, v. v. i.,
Veterináři bez hranic ČR//Vétérinaires sans frontières, o. p. s.
English
