Z monitoringu tisku

Středoevropský technologický institut CEITEC odstartoval svou činnost

 

Nečas jmenoval prorektora Fialu svým vědeckým poradcem

 

Revoluční italské výsledky se musíme pokusit zabít, říká český fyzik

 

Strakošův manifest. Proč se čeští vědci nenatahují po výzkumných grantech EU?


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Pamětní deska Bohumila Němce

U příležitosti 12. konference experimentální biologie rostlin (článek o ní naleznete v příštím čísle Akademického bulletinu), kterou ve dnech 14.–17. září 2010 uspořádala Česká společnost experimentální biologie rostlin, dostalo průčelí budovy Přírodovědecké fakulty UK ve Viničné ulici v Praze novou dominantu – pamětní desku a bustu významného českého biologa. Odhalením pamětní desky od akademického sochaře Jindřicha Zeithammla na „Viničné 5“ dotvořil prof. Němec trojici osobností (Albert Einstein, Vladimír Krajina), jež se studentům i laické veřejnosti připomínají na dalších dvou budovách v areálu PřF UK. Česká i slovenská akademická obec tak opožděně splácí dluh velké vědecké osobnosti a vyjadřuje uznání za její badatelské úspěchy, za propagování vědy ve společenském a politickém prostoru, za popularizování jejích výsledků veřejnosti.

10_1.jpg
Všechna fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Jana Albrechtová z katedry experimentální biologie rostlin zahajuje slavnostní odhalení pamětní desky.

Bohumil Němec se narodil v roce 1873 v Praseku u Nového Bydžova a zemřel v Havlíčkově Brodě roku 1966 ve věku 93 let. Studoval přírodní vědy na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Zde se habilitoval příspěvkem k fyziologii a anatomii rostlinné buňky v roce 1899. O tři roky později převzal po profesorovi Čelakovském vedení Botanického ústavu a v roce 1907 byl jmenován řádným profesorem. Ve 34 letech byl nejmladším profesorem na Filozofické fakultě. Od roku 1903 vedl nově založený Ústav rostlinné fyziologie. V poválečném období se v roce 1919 coby děkan zasloužil o vyčlenění přírodních věd jako samostatné fakulty. V letech 1921–1922 se stal rektorem UK. V druhém poválečném období byl v roce 1953 jmenován akademikem ČSAV.

Suma jeho experimentální práce v období do začátku první světové války výrazně prosadila domácí vědu v evropském, a tehdy i světovém kontextu. B. Němec založil rostlinnou fyziologii a vlastní činností i pracemi svých žáků určil její počáteční směřování; z tohoto základu vyrůstá dosud. Do encyklopedického a učebnicového povědomí pronikla jeho extrapolace metodik a experimentálních zásahů uplatňovaných na zoologických objektech do rostlinné cytologie, která ztratila výlučně popisný charakter. Inspirace z dřívějšího pobytu v ústavu zoologa profesora Vejdovského. Světově známým se B. Němec stal statolitovou teorií, jež v lokalizaci škrobových zrn v kořenových buňkách nalezla signál geotropismu, orientaci růstu a ohýbání kořene pod vlivem zemské tíže. Bohumil Němec získal prioritu v experimentálním navození polyploidie, zmnožení chromozomální sádky buněčného jádra.

10_2.jpg
Pamětní desku odhalil prorektor Univerzity Karlovy Petr Volf.

Na základě své nezpochybnitelné autority a intelektuální váhy mohl lobovat za význam vědy v kontextu národní vzdělanosti i na politické scéně. Sám se stal jako poslanec Národního shromáždění od roku 1918 součástí této scény. Přátelil se s Karlem Kramářem, prvním ministerským předsedou Československé republiky, u něhož nalezl podporu při zakládání Ústavu rostlinné fyziologie, blízký vztah měl k ministrovi financí Aloisi Rašínovi, jehož finanční příspěvek umožnil vydávání časopisu Vesmír.

Bohumil Němec byl v tom nejlepším slova smyslu i vyslancem československé vědy v zahraničí v období, které je se současnou expanzí vědeckého cestovního ruchu nesrovnatelné. Od roku 1905 např. nevynechal ani jedno Mezinárodní setkání botaniků a třikrát byl zvolen jeho místopředsedou. Zahraniční kolegové jej zvali k vystoupením na shromáždění francouzské a anglické asociace pro pokrok vědy. Zúčastnil se i generálního shromáždění Mezinárodní rady vědeckých unií a stal se členem jejího Výboru pro vědu a její sociální vztahy. Vždy tak byl vědeckou autoritou a vědomým reprezentantem této země.

Popularizaci považoval B. Němec za samozřejmou součást badatelské práce, službu veřejnosti, nikoli jen úlitbu okolnostem. Z jeho pera, vůdčí vědecké osobnosti, čerpaly popularizující vědecké přílohy res­pektovaných deníků. Jako dlouholetý šéfredaktor Vesmíru (vycházel v letech 1923–1944) pečoval o mladé přispěvatele a akcentoval historickou kontinuitu české vědy i vědy obecně.

10_3.jpg
Protagonisté odhalení Luboš Nátr, předseda České společnosti experimentální biologie rostlin (vlevo), Jan Krekule z Ústavu experimentální biologie rostlin a prorektor Univerzity Karlovy Petr Volf

Osobně jsem profesora Němce zažil jako svého školitele kandidátské práce, když mu táhlo na devadesátku. Přátelská posezení v oblacích tabákového dýmu nepřipomínala setkání učedníka a učitele. Udivoval nelíčeným zájmem o širší kontext problému i fenomenální pamětí, jedním z nástrojů jeho geniality.

A jaký je tedy Němcův „kšaft“? Osud člověka zasvěcený vědě. Vědě, která napájena zvídavostí přináší osobní satisfakci. Vědě jako nositelce humánního poselství pokroku. Vždy tomu věřil. A také vědě jako součásti národních aspirací. Purkyňovské „badatel musí být synem svého národa“ bylo i jeho krédem. Krédem člověka z generace dovršitelů národního obrození. Jeho vlastenectví, postmoderně zdiskreditované slovo, nám ale – přiznejme – občas chybí.

Rád bych poděkoval všem, kdož se o poctu profesoru Němcovi zasloužili. Především katedře experimentální biologie rostlin Přírodovědecké fakulty UK, která tento čin iniciovala a dotáhla do konce. Iniciativa postrádala prostředky, jež nakonec velkoryse poskytla Přírodovědecká fakulta a překvapivě i mnoho pedagogických a badatelských institucí, především vysokých škol. Škoda, že mezi donátory nebyla Akademie věd ČR.
Profesor Bohumil Němec se vytratil z naší perspektivy, která nerada reflektuje minulost, nenašel místo ani v našem klipovém vnímání světa. Zkusme ho vrátit a připomeňme si osobnost, jejíž dimenzí se nám tolik nedostává.

JAN KREKULE,
Ústav experimentální botaniky AV ČR, v. v. i.