První prosincový týden minulého roku byl v Historickém ústavu AV ČR ve znamení setkání českých a ruských historiků. Stalo se tak v rámci několika akcí, které se konaly u příležitosti společného zasedání Česko-ruské komise historiků a archivářů.
První konference Nové dokumenty k historii česko-ruských (sovětských) vztahů se konala 28. listopadu 2006 v zasedací síni Historického ústavu za účasti téměř stovky českých, slovenských, ruských i amerických historiků. Podporu výzkumu česko-ruských vztahů vyjádřil náměstek ministra zahraničních věcí Jaroslav Bašta a velvyslanec Ruské federace (RF) v Praze Alexej L. Fedotov, který později uvedl: "Mnohdy má setkání historiků větší smysl než setkání politiků. Historici se věnují i aktuálním otázkám tak, aby se nepolitizovaly, ale více poznávaly. Je důležité, že usnadňují politická jednání." V úvodu vystoupili oba předsedové Česko-ruské komise, Jan Němeček za českou stranu a Grigorij N. Sevostjanov za stranu ruskou.Konference byla rozdělena do dvou sekcí. První se zabývala otázkou přístupu do ruských archivů, což bylo téma pro české historiky navýsost důležité, o to důležitější, že se jí zúčastnili vedoucí představitelé ruské archivistiky. Ředitel Federální archivní agentury Ministerstva kultury a masových médií (FAA MKMM) RF Vladimír P. Kozlov prezentoval výsledky ruské historiografie ve spolupráci se světem v oblasti edičních projektů, a vlastně tak ukázal, že v této oblasti zůstává česká historiografie pozadu za dalšími zeměmi. Tatjana F. Pavlova, vedoucí správy FAA MKMM RF, představila činnost ruské komise pro odtajňování dokumentů. Její výsledky za dobu od roku 1991 do současnosti zahrnují na 10 milionů odtajněných dokumentů. Zástupkyně ředitele historicko-dokumentárního odboru MID RF Naděžda M. Barinova hovořila o publikační činnosti ministerstva, zejména v oblasti edicí. Potěšitelné je, že válečná ediční řada Dokumenty vnešnej politiky bude pokračovat; do tisku je připraven svazek k roku 1942. Ředitel Ruského státního archivu sociálně-politických dějin Kirill M. Anderson informoval o možnostech studia v archivu, který soustřeďuje zejména spisy spjaté s Komunistickou internacionálou – nalézají se tam i spisy z činnosti československých komunistických politiků. Následovaly příspěvky českých historiků a archivářů: Ivan Šťovíček z Archivu Ústavu T. G. Masaryka na podkladě své mnohaleté práce v tomto i v dalších archivech předložil možnosti bádání týkající se česko (slovensko)-ruských (sovětských) vztahů. Jeho příspěvek se týkal zejména mimořádně cenného archivního fondu Edvarda Beneše, uloženého v Archivu Ústavu T. G. Masaryka, který byl teprve v nedávné době úplně inventarizován. Mečislav Borák ze Slezského zemského muzea v Opavě, řešitel grantového úkolu Ministerstva zahraničních věcí ČR Českoslovenští občané z území dnešní České republiky perzekvovaní v SSSR, promluvil o zkušenostech českých badatelů ze studia materiálů v ruských archivech.
V druhé sekci byly představeny některé společné česko-ruské projekty, které se v současné době zpracovávají. Vratislav Doubek z Masarykova ústavu – Archivu informoval o připravené edici korespondence Michala Fjodoroviče Rajevského s českými politiky druhé poloviny 19. století. Emil Voráček z Historického ústavu představil grantový projekt KSČ a Kominterna 1929–1943, který by měl ve dvou svazcích shrnout dokumentaci založenou právě na studiu v ruských archivech. Konečně Jitka Vondrová z Ústavu pro soudobé dějiny odkryla problematiku doposud neznámých sovětských dokumentů k Pražskému jaru 1968.
Cílem konference nebylo jen přednesení stanovisek, ale zejména diskuse, jak dále zefektivnit vzájemnou spolupráci v archivním výzkumu; kde se např. rýsuje možnost dvoustranné spolupráce při vydávání diplomatických dokumentů k historii československo--sovětských vztahů v období let 1934–1948.
Dne 29. listopadu se konalo interní zasedání Česko-ruské komise ve Slovanské knihovně, které mělo na programu výhledy do další práce komise v následujícím dvouletém období. Závěrem byl podepsán protokol, podle kterého bude komise podporovat celou řadu navržených (někdy již konaných) projektů: Kominterna a Komunistická strana Československa 1929–1943. Sborník dokumentů, Českoslovenští vojáci internovaní v SSSR (1939–1941), Sborník dokumentů k událostem roku 1968, vydání zvláštního monotematického čísla časopisu Istoričeskij archiv k roku 1968, dvě výstavy v Moskvě k československým legiím a k roku 1968. Tématem Pražské jaro 1968 se bude zabývat i následující zasedání komise, které se uskuteční v Moskvě v roce 2008.
Třetí část česko-ruského týdne představoval kulatý stůl na téma Česko-ruské kulturní a vědecké vztahy na přelomu 19. a 20. století, který se konal 30. listopadu opět v Historickém ústavu. V. Doubek zahájil panel tématem historiografickým, a sice přehledem literatury k problematice migrace/emigrace východ-západ; z této širší platformy zkoumal migraci/emigraci rusko-českou, resp. z habsburské monarchie do Ruska v 19. století. Radomír Vlček přispěl referátem Jaroslav Bidlo – k formování českého dějepisného diskursu o minulosti Ruska. Na přelomu 19. a 20. století se i na české straně začal výrazněji projevovat zájem o česko-ruské vědecké styky. J. Bidlo, jenž mohl vycestovat na roční stáž do Moskvy a Petrohradu, se stal prvním českým historikem, který systematicky sledoval a informoval o moderní ruské dějepisné produkci. Ľubica Harbuľová přispěla tématem P. N. Miljukov a meziválečné Československo. Miljukov se setkával s prezidentem T. G. Masarykem, s velkým znepokojením pak pozoroval krizi v Československu 1938 a podpis mnichovské dohody považoval za konec demokracie v Evropě. V diskusi mj. zazněly názory, že by bylo užitečné vydat Miljukovovu korespondenci s Masarykem a hlouběji se zabývat problematikou reflexe Masarykových prací v Rusku.
Druhý panel, orientovaný na uměleckovědní a duchovní aspekty vnímání Ruska v Čechách, resp. vnímání českého prostředí ruskou emigrací, otevřel Georgij P. Melnikov tématem Rusko v tvůrčím díle A. Muchy. Zabýval se prakticky neznámými momenty Muchovy návštěvy v Rusku v r. 1913. Mucha byl schopen pochopit ruskou mentalitu, duši ruského člověka, uměl diferencovat mezi ruským lidem a státem. Rusku se nicméně nedostalo vedoucího místa v Muchově pojetí rozkvětu slovanství. Zoja S. Nenaševa se soustředila na dosud téměř neprobádané téma Ruská pravoslavná církev v Praze v kontextu česko-ruských společensko-politických vztahů v letech 1868–1917 s důrazem na historii ruského pravoslavného chrámu sv. Mikuláše v Praze. Nejen detaily, ale i pojetí autorky vyvolaly bohatou diskusi potvrzující, že tuto nesmírně závažnou část dějin pravoslaví v Čechách známe nedostatečně. Anna V. Denščikova přispěla tématem Praha, jak ji vnímala ruská inteligence ve 20. letech. V následné diskusi se ukázalo, jak je v současné světové historiografii velice frekventováno téma tvoření image, pohledu na druhou zemi, a že v ČR se tímto tématem zabýváme poněkud spoře. Jiří Vacek přispěl s dosud minimálně zpracovaným tématem Čeští lékaři v Rusku a česko-ruské styky v oblasti lékařských věd v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Zatímco do 60.–70. let 19. století přicházeli Češi do Ruska převážně jako hudebníci a vychovatelé, později se uplatňovala i jiná povolání. Podstatným důvodem rostoucího specializovaného zájmu o Rusko byla tehdejší vysoká úroveň ruské lékařské vědy. Oldřich Richterek v referátu Vztahy ruských a českých spisovatelů na přelomu 19. a 20. století vyšel z tradic česko-ruských literárních a kulturních vztahů v 19. století a uvedl jejich vývojové trendy ve 20. století. Vedle pozornosti sporadickým přímým kontaktům se autor zabýval pokusy o zobecňující pohled na danou problematiku. Panel uzavřel Martin Kučera zamyšlením Mezi klasikou a avantgardou – dvě staletí ruských kulturních vlivů. V pozoruhodně vypointovaném kulturněhistorickém zamyšlení se soustředil na základní hodnoty ruské kultury v průběhu zhruba 150 let, které výrazně zasáhly kulturní vývoj v celém světě včetně českých zemí a Slovenska. Současné české i slovenské opomíjení ruské kulturní tradice a její hodnoty je ve značném rozporu se situací ve světě, i když je lze vysvětlit jako důsledek srpnové okupace 1968. Nelze však nevidět, jak škodlivé je pro stav soudobé české a slovenské kulturnosti a duchovního milieu.
Mezinárodní setkání badatelů z různých oblastí společenskovědních disciplín bylo v podstatě prvním pokusem o důsledně interdisciplinární přístup, který v České republice není příliš častým jevem nejen v oblasti diskusí k česko-ruským vztahům. Lze si přát, aby si tento přístup, který je v badatelském světě dnes zcela běžný, našel trvalé místo v našem vědeckém výzkumu.
Jan Němeček, Emil Voráček,
Historický ústav AV ČR
English
