Slova excelence a centrum excelence se skloňují ve všech pádech. Jenže význam slova může být chápán velmi rozdílně. To vyplývá i z ohlasů ředitelů veřejných výzkumných institucí na anketní otázku Akademického bulletinu, co dělají pro dosažení excelence ve výzkumu. Abychom vyšli vstříc našim čtenářům, zejména vědeckým pracovníkům a vedoucím ústavů, požádala jsem předsedu AV ČR prof. Václava Pačese, zda by mohl upřesnit, podle jakých kritérií lze excelenci stanovit.
AV ČR je instituce, která se primárně věnuje základnímu – vyhledávacímu – výzkumu. V něm, přinejmenším v přírodovědných oborech, jsou hlavním výstupem publikace původních výsledků, které se získaly vědeckou prací. V dnešní době jsou vědecké mezinárodní časopisy hodnoceny podle různých kritérii, např. impakt faktorem. Kvalita publikace je posuzována podle impaktového faktoru časopisu, v němž je otištěna, ale také podle citovanosti, podle toho, kolik má autorů, a dalších kritérií. Přestože je to trochu „kalkulačková“ metoda, je velmi důležitá jako základ hodnocení vědecké práce jednotlivce, skupiny, ústavu i celé země. Proto v Akademii klademe velký důraz na publikování původních výsledků v co nejlepších časopisech. Kromě toho se jednotlivci, ústavy i celá instituce prezentují dalšími důležitými aktivitami, např. zvaním na přednášky na mezinárodních kongresech nebo pozváním k napsání review. Důležité jsou výsledky, jež se přímo aplikují, např. nový lék nebo nový přístroj; ty jsou přinejmenším na úrovni skvělé publikace, ne-li vyšší.Ale v Akademii věd máme i humanitní obory a společenské vědy a také technické obory, kde se kritérium hodnocení trochu posouvá. I u technických věd mají publikace původních výsledků velký význam, třebaže může převažovat složka přímých aplikačních výsledků. Významné jsou patenty, ale jen ty, které vedou k praktickému využití výsledků.
V oborech humanitních a společenských věd je hodnocení vědecké práce nejtěžší. Některé mají například regionální charakter. Práce se často publikují v jiných typech časopisů, třeba neimpaktovaných. U části těchto oborů jsou důležité knihy, leckdy výstavy nebo sborníky k výstavám, někdy se počítají i obsáhlé recenze. Vzpomínám si, jak Graham Green jednou řekl, že nejlepší recenzi na jeho knihu napsal Josef Škvorecký, který tenkrát nejlépe pochopil, co v té knize bylo. Takový intelektuální vklad zaslouží ocenění. Je třeba, aby si vědecká komunita daného oboru sama stanovila kritéria a aby sama dala najevo, kdo je vynikající a kdo ne. Přestože v hodnocení hrají velkou roli knihy, které nejsou impaktovány a mohou být napsány v češtině, přece jen by se i ve většině humanitních a společenských věd měl mezinárodní aspekt zdůrazňovat.
Pane předsedo, dostáváme se k druhému termínu a tím je centrum excelence. Jsou nějaká pravidla, podmínky a parametry, které musí splňovat, aby se mohlo takto nazývat?
Termín centrum excelence mám opravdu nerad. Centrum se nestává excelentním tím, že se tak nazývá, ale stává se excelentním svou prací. Každý ví, zda je pracoviště excelentní nebo ne bez ohledu na jeho název. Nehledě na to, že označení excelence nebo centrum excelence je časově limitováno. Někdy se může stát, že je skupina excelentní po nějakou dobu, poté se třeba vyčerpá tématika nebo odejdou schopní lidé a najednou už excelentní není. Tento termín se ale používá, a vím, že na evropské úrovni se centra excelence posuzují v zásadě podle kritérií, o nichž jsem v předchozí odpovědi hovořil.
Je bez diskuze, že vědu nelze direktivně řídit. Nemůže se však stát, že kvůli Národním programům výzkumu a vytčeným, tedy podporovaným, prioritním směrům výzkumu si nevšimneme nějakého, obrazně řečeno, rozcestníku a přejedeme důležitou křižovatku?
To je dobrá otázka, protože já jsem zásadně proti stanovení jakýchkoli priorit v základním výzkumu. Stát má dostatek nástrojů k tomu, aby směroval výzkum, kam potřebuje. Jednotlivá ministerstva mohou vypisovat programy na určitá témata, která je v dané době potřeba řešit.
Základní výzkum – to hlavní, co v Akademii věd děláme – by se neměl řídit nějakými prioritami, které byly určeny shora. Potenciál jednotlivce a jeho invence se nejlépe využije, když on sám navrhuje, co by se mělo dělat, a potom na to sežene (nebo nesežene) peníze v soutěži o grantovou podporu.
Při změnách v Akademii věd po roce 1989 se vycházelo z myšlenky, že ve státě s deseti miliony obyvatel nemůžeme dělat všechno, a že se tedy soustředíme jen na to, co je excelentní podle těch kritérií, o kterých jsem mluvil. Tenkrát se říkalo: Jestliže bude excelentní historiografie, budeme ji podporovat, když nebude excelentní fyzika, tak ji prostě dělat nebudeme. Já na to mám jiný názor. Myslím si, že instituce, jako je Akademie věd, by měla pokrývat víceméně celou vědu. Vždy bychom měli mít lidi, kteří mají přehled a zachytí nástup něčeho nového, důležitého a přeskupí síly tím směrem. Bohužel k takové flexibilitě máme daleko. Pokud v nějakém oboru něco není excelentní nebo velmi dobré, tak se to musíme snažit posílit. A snahou Akademie věd ČR by mělo být pokrytí všech vědních oborů v širším slova smyslu, a to kvalitní vědou.
MARINA HUŽVÁROVÁ