Archiv AV ČR získal po šedesáti letech v Rakousku nalezenou podstatnou část pozůstalosti Josefa Pfitznera, nacisty, historika a za nacistické okupace německého náměstka pražského primátora popraveného v září 1945 v Praze. Po schválení příslušných rakouských úřadů se oficiální předání konalo na sjezdu České archivní společnosti v Děčíně na počátku května tohoto roku, a to za přítomnosti dokumentaristy Pavla Štingla. Jedná se o zcela výjimečnou událost jak na poli archivnictví, tak v oblasti naší spolupráce s rakouskými kolegy a v neposlední řadě i při osvětlení dějin první republiky a druhé světové války.
Ve sklepě reorganizovaného lineckého policejního prezídia byly po šedesáti letech objeveny neznámé písemné materiály, z nichž část už podlehla zkáze. Ukázalo se, že kromě jiných cenných fondů jde i o Pfitznerovu pozůstalost, jež byla stále ještě uložena v původních dřevěných bednách. Ředitel hornorakouského zemského archivu dr. Gerhart Marckgott, který písemnosti identifikoval, velkomyslně rozhodl, že je vrátí zemi, z níž "původce fondu" pocházel a kde prožil celý život. A protože díky třeboňským archivářům zjistil, že se jeho osobou zabývala historička doc. Alena Míšková z Archivu Akademie věd, která se obecně věnuje dějinám českých Němců, zejména německé vědě v českých zemích, rozhodl se, že jí nalezený materiál předá, aby mohl být uložen v Archivu jako fond významného a politicky aktivního německého profesora.Josef Pfitzner se narodil ve Slezsku, v Petrovicích u Krnova, 24. března 1901. Jako nepochybně nadané dítě byl poslán na studia nejprve na gymnázium do Opavy, poté studoval historii na Deutsche Universität v Praze. Tam se také na Filosofické fakultě habilitoval a v roce 1930 se stal profesorem východoevropských dějin. V té době udržoval dobré a přátelské kontakty s českými kolegy. Uměl plynně česky; již během studií navštěvoval semináře Josefa Pekaře, který si ho oblíbil a považoval jeho práci za více než zajímavou. Byly to právě Pfitznerovy práce, které byly vedle jiných výjimek i při tradičně minimálně udržovaných vztazích mezi českými a německými vědci pravidelně recenzovány v Českém časopisu historickém díky Pekařovi, jenž ČČH vedl. Pekař charakterizoval Pfitznera jako "česko- -německého historika" a vážil si jeho snah o to, aby se s produkcí českých historiků seznámila německá historická obec. Ocenění v tomto směru vyjadřovali např. také Josef Šusta a T. G. Masaryk, který Pfitznera pokládal za česko-německého odborníka, jenž kladně přispívá k lepšímu vzájemnému pochopení Čechů a Němců a pro utváření historického povědomí o dlouhodobém a ne vždy špatném spolužití obou národností na území Československa. Nicméně tento Pfitznerův zájem a úsilí nepřetrvaly a politický vývoj ve třicátých letech ho důsledně nasměroval úplně jinak. S původním smiřováním s Čechy se Pfitzner zcela rozešel. Když chtěl po Pekařově smrti zneužít jeho některé (nejen) antisemitské postoje z posledních let jeho života, jež se již nevyznačovaly obvyklou historickou kritičností, byl českou historickou obcí odmítnut.
Po velkém úspěchu Henleinovy Sudetendeutsche Partei ve volbách v r. 1935 Pfitzner do této strany vstoupil a snažil se svým dílem její úsilí podpořit. Jako historik začal pracovat na publikaci Sudetendeutsche Einheitsbewegung, již posléze věnoval Konradu Henleinovi a jíž chtěl sloužit aktuálním politickým snahám této strany jako "vhodnou pomůckou, a bude-li třeba, jako zbraní". Protože Německo získávalo na významu a Henleinova SdP s ním, začal se silně angažovat v politické kariéře. Veřejnou politickou funkci přesto získal až v květnu 1938, kdy se stal členem zastupitelstva Prahy za SdP, a – již jako velmi aktivní příslušník SA – byl také mezi těmi, kteří v Praze v březnu 1939 Hitlera vítali. Hned 16. března byl Pfitzner zemským prezidentem jmenován do správy Prahy s titulem náměstka primátora; primátorem zůstal ve smyslu říšských strategických plánů Čech, Otakar Klapka. Pfitznerovi role "muže v pozadí", který měl ovšem ve skutečnosti chod města řídit, zjevně nevyhovovala a neuměl ji příliš naplňovat. Z toho také plynula jeho neustálá snaha Čechy obecně a Klapku zvlášť z funkcí na magistrátu odstranit. Protože se však širší politika okupační mocnosti snažila spíše využít území tzv. Protektorátu jako dodavatele nejen ve zbrojním průmyslu, chtěla české obyvatelstvo držet v klidu a Pfitznerovy razantnější návrhy většinou nebyly úspěšné. Vedlo se mu ovšem při odstraňování symbolů české či československé státnosti, ještě více při likvidaci židovských památek, při poněmčování názvů ulic; horší to bylo s úsilím o zrušení používání češtiny jako úředního jazyka. Pasivní rezistence českých úředníků, při níž využívali spletitá úřední nařízení, byla natolik zaběhnutá, že se Pfitzner o to úporněji snažil odstranit primátora Klapku a jeho stoupence. To se sice podařilo (v červenci 1940 byl Klapka zatčen, ale spíše pro kontakty s odbojem než na Pfitznerova udání a stížnosti), ale ani nový primátor Alois Říha Pfitznerova očekávání nenaplnil. Změna přišla na podzim 1941 s nástupem Reinharda Heydricha do role zastupujícího říšského protektora, který prosadil reorganizaci pražské správy, v níž výrazně posílily pravomoci německých úředníků. Jeho personální politika ovšem Pfitznerovi nepřála, a tak se očekávané posílení Pfitznerových mocenských ambicí nekonalo. Souviselo to nepochybně i s nechutí říšských Němců k Němcům ze Sudet, tedy k "českým" Němcům, a s osobním pohledem Heydricha na Pfitznera. Nebyl však v oblibě ani u řady dalších důležitých představitelů nacistické moci (Josef Goebbels nechal zničit jeho monografii o dějinách Polska, velitel pražského Sicherheitsdienstu Walter Jacobi nebyl spokojen s jeho názory na sudetoněmectví a na některé české vědce, např. Emanuela Rádla, Horst Böhme měl s Pfitznerem spory o využívání pražských nemovitostí…). Heydrich jednoznačně rozhodl, že Pfitzner bude z magistrátu důstojně odstraněn, ale jeho smrt odvolání zastavila (Pfitzner se ovšem vzápětí velmi angažoval v panychidách za Heydricha).
Nicméně snaha odstranit Pfitznera z magistrátu, do jehož čela měl být jmenován německý primátor (nikoli však Pfitzner), a převést ho zpět do akademického prostředí neustala. O jeho nemalých ambicích v tomto směru vypovídá jeho požadavek, aby mu bylo poskytnuto místo a funkce na odpovídajícím univerzitním pracovišti jako výraz díků za prokázané služby a umožnění "důstojného odchodu" z pražské městské správy. Když nebyl volný Berlín, projevil ochotu stát se rektorem Karlovy univerzity, ne však už jen děkanem Filosofické fakulty. Nabídka profesorského místa ve Štýrském Hradci ho dokonce urazila. Nakonec nebyl Pfitzner z Prahy a pražské městské správy vypuzen patrně jen díky svým kontaktům s pražskými příslušníky SA, většinou sudetoněmeckými nacisty. Zůstal náměstkem primátora – a nepochybně nejmocnějším mužem na magistrátu – až do osvobození Prahy. Ani neúspěchy německého válečného úsilí ho neodvedly od horlivého plnění úkolů svého úřadu a patrně ani od víry v konečné německé vítězství. Nicméně si zřejmě byl na jaře roku 1945 vědom situace a svého neudržitelného postavení a tušil, že se bude muset ze svých činů zodpovídat, i když svůj reálný osud asi sotva předpokládal. Z Prahy utekl až 8. května, v západních Čechách ho však zajali Američané a po dvou týdnech předali československé policii. Při následném šetření a výsleších vystupoval sebejistě, ale ne provokativně. Jako většina nacistů se hájil tím, že "pouze poslouchal příkazy". V žalobě 1. září 1945 kupodivu nezaujala podstatnější místo Pfitznerova udání Otakara Klapky a dalších. Hlavní váha byla položena na jeho činnost v SdP a NSDAP, vedoucí k odtržení pohraničí, či na poškozování majetku města Prahy. Obhajobě nebyl povolen větší prostor, většina jí navržených svědků nebyla k soudu ani připuštěna. Žaloba žádala trest smrti a soud verdikt potvrdil. V osobě Josefa Pfitznera byl 6. září 1945 vlastně Prahou odsouzen a popraven symbol nacistické zvůle.
Alena Míšková,
Hana Barvíková,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR, v. v. i.
English
