Z monitoringu tisku

Středoevropský technologický institut CEITEC odstartoval svou činnost

 

Nečas jmenoval prorektora Fialu svým vědeckým poradcem

 

Revoluční italské výsledky se musíme pokusit zabít, říká český fyzik

 

Strakošův manifest. Proč se čeští vědci nenatahují po výzkumných grantech EU?


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2007  > září  > Portréty z archivu

JAN GEBAUER (1838–1907)

Obrázek k článku 

Od úmrtí zakladatele moderní české jazykovědné bohemistiky a duchovního otce pražského slovanského semináře, vynikajícího jazykovědce, literárního historika a univerzitního profesora Jana Gebauera uplynulo 25. května 2007 jedno století.

Narodil se ve smíšené česko-německé rodině v podkrkonošských Úbislavicích. Na přímluvu místního faráře poslali rodiče nadaného chlapce na gymnázium v Jičíně (1850–1858). Po maturitě začal studovat v Praze teologii, avšak již roku 1860 přestoupil na filozofickou fakultu. Po celou dobu studií, zaměřených na slavistiku, klasickou filologii a germanistiku, citelně trpěl hmotným nedostatkem a živil se kondicemi.

Již během studií začal vyučovat na české reálce v Praze a později v Pardubicích, kde poznal i svou budoucí choť Julii Wernerovou. Gebauera údajně zaujala také tím, že se ve svých listech nedopustila ani jediné pravopisné chyby, což prý bylo v této době jevem nevídaným. Roku 1872 získal doktorát z filozofie, 1873 se habilitoval jako soukromý docent české řeči na pražské univerzitě. Na počátku roku 1880 byl jmenován mimořádným profesorem a zároveň pověřen vedením nově založeného, v rámci monarchie vůbec prvního semináře pro slovanskou filologii. Roku 1881 se stal řádným profesorem právě vznikající české univerzity.

Tzv. rukopisným bojem sehrál zásadní úlohu v úsilí o vědecky nekompromisní orientaci české vědy. Ač byl zpočátku zastáncem autentičnosti Rukopisů, podobně jako např. Jagić, dokázal striktně rozlišovat své zaujetí pro českou národní věc od přísných zásad badatelsky objektivní interpretace faktů: svůj omyl dokázal nejen uznat, ale zároveň na základě filologických argumentů i spolehlivě osvětlovat (viz památnou stať Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, Athenaeum 1886). Spolu s Masarykem a Gollem měl největší zásluhu na prokázání nepravosti RKZ, zúročiv dědictví předchozích "kacířských pochybovačů" Dobrovského, Feifalika, Miklošiče či Šembery. Gebauerova neústupnost mj. prokázala, že český národ je schopen snést vědeckou pravdu, byť by se dotýkala národních svátostin.

Devadesátá léta představovala kulminační bod Gebauerova plodného života. Aby mohl vydat Historickou mluvnici jazyka českého I–IV (1894–1929), světově uznávané dílo diachronní lingvistiky, byl nucen pro nakladatele Tempského napsat výdělečnou Mluvnici českou pro školy střední a ústavy učitelské I–II (1890). Ta pak vycházela v různých úpravách a mnoha vydáních, naposledy jako Gebauerova Příruční mluvnice jazyka českého (1939), a v českém mluvnictví sehrála zásadní úlohu. Nahradila ji až Havránkova a Jedličkova Česká mluvnice (1951), jež nezapřela "gebauerovskou" jasnost a praktičnost. I za vznik Pravidel českého pravopisu vděčíme Gebauerovi. V úvodu k Pravidlům hledícím k českému pravopisu a tvarosloví (1902) naznačil hlavní principy české interpunkce a ortografie, přičemž např. k dubletám zaujal velmi moderní stanovisko, respektovat přechodnou dobu jistou rozkolísanost, "než se usus na tom nebo onom ustálí".

Vyvrcholením Gebauerova celoživotního studia staročeských památek se stal Slovník staročeský I–II (1903–1914), ač zůstal monumentálním torzem (zahrnuje lexémy A–N). Avšak Gebauer nebyl pouze výtečným jazykovědcem – do jeho literárněhistorické dílny dávají nahlédnout Stati literárně dějepisné (knižně 1941), jež byly zaměřeny povýtce k problematice staršího českého písemnictví a vznikaly v souvislosti s univerzitními přednáškami jako pendant k pracím lingvistickým.

V souladu se svými vědeckými zásluhami byl Gebauer členem Královské české společnosti nauk, od roku 1905 zastával funkci jejího místopředsedy, a roku 1890 stál mezi prvními, panovníkem jmenovanými členy České akademie.

Gebauerův odkaz tkví nejen v jeho pramenně bohatém a fundovaném díle, nýbrž i v síle ducha, jenž vynikaje vědeckou i lidskou statečností, působil na generace odchovanců české univerzity. Plným právem v té souvislosti hovoříme o Gebauerově filologické škole.

Jan Boháček,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR, v. v. i.