České země se ve svých dějinách nejednou staly křižovatkou kultur blízkých i vzdálených. Jeden z takových historických okamžiků nastal v meziválečném Československu, které díky iniciativě T. G. Masaryka a K. Kramáře nabídlo možnost azylu a profesního uplatnění exulantům z bývalé ruské říše. Štědrá náruč naší země umožnila vznik řadě vědeckých a vysokoškolských institucí, na nichž působila intelektuální elita, která se z politických důvodů nemohla uplatnit ve své zemi a jejíž činnost vysloužila Praze označení „ruský Oxford“.
Konferenci zahájila ředitelka SLÚ AV ČR Helena Ulbrechtová (uprostřed), Ljubov Běloševská (SLÚ) a Lukáš Babka, ředitel Slovanské knihovny při Národní knihovně ČR.
© Jana Šlechtová, Archiv SLÚ AV ČR
Problematice ruské emigrace v meziválečném Československu, konkrétně humanitním vědám a oblastem vzájemné odborné spolupráce, byla věnována konference, kterou ve dnech 8.–10. října 2008 pořádal Slovanský ústav AV ČR, v. v. i., ve spolupráci s Ústavem slavistiky Ruské akademie věd a Slovanskou knihovnou při Národní knihovně ČR. Čtyři desítky badatelů z České republiky, Ruska, Rakouska, Slovenska, Velké Británie a USA se zamýšlely nad hlavními sférami spolupráce vědců obou zemí. Z jednání konference vyplynulo, že mezi takové oblasti patřila kromě tradiční slavistiky a lingvistiky také literární věda, historie, filosofie, psychologie, sociologie, právní věda, teologie, stejně jako výtvarné umění, literatura či film. Jednalo se o krátké, avšak mimořádně plodné období, kdy v našem prostředí působil R. Jakobson, N. Trubeckoj, P. Sorokin, A. Bem, N. Losskij či N. Kondakov, díky nimž vznikly takové projekty jako Společnost Dostojevského, Pražský lingvistický kroužek nebo Seminarium Kondakovianum. Ačkoli ne všichni ruští vědci měli stejně úzké kontakty s českou odbornou obcí (humanitní vědy jsou závislejší na rodném jazyce), postupem doby lze hovořit o stále větší míře prostupování obou vědeckých komunit, často i v dosti překvapivých oblastech (např. filosofie). Vzájemně obohacující trend byl však přerušen vnějšími událostmi; zánikem Československa, válkou a poválečnou bolševizací střední Evropy. Přetrhány tak byly slibně se rýsující vzájemné vazby i vědecké projekty.
© Jana Šlechtová, Archiv SLÚ AV ČR
Studium ruské emigrace dnes není pouhým sbíráním střípků dávné minulosti, nýbrž velice živým a širokým badatelským polem, rozvíjeným jak v samotném Rusku, tak na předních západoevropských a severoamerických pracovištích. Jeho nedílnou součástí je interdisciplinární bádání odrážející mnohostrannou vědeckou aktivitu samotné emigrace, ale také zkoumání vzájemných vztahů mezi profesionálním prostředím hostitelské země a ruského exilu. Je proto prostorem, v němž se mohou setkat nejen různé vědecké obory a strategie, ale i zkoumat problematika multikulturality a mezinárodní spolupráce. Naší zemi je zde díky bohaté minulosti vyhrazeno přední místo vedle Německa, Francie či zemí bývalé Jugoslávie. Mapování a interpretace fenoménu ruské emigrace v meziválečném Československu již dávno překročilo stadium zaplňování bílých míst a má na kontě řadu závažných publikací (některé z nich byly v rámci konference představeny odborné veřejnosti). Také u nás je tento obor polem, na němž se setkávají badatelé z řady institucí (Slovanský ústav, Historický ústav, Ústav pro soudobé dějiny a další pracoviště AV ČR, Slovanská knihovna Národní knihovny, Univerzita Karlova, Masarykova univerzita a další) a který nabízí spolupráci na projektech celoevropského významu. Česká republika se může právem stát jedním z center tohoto výzkumu, jehož horizonty naznačila i zmiňovaná konference.
Hanuš Nykl,
Slovanský ústav AV ČR, v. v. i.
Konferenci zahájila ředitelka SLÚ AV ČR Helena Ulbrechtová (uprostřed), Ljubov Běloševská (SLÚ) a Lukáš Babka, ředitel Slovanské knihovny při Národní knihovně ČR.
© Jana Šlechtová, Archiv SLÚ AV ČR
Problematice ruské emigrace v meziválečném Československu, konkrétně humanitním vědám a oblastem vzájemné odborné spolupráce, byla věnována konference, kterou ve dnech 8.–10. října 2008 pořádal Slovanský ústav AV ČR, v. v. i., ve spolupráci s Ústavem slavistiky Ruské akademie věd a Slovanskou knihovnou při Národní knihovně ČR. Čtyři desítky badatelů z České republiky, Ruska, Rakouska, Slovenska, Velké Británie a USA se zamýšlely nad hlavními sférami spolupráce vědců obou zemí. Z jednání konference vyplynulo, že mezi takové oblasti patřila kromě tradiční slavistiky a lingvistiky také literární věda, historie, filosofie, psychologie, sociologie, právní věda, teologie, stejně jako výtvarné umění, literatura či film. Jednalo se o krátké, avšak mimořádně plodné období, kdy v našem prostředí působil R. Jakobson, N. Trubeckoj, P. Sorokin, A. Bem, N. Losskij či N. Kondakov, díky nimž vznikly takové projekty jako Společnost Dostojevského, Pražský lingvistický kroužek nebo Seminarium Kondakovianum. Ačkoli ne všichni ruští vědci měli stejně úzké kontakty s českou odbornou obcí (humanitní vědy jsou závislejší na rodném jazyce), postupem doby lze hovořit o stále větší míře prostupování obou vědeckých komunit, často i v dosti překvapivých oblastech (např. filosofie). Vzájemně obohacující trend byl však přerušen vnějšími událostmi; zánikem Československa, válkou a poválečnou bolševizací střední Evropy. Přetrhány tak byly slibně se rýsující vzájemné vazby i vědecké projekty.
© Jana Šlechtová, Archiv SLÚ AV ČR
Studium ruské emigrace dnes není pouhým sbíráním střípků dávné minulosti, nýbrž velice živým a širokým badatelským polem, rozvíjeným jak v samotném Rusku, tak na předních západoevropských a severoamerických pracovištích. Jeho nedílnou součástí je interdisciplinární bádání odrážející mnohostrannou vědeckou aktivitu samotné emigrace, ale také zkoumání vzájemných vztahů mezi profesionálním prostředím hostitelské země a ruského exilu. Je proto prostorem, v němž se mohou setkat nejen různé vědecké obory a strategie, ale i zkoumat problematika multikulturality a mezinárodní spolupráce. Naší zemi je zde díky bohaté minulosti vyhrazeno přední místo vedle Německa, Francie či zemí bývalé Jugoslávie. Mapování a interpretace fenoménu ruské emigrace v meziválečném Československu již dávno překročilo stadium zaplňování bílých míst a má na kontě řadu závažných publikací (některé z nich byly v rámci konference představeny odborné veřejnosti). Také u nás je tento obor polem, na němž se setkávají badatelé z řady institucí (Slovanský ústav, Historický ústav, Ústav pro soudobé dějiny a další pracoviště AV ČR, Slovanská knihovna Národní knihovny, Univerzita Karlova, Masarykova univerzita a další) a který nabízí spolupráci na projektech celoevropského významu. Česká republika se může právem stát jedním z center tohoto výzkumu, jehož horizonty naznačila i zmiňovaná konference.
Hanuš Nykl,
Slovanský ústav AV ČR, v. v. i.
English
