Velkoformátová reprezentativní publikace, která má představit současné výsledky české historické vědy v disciplíně národních dějin, nevznikala snadno. Na jejím počátku byla inspirace obdobnými svazky z vědeckých dílen středoevropských, západoevropských a balkánských zemí určenými mezinárodnímu auditoriu, které měly přispět k lepšímu pochopení kulturně-civilizačního přínosu tzv. nových zemí, ale i menších „kmenových“ států sjednocující se Evropy právě prizmatem dějinných specifik.
Konečné rozhodnutí o nutnosti přiblížit zahraničním zájemcům milníky, osobnosti a nosné příběhy české minulosti nanejvýš kvalifikovanou a zároveň čtenářsky poutavou formou padlo v roce 2002 na prvním zasedání Fóra britských, českých a slovenských historiků ve skotském Dundee. Budoucí hlavní redaktoři Jaroslav Pánek a Oldřich Tůma, představitelé akademických ústavů zabývajících se staršími i novějšími dějinami, chápali tento úkol jako povinnost českého dějepisectví přispět k integračnímu diskursu zejména po vstupu České republiky do EU a zároveň si uvědomovali, že je nevyhnutelné obsahově i jazykově zpřístupnit vzniklé narativum evropské čtenářské obci. Původní plán tak počítal se souběžným vydáním v několika kongresových jazycích a z tohoto zorného úhlu byly také vytyčeny základní zásady organizace textu, tematické okruhy a priority a hierarchie výběru faktů.
Zpracování se ujala celá řada specialistů z Historického ústavu AV ČR a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Záhy se ukázalo, že koordinace tolika badatelských individualit do výsledného koherentního a plynule působícího výstupu včetně sjednocení stylistických poloh spotřebuje více času, než iniciátoři předpokládali. Po mnoha metodických diskusích a autorských i redakčních revizích byl výsledný text předložen k oponentuře předním vědeckým osobnostem (prof. Josef Petráň, prof. Josef Válka a prof. Zdeněk Jirásek). V této době již bylo rozhodnuto, že se vydání reprezentativního svazku ujme Univerzita Karlova prostřednictvím svého nakladatelství Karolinum; nejprve ovšem v české jazykové verzi, což se setkalo s četnými protesty autorů, kteří text koncipovali právě s ohledem na zahraniční čtenáře. Po několika jednáních bylo také upuštěno od původně zamýšlené bohaté obrazové a kartografické výbavy.
Navzdory všem „porodním bolestem“ a produkčním omezením působí výsledné dílo více než sympatickým dojmem, o nějž se zasloužilo především několik jeho charakteristik. České dějiny jsou zde vyloženy v chronologické i teritoriální komplexnosti: zahrnují období od příchodu Slovanů (s krátkým úvodem keltsko-germánským) po rozpad Československa 1992, což byl zřejmě nejzazší časový mezník, který kolegové z ÚSD považovali za seriózně zpracovatelný, a území v dobově aktuálním rozsahu českého/československého státu; vedle Čech a Moravy jsou v příslušných epochách rovnocenně pojednány obě Lužice, Slezsko a Slovensko. Z hlediska koncepčního sleduje publikace dvě linie: jednak důsledně respektuje charakter českého/československého státního útvaru jako multinacionálního dějinného prostoru, na jehož civilizační charakteristice se podílela všechna jeho etnika a národnostní komponenty, jednak klade důraz na vývoj společnosti jako strukturovaného celku v mnoha jeho aspektech, nikoli pouze na působení politických či kulturních elit.
Domácí situace je přitom vždy pojata v evropském kontextu, a to nikoli formální paralelou; autoři měli především na mysli vzájemné propojení, těsnou závislost Čech na obecných mocenských, náboženských, sociálních, myšlenkových a kulturních proudech a konstelacích a zároveň vyzařování „českých“ impulsů do okolního prostoru. Český (ve smyslu teritoriální) vklad do společného dědictví je vážen ze zorného úhlu hodnot, kořenů a směřování evropské/euroatlantické civilizace s důrazem na dlouhodobé myšlenkové, kulturní a mravní nosníky. Tento koncepční záměr přirozeně vedl k přednostnímu zájmu o náboženské, ideové, národnostní a sociální aspekty, které se v pojetí většiny autorů přinejmenším vyrovnaly obecně známějším politickým obrysům a v některých tematických celcích je převážily (snad jen historická existence žen, zvláště významná při zvoleném socio-kulturním přístupu, mohla být více respektována, jak autory usvědčuje pohled do rejstříku).
Dějinné výhry a porážky tak kniha nahlíží nejen prizmatem okamžité dobové situace českého státu, nýbrž vřazuje je do evropských vývojových trendů; není divu, že tento pohled se ne vždy kryje s hodnocením tradičně vštípeným českému čtenáři dějepisnými a politickými autoritami národního obrození, jejichž nosné interpretace a hierarchie si přizpůsobila k svému obrazu (a tím do jisté míry perpetualizovala) po desetiletí dominantní marxistická historiografie. Specifikace českého přínosu tak může v prvoplánovém čtení působit v některých případech i negativně, autoři však v žádném případě neměli na mysli sepsání oslavného pajánu glorifikujícího samotnou národní existenci – na druhé straně ovšem ani litanii sebemrskačského obviňování z provinciálnosti, malosti a mnichovanství. V prvé řadě šlo o poskytnutí kritické a zároveň odborně fundované výpovědi o osobité, leckdy dramatické historické zkušenosti obyvatel jednoho středoevropského státního útvaru, neodvratně zaklíněného v pozitivním i riskantním sevření evropského mocensko-civilizačního silového pole.
Autoři přirozeně nenárokují monopol na veškeré současné historické poznání, tím méně na interpretaci naší dějinné identity a paměti. Kniha není, nechce a ani nemůže být „konečným slovem“, „objektivní syntézou“ či normativním výkladem – absurdita takového desiderata je po dvaceti letech svobodného vývoje snad všem profesním historikům i laickým čtenářům zřejmá. Každá dějinná situace a každá generace přinášejí novou poptávku, nové inspirace, nové otázky, nová vidění; hledáním odpovědí se odkrývají nová témata, vynalézají nové konceptualizace a metodické postupy a historická věda se bolestně prodírá kupředu. I toto je jeden z důvodů, proč jednotlivé kapitoly provází více či méně obsáhlá bibliografie domácích i zahraničních prací, která odkazuje zájemce k dalším, občas i výkladově kontroverzním zdrojům.
Navzdory prvotnímu zklamání tvůrců z podstatné redukce obrazového vybavení se ukázalo, že nakladatelství i grafik odvedli vynikající práci; odborné informace v textu převažují nad popularizačními svody a tomuto záměru by přílišné uplatnění známých reprodukcí (které byly plánovány opět s ohledem na zahraničí) mohlo spíše uškodit. Vznikl tak důstojný, užitečný, kompetentní a dokonce sličný svazek, jejž předseda Akademie věd prof. Václav Pačes poctil svým hlasem v anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku 2008. Nakladatelství Karolinum již zadalo jeho překlady do angličtiny a ruštiny, lze se tedy nadít, že původní cíl redaktorů přece jen dojde svého naplnění.
Svatava Raková,
ředitelka Historického ústavu AV ČR, v. v. i.
Konečné rozhodnutí o nutnosti přiblížit zahraničním zájemcům milníky, osobnosti a nosné příběhy české minulosti nanejvýš kvalifikovanou a zároveň čtenářsky poutavou formou padlo v roce 2002 na prvním zasedání Fóra britských, českých a slovenských historiků ve skotském Dundee. Budoucí hlavní redaktoři Jaroslav Pánek a Oldřich Tůma, představitelé akademických ústavů zabývajících se staršími i novějšími dějinami, chápali tento úkol jako povinnost českého dějepisectví přispět k integračnímu diskursu zejména po vstupu České republiky do EU a zároveň si uvědomovali, že je nevyhnutelné obsahově i jazykově zpřístupnit vzniklé narativum evropské čtenářské obci. Původní plán tak počítal se souběžným vydáním v několika kongresových jazycích a z tohoto zorného úhlu byly také vytyčeny základní zásady organizace textu, tematické okruhy a priority a hierarchie výběru faktů.
Zpracování se ujala celá řada specialistů z Historického ústavu AV ČR a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Záhy se ukázalo, že koordinace tolika badatelských individualit do výsledného koherentního a plynule působícího výstupu včetně sjednocení stylistických poloh spotřebuje více času, než iniciátoři předpokládali. Po mnoha metodických diskusích a autorských i redakčních revizích byl výsledný text předložen k oponentuře předním vědeckým osobnostem (prof. Josef Petráň, prof. Josef Válka a prof. Zdeněk Jirásek). V této době již bylo rozhodnuto, že se vydání reprezentativního svazku ujme Univerzita Karlova prostřednictvím svého nakladatelství Karolinum; nejprve ovšem v české jazykové verzi, což se setkalo s četnými protesty autorů, kteří text koncipovali právě s ohledem na zahraniční čtenáře. Po několika jednáních bylo také upuštěno od původně zamýšlené bohaté obrazové a kartografické výbavy.
Navzdory všem „porodním bolestem“ a produkčním omezením působí výsledné dílo více než sympatickým dojmem, o nějž se zasloužilo především několik jeho charakteristik. České dějiny jsou zde vyloženy v chronologické i teritoriální komplexnosti: zahrnují období od příchodu Slovanů (s krátkým úvodem keltsko-germánským) po rozpad Československa 1992, což byl zřejmě nejzazší časový mezník, který kolegové z ÚSD považovali za seriózně zpracovatelný, a území v dobově aktuálním rozsahu českého/československého státu; vedle Čech a Moravy jsou v příslušných epochách rovnocenně pojednány obě Lužice, Slezsko a Slovensko. Z hlediska koncepčního sleduje publikace dvě linie: jednak důsledně respektuje charakter českého/československého státního útvaru jako multinacionálního dějinného prostoru, na jehož civilizační charakteristice se podílela všechna jeho etnika a národnostní komponenty, jednak klade důraz na vývoj společnosti jako strukturovaného celku v mnoha jeho aspektech, nikoli pouze na působení politických či kulturních elit.
Domácí situace je přitom vždy pojata v evropském kontextu, a to nikoli formální paralelou; autoři měli především na mysli vzájemné propojení, těsnou závislost Čech na obecných mocenských, náboženských, sociálních, myšlenkových a kulturních proudech a konstelacích a zároveň vyzařování „českých“ impulsů do okolního prostoru. Český (ve smyslu teritoriální) vklad do společného dědictví je vážen ze zorného úhlu hodnot, kořenů a směřování evropské/euroatlantické civilizace s důrazem na dlouhodobé myšlenkové, kulturní a mravní nosníky. Tento koncepční záměr přirozeně vedl k přednostnímu zájmu o náboženské, ideové, národnostní a sociální aspekty, které se v pojetí většiny autorů přinejmenším vyrovnaly obecně známějším politickým obrysům a v některých tematických celcích je převážily (snad jen historická existence žen, zvláště významná při zvoleném socio-kulturním přístupu, mohla být více respektována, jak autory usvědčuje pohled do rejstříku).
Dějinné výhry a porážky tak kniha nahlíží nejen prizmatem okamžité dobové situace českého státu, nýbrž vřazuje je do evropských vývojových trendů; není divu, že tento pohled se ne vždy kryje s hodnocením tradičně vštípeným českému čtenáři dějepisnými a politickými autoritami národního obrození, jejichž nosné interpretace a hierarchie si přizpůsobila k svému obrazu (a tím do jisté míry perpetualizovala) po desetiletí dominantní marxistická historiografie. Specifikace českého přínosu tak může v prvoplánovém čtení působit v některých případech i negativně, autoři však v žádném případě neměli na mysli sepsání oslavného pajánu glorifikujícího samotnou národní existenci – na druhé straně ovšem ani litanii sebemrskačského obviňování z provinciálnosti, malosti a mnichovanství. V prvé řadě šlo o poskytnutí kritické a zároveň odborně fundované výpovědi o osobité, leckdy dramatické historické zkušenosti obyvatel jednoho středoevropského státního útvaru, neodvratně zaklíněného v pozitivním i riskantním sevření evropského mocensko-civilizačního silového pole.
Autoři přirozeně nenárokují monopol na veškeré současné historické poznání, tím méně na interpretaci naší dějinné identity a paměti. Kniha není, nechce a ani nemůže být „konečným slovem“, „objektivní syntézou“ či normativním výkladem – absurdita takového desiderata je po dvaceti letech svobodného vývoje snad všem profesním historikům i laickým čtenářům zřejmá. Každá dějinná situace a každá generace přinášejí novou poptávku, nové inspirace, nové otázky, nová vidění; hledáním odpovědí se odkrývají nová témata, vynalézají nové konceptualizace a metodické postupy a historická věda se bolestně prodírá kupředu. I toto je jeden z důvodů, proč jednotlivé kapitoly provází více či méně obsáhlá bibliografie domácích i zahraničních prací, která odkazuje zájemce k dalším, občas i výkladově kontroverzním zdrojům.
Navzdory prvotnímu zklamání tvůrců z podstatné redukce obrazového vybavení se ukázalo, že nakladatelství i grafik odvedli vynikající práci; odborné informace v textu převažují nad popularizačními svody a tomuto záměru by přílišné uplatnění známých reprodukcí (které byly plánovány opět s ohledem na zahraničí) mohlo spíše uškodit. Vznikl tak důstojný, užitečný, kompetentní a dokonce sličný svazek, jejž předseda Akademie věd prof. Václav Pačes poctil svým hlasem v anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku 2008. Nakladatelství Karolinum již zadalo jeho překlady do angličtiny a ruštiny, lze se tedy nadít, že původní cíl redaktorů přece jen dojde svého naplnění.
Svatava Raková,
ředitelka Historického ústavu AV ČR, v. v. i.
English
