Tato historická slova, kterými 20. července 1969 v 20:17:40 světového času (UTC) oznámil americký astronaut Neil A. Armstrong řídicímu středisku v texaském Houstonu přistání výsadkového měsíčního modulu Eagle expedice Apollo 11 na povrchu Měsíce v oblasti Moře Klidu (Mare Tranquillitatis), znamenala začátek zkoumání našeho věčného souputníka pilotovanými expedicemi. Žel, trvalo pouhých tři a půl roku.
Neil A. Armstrong (vlevo) a Buzz Aldrin rozvinují vlajku Spojených států amerických poté, co Apollo 11 přistálo 20. července 1969 na Měsíci.
Všechna fota: IMAGE CREDIT NASA 2009
Americký lunární program byl oficiálně vyhlášen 24. května 1961. Tehdejší prezident USA John F. Kennedy deklaroval na společné schůzi obou komor Kongresu za národní cíl dopravit bezpečně lidi na Měsíc a zpět do konce desetiletí. Stalo se tak na radu jeho vědeckých poradců, kteří tento projekt považovali za adekvátní odpověď na dosavadní triumfy sovětské techniky při dobývání vesmíru – vypuštění první umělé družice Země Sputniku 1 v roce 1957, první zásah Měsíce sondou Luna 2 v roce 1959 a zejména let prvního kosmonauta Jurije Gagarina v dubnu 1961 v kosmické lodi Vostok.
Samotný projekt kosmické lodi Apollo se však zrodil v Národním úřadu pro letectví a vesmír (NASA) již před Kennedyho prohlášením. Představitelé NASA, v němž se tehdy připravovaly lety prvních amerických astronautů v malých jednomístných kabinách Mercury, si uvědomovali, že v budoucnosti bude zapotřebí kosmická loď pro vícečlennou posádku, schopnou vydržet létat ve vesmíru po dobu několika týdnů.
Abe Silverstein, předseda komise ustavené již v prosinci 1959 a zabývající se problematikou budoucích pilotovaných letů, v červenci následujícího roku rozhodl nazvat projekt třímístné lodi Apollo. S tím byli také seznámeni zástupci průmyslových podniků na konferenci ve Washingtonu, která se konala 28.–29. července 1960. Nová loď měla být schopna letů v trvání až dvou týdnů a vrcholem jejích možností měl být oblet Měsíce. S tím se počítalo někdy po roce 1970. Na pozdější vypsání tendru na vývoj a stavbu takové lodi v říjnu 1960 reagovalo celkem 14 průmyslových podniků. Pro lunární expedici koncipoval v Marshallově středisku kosmických letů různé verze rakety Saturn německý konstruktér Wernher von Braun.
Prezidentovo rozhodnutí změnilo požadavky: nešlo jen o pouhý oblet Měsíce, ale o přistání na jeho povrchu; současně se i zkrátily termíny. Kongres program schválil a postupně dostával vyšší a vyšší prioritu. Měl být pro svět důkazem nadřazenosti americké techniky nad sovětskou, což bylo v dobách studené války mimořádně důležité – proto na to také politici slyšeli.
Pohled na lunární modul Eagle na Měsíci. Aldrin otevírá úschovný prostor a připravuje vyložení balíku pro vědecké pokusy. Za pravou nohou modulu probíhá experiment se slunečním větrem.
Na opačné straně světa, v Sovětském svazu, politici zatím spali na vavřínech. Přestože duchovní tvůrce sovětských úspěchů Sergej Pavlovič Koroljov s letem kosmonautů na Měsíc počítal, kremelští vládci považovali Kennedyho vyhlášení za pouhý propagandistický trik. Proto se v SSSR podobný projekt prosadil až se značným zpožděním.
V NASA se mezitím vedla diskuse o způsobu letu Američanů na Měsíc. Technicky nejjednodušší se zdála přímá nonstop cesta, která ovšem vyžadovala enormně silnou nosnou raketu. Wernher von Braun sice vypracoval koncept obří nosné rakety Nova, její konstrukce se ale jevila jako příliš náročná. Jako druhá alternativa se nabízela možnost vypustit měsíční kosmickou loď po částech na oběžnou dráhu kolem Země menšími raketami a další raketou pak dopravit urychlovací stupeň, který by kompletní loď vynesl na dráhu směrem k Měsíci. Další – značně riskantní možností – bylo poslat na měsíční povrch nejprve cisternovou loď se zásobami pohonných látek a po při-stání lodi s posádkou do ní přečerpat palivo pro zpáteční let. O tom se uvažovalo v době, kdy ještě žádný Američan neuskutečnil orbitální let kolem Země.
Dne 14. prosince 1960 přijela do washingtonského ústředí NASA skupina techniků z Langleyova střediska. Jeden z nich, inženýr John Houbolt, představil tehdy návrh na použití metody malého výsadkového člunu, který by se od mateřské lodi oddělil na oběžné dráze kolem Měsíce a s dvoučlennou posádkou by přistál na měsíčním povrchu. Houboltova myšlenka se nakonec i přes odpor části představitelů vedení NASA prosadila, protože potřebovala nosnou raketu schopnou dopravit k Měsíci náklad pouhých necelých 50 tun. Měsíční loď podle této nové koncepce sestávala z kuželovitého velitelského modulu pro tříčlennou posádku, válcovitého služebního modulu s motorem pro navedení na dráhu kolem Měsíce a na start z této orbity zpět směrem k Zemi a konečně měsíční modul pro dva astronauty, obvykle označovaný jen zkratkou LM. Ten měl dvě části: přistávací stupeň se čtyřmi odpruženými nohami a motorem pro zabrždění pádu na měsíční povrch a startovní stupeň pro vzlet z Měsíce, jehož součástí byla i přetlaková kabina pro kosmonauty.
Velitelský a služební modul byly připraveny ke zkušebnímu letu kolem Země na počátek roku 1967. Při nácviku na kosmodromu však 27. ledna 1967 došlo k požáru, při němž tříčlenná posádka – astronauti Virgil I. Grissom, Edward H. White a Roger B. Chaffee – zahynula. Nezbytné úpravy dalších modulů program pozdržely, takže k prvnímu pilotovanému letu vzlétla raketa Saturn 1B s lodí Apollo 7 až 11. října 1968.
Sovětský svaz v té době připravoval na přelom let 1968–1969 oblet Měsíce modifikovanou kosmickou lodí Sojuz, ačkoli předchozí lodi vypouštěné pod označením Zond byly jen částečně úspěšné. Nicméně Američané, kteří se obávali, že by je Rusové mohli předběhnout, operativně změnili plány.
Další kosmická loď – stále ještě bez měsíčního modulu LM – vzlétla z floridského kosmodromu 21. prosince 1968. Její posádka, kterou tvořili Frank F. Broman, James A. Lovell a William A. Anders, strávila Vánoce na oběžné dráze kolem Měsíce. Při další misi Apollo 9 vyzkoušeli astronauti James A. McDivitt, Russell L. Schweickart a David R. Scott ve dnech 3. až 13. března 1969 pilotování měsíčního modulu v blízkosti Země.
Hlavní generálkou na přistání na Měsíci byl let Apolla 10. Posádka ve složení Thomas P. Stafford, Eugene A. Cernan a John W. Young odstartovala ze Země 18. května 1969. Stafford a Cernan po navedení na oběžnou dráhu kolem Měsíce přestoupili 22. května do modulu LM, oddělili se od mateřské lodi a snesli se až do výšky pouhých 15 km nad měsíční povrch. Odhodili přistávací stupeň LM a vrátili se zpět k velitelskému modulu, s nímž se jejich loď spojila, a mohli se tudíž vrátit zpět k Youngovi. Následujícího dne odletěli zpět k Zemi a 26. května 1969 úspěšně přistáli v Pacifiku.
Výprava za Měsícem skončila 24. července 1969, kdy tříčlenná posádka Apolla 11 v pořádku „přistála“ 812 námořních mil jihozápadně od Havajských ostrovů. Den předtím Buzz Aldrin pronesl: „Cítíme, že naše mise na Měsíc je symbolem neukojitelné zvědavosti celého lidstva prozkoumávat neznámé.“
K prvnímu skutečnému letu na Měsíc tak bylo vše připraveno. Let lodi Apollo 11 byl koncipován jako podnik s otevřeným koncem. Pokud by něco neklapalo, mohl být kdykoli přerušen a astronauti se mohli vrátit zpět na Zemi. Dráha od naší planety k Měsíci byla spočítána tak, že by se samovolně, pouze vlivem gravitační přitažlivosti, vrátili zpátky bez nutnosti dělat hlavním motorem změny dráhy. Události však proběhly podle plánu. Nosná raketa Saturn 5 vzlétla z floridského kosmodromu 16. července 1969 ve 13:32:00,724 UTC a o dvě a tři čtvrti hodiny později zamířila k Měsíci. Tady, nad odvrácenou stranou bez spojení s řídicím střediskem, zapálili 19. července v 17:21:51 UTC astronauti Neil A. Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins hlavní motor služebního modulu, který snížil rychlost kosmické lodi natolik, že přešla na dráhu kolem Měsíce ve výšce 113 až 313 km. Zatímco Collins zůstal na palubě velitelského modulu Columbia, měsíční modul Eagle se 20. července 1969 v 17:44 UTC odpojil a zahájil postupný sestup k měsíčnímu povrchu. LM úspěšně přistál, byť několik kilometrů od plánovaného místa.
Po nezbytných kontrolách lodi se Armstrong a Aldrin začali připravovat k výstupu ve skafandrech na povrch Luny. Jako první opustil LM velitel mise Armstrong; sestoupil po žebříku na patku amortizátoru. „Teď se chystám sestoupit z LM... Je to malý krok pro jednoho člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ Další věta, která se stala součástí historie. Člověk se dotkl nohou jiného vesmírného tělesa. „Ano, povrch je jemný a prachovitý. Mohu jej svými botami volně rozkopnout. Ulpívá mi na podrážkách i povrchu přezůvek v tenkých vrstvách jako práškovité dřevěné uhlí. Bořím se jen na zlomek palce, možná osminu palce, ale mohu pozorovat otisky mých přezůvek a jejich drážkování v jemných písčitých částicích.“ Následován Aldrinem sesbíral vzorky hornin nacházejících se v bezprostředním okolí měsíčního modulu. Po vztyčení americké vlajky došlo také na instalaci malé automatické vědecké stanice, která sestávala z koutového laserového odražeče pro přesné měření vzdálenosti Měsíce od Země, a seismometru registrujícího otřesy měsíčního nitra.
První vycházka lidí po Měsíci trvala 2 hodiny a 32 minut a astronauti při ní sebrali 21,55 kg vzorků. I když planetologové původně tvrdili, že budou moci po získání vzorků jednoznačně rozhodnout o tom, jak Měsíc vznikl, nestalo se tak. I další čtyři úspěšné expedice lidí na Měsíc přinesly spíše další otázky než odpovědi.
Členové posádky Apolla 11 (zleva): Buzz Aldrin, Michael Collins, Neil Armstrong a Chris Kraft, tvůrce houstonského řídicího střediska, které vedlo první mise na Měsíc, se setkali u příležitosti čtyřicátého výročí přistání na Měsíci.
Na konci šedesátých let minulého století již věda znala řadu základních informací o Měsíci: jeho fyzikální vlastnosti a díky bezpilotním sondám i řadu základních údajů o hlavních chemických složkách povrchu. Již dříve se vědělo, že Měsíc má mnohem menší specifickou hmotnost než Země (3,3 g/cm3 proti 5,5 g/cm3). Díky posledním třem úspěšným sondám Surveyor jsme se ale také dozvěděli, že chemické složení tmavých moří a světlejších horských oblastí se navzájem liší. Dalším překvapivým zjištěním byla okolnost, že složení povrchových vrstev Měsíce se liší jak od skladby zemských hornin, tak zřejmě od prvotního materiálu, z něhož se vytvářely vnitřní planety sluneční soustavy. Tmavý materiál moří se vlastnostmi sice blížil pozemskému čediči, což ukazovalo na to, že vznikl přetavením původních hornin, ale srovnání měrných hmotností čediče a celého Měsíce přivedlo geochemiky k přesvědčení, že náš souputník není vnitřně homogenní.
Před přistáním lidí na Měsíci existovaly tři soupeřící teorie vzniku Měsíce. Podle první vznikl Měsíc souběžně se Zemí z původního materiálu protoplanetárního oblaku, podle druhé vznikl v jiných částech sluneční soustavy a teprve později byl gravitačně zachycen naší planetou. Třetí teorie předpokládala, že Měsíc vznikl z trosek vymrštěných do prostoru při kolizi Země s tělesem srovnatelným s Marsem. Teprve na Lunární a planetární konferenci v roce 1984 – osm let po ukončení projektu Apollo – převládl na základě kombinace chemických studií konfrontovaných se seismickými údaji, které poskytly vědecké stanice ALSEP instalované na lunárním povrchu, a měření tepelného toku z nitra Měsíce, názor, že nejpravděpodobnější je impaktní teorie vzniku Měsíce. Ale ani ta není dodnes přijímána všemi planetology bez výhrad.
Vize kosmického výzkumu, kterou 14. ledna 2004 vyhlásil prezident George W. Bush, předpokládá návrat Američanů na Měsíc a postupnou výstavbu stálé měsíční základny. Pokud v ní bude Obamova administrativa i následující vlády USA pokračovat, přinese snad další vědecké informace o našem souputníku.
ANTONÍN VÍTEK,
Knihovna Akademie věd ČR, v. v. i.
Neil A. Armstrong (vlevo) a Buzz Aldrin rozvinují vlajku Spojených států amerických poté, co Apollo 11 přistálo 20. července 1969 na Měsíci.
Všechna fota: IMAGE CREDIT NASA 2009
Americký lunární program byl oficiálně vyhlášen 24. května 1961. Tehdejší prezident USA John F. Kennedy deklaroval na společné schůzi obou komor Kongresu za národní cíl dopravit bezpečně lidi na Měsíc a zpět do konce desetiletí. Stalo se tak na radu jeho vědeckých poradců, kteří tento projekt považovali za adekvátní odpověď na dosavadní triumfy sovětské techniky při dobývání vesmíru – vypuštění první umělé družice Země Sputniku 1 v roce 1957, první zásah Měsíce sondou Luna 2 v roce 1959 a zejména let prvního kosmonauta Jurije Gagarina v dubnu 1961 v kosmické lodi Vostok.
Samotný projekt kosmické lodi Apollo se však zrodil v Národním úřadu pro letectví a vesmír (NASA) již před Kennedyho prohlášením. Představitelé NASA, v němž se tehdy připravovaly lety prvních amerických astronautů v malých jednomístných kabinách Mercury, si uvědomovali, že v budoucnosti bude zapotřebí kosmická loď pro vícečlennou posádku, schopnou vydržet létat ve vesmíru po dobu několika týdnů.
Abe Silverstein, předseda komise ustavené již v prosinci 1959 a zabývající se problematikou budoucích pilotovaných letů, v červenci následujícího roku rozhodl nazvat projekt třímístné lodi Apollo. S tím byli také seznámeni zástupci průmyslových podniků na konferenci ve Washingtonu, která se konala 28.–29. července 1960. Nová loď měla být schopna letů v trvání až dvou týdnů a vrcholem jejích možností měl být oblet Měsíce. S tím se počítalo někdy po roce 1970. Na pozdější vypsání tendru na vývoj a stavbu takové lodi v říjnu 1960 reagovalo celkem 14 průmyslových podniků. Pro lunární expedici koncipoval v Marshallově středisku kosmických letů různé verze rakety Saturn německý konstruktér Wernher von Braun.
Prezidentovo rozhodnutí změnilo požadavky: nešlo jen o pouhý oblet Měsíce, ale o přistání na jeho povrchu; současně se i zkrátily termíny. Kongres program schválil a postupně dostával vyšší a vyšší prioritu. Měl být pro svět důkazem nadřazenosti americké techniky nad sovětskou, což bylo v dobách studené války mimořádně důležité – proto na to také politici slyšeli.
Pohled na lunární modul Eagle na Měsíci. Aldrin otevírá úschovný prostor a připravuje vyložení balíku pro vědecké pokusy. Za pravou nohou modulu probíhá experiment se slunečním větrem.
Na opačné straně světa, v Sovětském svazu, politici zatím spali na vavřínech. Přestože duchovní tvůrce sovětských úspěchů Sergej Pavlovič Koroljov s letem kosmonautů na Měsíc počítal, kremelští vládci považovali Kennedyho vyhlášení za pouhý propagandistický trik. Proto se v SSSR podobný projekt prosadil až se značným zpožděním.
V NASA se mezitím vedla diskuse o způsobu letu Američanů na Měsíc. Technicky nejjednodušší se zdála přímá nonstop cesta, která ovšem vyžadovala enormně silnou nosnou raketu. Wernher von Braun sice vypracoval koncept obří nosné rakety Nova, její konstrukce se ale jevila jako příliš náročná. Jako druhá alternativa se nabízela možnost vypustit měsíční kosmickou loď po částech na oběžnou dráhu kolem Země menšími raketami a další raketou pak dopravit urychlovací stupeň, který by kompletní loď vynesl na dráhu směrem k Měsíci. Další – značně riskantní možností – bylo poslat na měsíční povrch nejprve cisternovou loď se zásobami pohonných látek a po při-stání lodi s posádkou do ní přečerpat palivo pro zpáteční let. O tom se uvažovalo v době, kdy ještě žádný Američan neuskutečnil orbitální let kolem Země.
Dne 14. prosince 1960 přijela do washingtonského ústředí NASA skupina techniků z Langleyova střediska. Jeden z nich, inženýr John Houbolt, představil tehdy návrh na použití metody malého výsadkového člunu, který by se od mateřské lodi oddělil na oběžné dráze kolem Měsíce a s dvoučlennou posádkou by přistál na měsíčním povrchu. Houboltova myšlenka se nakonec i přes odpor části představitelů vedení NASA prosadila, protože potřebovala nosnou raketu schopnou dopravit k Měsíci náklad pouhých necelých 50 tun. Měsíční loď podle této nové koncepce sestávala z kuželovitého velitelského modulu pro tříčlennou posádku, válcovitého služebního modulu s motorem pro navedení na dráhu kolem Měsíce a na start z této orbity zpět směrem k Zemi a konečně měsíční modul pro dva astronauty, obvykle označovaný jen zkratkou LM. Ten měl dvě části: přistávací stupeň se čtyřmi odpruženými nohami a motorem pro zabrždění pádu na měsíční povrch a startovní stupeň pro vzlet z Měsíce, jehož součástí byla i přetlaková kabina pro kosmonauty.
Velitelský a služební modul byly připraveny ke zkušebnímu letu kolem Země na počátek roku 1967. Při nácviku na kosmodromu však 27. ledna 1967 došlo k požáru, při němž tříčlenná posádka – astronauti Virgil I. Grissom, Edward H. White a Roger B. Chaffee – zahynula. Nezbytné úpravy dalších modulů program pozdržely, takže k prvnímu pilotovanému letu vzlétla raketa Saturn 1B s lodí Apollo 7 až 11. října 1968.
Sovětský svaz v té době připravoval na přelom let 1968–1969 oblet Měsíce modifikovanou kosmickou lodí Sojuz, ačkoli předchozí lodi vypouštěné pod označením Zond byly jen částečně úspěšné. Nicméně Američané, kteří se obávali, že by je Rusové mohli předběhnout, operativně změnili plány.
Další kosmická loď – stále ještě bez měsíčního modulu LM – vzlétla z floridského kosmodromu 21. prosince 1968. Její posádka, kterou tvořili Frank F. Broman, James A. Lovell a William A. Anders, strávila Vánoce na oběžné dráze kolem Měsíce. Při další misi Apollo 9 vyzkoušeli astronauti James A. McDivitt, Russell L. Schweickart a David R. Scott ve dnech 3. až 13. března 1969 pilotování měsíčního modulu v blízkosti Země.
Hlavní generálkou na přistání na Měsíci byl let Apolla 10. Posádka ve složení Thomas P. Stafford, Eugene A. Cernan a John W. Young odstartovala ze Země 18. května 1969. Stafford a Cernan po navedení na oběžnou dráhu kolem Měsíce přestoupili 22. května do modulu LM, oddělili se od mateřské lodi a snesli se až do výšky pouhých 15 km nad měsíční povrch. Odhodili přistávací stupeň LM a vrátili se zpět k velitelskému modulu, s nímž se jejich loď spojila, a mohli se tudíž vrátit zpět k Youngovi. Následujícího dne odletěli zpět k Zemi a 26. května 1969 úspěšně přistáli v Pacifiku.
Výprava za Měsícem skončila 24. července 1969, kdy tříčlenná posádka Apolla 11 v pořádku „přistála“ 812 námořních mil jihozápadně od Havajských ostrovů. Den předtím Buzz Aldrin pronesl: „Cítíme, že naše mise na Měsíc je symbolem neukojitelné zvědavosti celého lidstva prozkoumávat neznámé.“
K prvnímu skutečnému letu na Měsíc tak bylo vše připraveno. Let lodi Apollo 11 byl koncipován jako podnik s otevřeným koncem. Pokud by něco neklapalo, mohl být kdykoli přerušen a astronauti se mohli vrátit zpět na Zemi. Dráha od naší planety k Měsíci byla spočítána tak, že by se samovolně, pouze vlivem gravitační přitažlivosti, vrátili zpátky bez nutnosti dělat hlavním motorem změny dráhy. Události však proběhly podle plánu. Nosná raketa Saturn 5 vzlétla z floridského kosmodromu 16. července 1969 ve 13:32:00,724 UTC a o dvě a tři čtvrti hodiny později zamířila k Měsíci. Tady, nad odvrácenou stranou bez spojení s řídicím střediskem, zapálili 19. července v 17:21:51 UTC astronauti Neil A. Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins hlavní motor služebního modulu, který snížil rychlost kosmické lodi natolik, že přešla na dráhu kolem Měsíce ve výšce 113 až 313 km. Zatímco Collins zůstal na palubě velitelského modulu Columbia, měsíční modul Eagle se 20. července 1969 v 17:44 UTC odpojil a zahájil postupný sestup k měsíčnímu povrchu. LM úspěšně přistál, byť několik kilometrů od plánovaného místa.
Po nezbytných kontrolách lodi se Armstrong a Aldrin začali připravovat k výstupu ve skafandrech na povrch Luny. Jako první opustil LM velitel mise Armstrong; sestoupil po žebříku na patku amortizátoru. „Teď se chystám sestoupit z LM... Je to malý krok pro jednoho člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ Další věta, která se stala součástí historie. Člověk se dotkl nohou jiného vesmírného tělesa. „Ano, povrch je jemný a prachovitý. Mohu jej svými botami volně rozkopnout. Ulpívá mi na podrážkách i povrchu přezůvek v tenkých vrstvách jako práškovité dřevěné uhlí. Bořím se jen na zlomek palce, možná osminu palce, ale mohu pozorovat otisky mých přezůvek a jejich drážkování v jemných písčitých částicích.“ Následován Aldrinem sesbíral vzorky hornin nacházejících se v bezprostředním okolí měsíčního modulu. Po vztyčení americké vlajky došlo také na instalaci malé automatické vědecké stanice, která sestávala z koutového laserového odražeče pro přesné měření vzdálenosti Měsíce od Země, a seismometru registrujícího otřesy měsíčního nitra.
První vycházka lidí po Měsíci trvala 2 hodiny a 32 minut a astronauti při ní sebrali 21,55 kg vzorků. I když planetologové původně tvrdili, že budou moci po získání vzorků jednoznačně rozhodnout o tom, jak Měsíc vznikl, nestalo se tak. I další čtyři úspěšné expedice lidí na Měsíc přinesly spíše další otázky než odpovědi.
Členové posádky Apolla 11 (zleva): Buzz Aldrin, Michael Collins, Neil Armstrong a Chris Kraft, tvůrce houstonského řídicího střediska, které vedlo první mise na Měsíc, se setkali u příležitosti čtyřicátého výročí přistání na Měsíci.
Na konci šedesátých let minulého století již věda znala řadu základních informací o Měsíci: jeho fyzikální vlastnosti a díky bezpilotním sondám i řadu základních údajů o hlavních chemických složkách povrchu. Již dříve se vědělo, že Měsíc má mnohem menší specifickou hmotnost než Země (3,3 g/cm3 proti 5,5 g/cm3). Díky posledním třem úspěšným sondám Surveyor jsme se ale také dozvěděli, že chemické složení tmavých moří a světlejších horských oblastí se navzájem liší. Dalším překvapivým zjištěním byla okolnost, že složení povrchových vrstev Měsíce se liší jak od skladby zemských hornin, tak zřejmě od prvotního materiálu, z něhož se vytvářely vnitřní planety sluneční soustavy. Tmavý materiál moří se vlastnostmi sice blížil pozemskému čediči, což ukazovalo na to, že vznikl přetavením původních hornin, ale srovnání měrných hmotností čediče a celého Měsíce přivedlo geochemiky k přesvědčení, že náš souputník není vnitřně homogenní.
Před přistáním lidí na Měsíci existovaly tři soupeřící teorie vzniku Měsíce. Podle první vznikl Měsíc souběžně se Zemí z původního materiálu protoplanetárního oblaku, podle druhé vznikl v jiných částech sluneční soustavy a teprve později byl gravitačně zachycen naší planetou. Třetí teorie předpokládala, že Měsíc vznikl z trosek vymrštěných do prostoru při kolizi Země s tělesem srovnatelným s Marsem. Teprve na Lunární a planetární konferenci v roce 1984 – osm let po ukončení projektu Apollo – převládl na základě kombinace chemických studií konfrontovaných se seismickými údaji, které poskytly vědecké stanice ALSEP instalované na lunárním povrchu, a měření tepelného toku z nitra Měsíce, názor, že nejpravděpodobnější je impaktní teorie vzniku Měsíce. Ale ani ta není dodnes přijímána všemi planetology bez výhrad.
Vize kosmického výzkumu, kterou 14. ledna 2004 vyhlásil prezident George W. Bush, předpokládá návrat Američanů na Měsíc a postupnou výstavbu stálé měsíční základny. Pokud v ní bude Obamova administrativa i následující vlády USA pokračovat, přinese snad další vědecké informace o našem souputníku.
ANTONÍN VÍTEK,
Knihovna Akademie věd ČR, v. v. i.
English
