Práce v orientalistickém oboru není ani romantika, ani únik od reality do světa kuriozit a barvitých kultur, jak by se na první dojem mohlo zdát. O stovkách hodin prosezených nad texty často nesnadných jazyků a o hledání odpovědí na stěžejní otázky současného světa vyprávěli ředitelka Orientálního ústavu AV ČR, v. v. i., indoložka-historička dr. Stanislava Vavroušková a islamolog, arabista a předseda Rady ústavu doc. Miloš Mendel.
Ředitelka Orientálního ústavu AV ČR, v. v. i., indoložka-historička dr. Stanislava Vavroušková a islamolog, arabista a předseda Rady ústavu doc. Miloš Mendel.
Všechna fota: Archiv OÚ
Orient nepředstavuje jedinou celistvou, homogenní oblast, nýbrž se skládá z množství svébytných kulturních okruhů. Ve vašem ústavu pracují tři vědecká oddělení – Oddělení Blízkého východu, Oddělení jižní Asie a Oddělení východní Asie. Čím se v současné době zabývají? Přiblížila byste čtenářům, jaké zajímavé projekty řešíte?
S. Vavroušková: V současné době v Orientálním ústavu pracují necelé dvě desítky vědeckých pracovníků a doktorandů. Pracovníci Oddělení Blízkého východu se zabývají dějinami, kulturou a náboženstvím – zejména arabského světa a islámu obecně, studují se zde rovněž dějiny starověkého Předního východu a dějiny moderního Izraele. Oddělení jižní Asie se věnuje dějinám, literaturám, jazykům a náboženstvím Indického subkontinentu a jihovýchodní Asie. V oddělení Dálného východu momentálně pracují především odborníci na dějiny, kultury a jazyky Číny.
Orientální ústav se zabývá základním výzkumem dějin, náboženství, jazyků, literatur a kultur zemí Asie a Afriky. Jedním z hlavních projektů ústavu je výzkum náboženských a myšlenkových systémů: islámu (v kontextu moderních a soudobých dějin Blízkého a Středního východu), buddhismu (v jihovýchodní Asii, v himálajské oblasti, Tibetu a Střední Asii), hinduismu, taoismu, konfucianismu a náboženských představ starověkého Předního východu. Předmětem studia jsou počátky a vývoj náboženství jako systému věrouky, jeho institucionální podoby, etika a v neposlední řadě také význam náboženství a náboženského vnímání reality v moderních společnostech, konkrétně interakce náboženství a politických ideologií a jejich následné využívání v politické praxi (islámský reformismus, fundamentalismus, militantní islámská hnutí, hinduistický nacionalismus, aktivity buddhistických „politických mnichů“). Zajímá nás například, proč přetrvávají sociální tradice a modely chování vycházející z islámského práva (šarí‘a), proč přežívají a jak se transformují sociální struktury spojené s náboženstvím v Indii (hinduistické kasty). Obecně lze říci, že v rámci svého výzkumného zaměření Orientální ústav hledá odpovědi na některé ze stěžejních otázek současného světa, ačkoli nám v Evropě se tyto otázky jako stěžejní zatím jevit nemusejí.
Yan Liben (čínský malíř, 600–673): Císař Wudi z dynastie Jin (265–289), část svitku Císaři a králové minulosti (Lidai diwang tujuan)
Během Týdne vědy a techniky měli zájemci v rámci Dne otevřených dveří možnost navštívit jednotlivá oddělení v ústavu a udělat si obrázek, jak pracují badatelé zaměření na studium dějin a kultur zemí Orientu. Co zajímalo návštěvníky nejvíce?
M. Mendel: O letošních Dnech otevřených dveří k nám přišli hlavně středoškolští studenti, a to ze dvou důvodů: Někteří očekávali, že se seznámí s „romantickým“ prostředím a vzrušujícími badatelskými tématy, jaká jim mohou poskytnout „země Orientu“. Ti druzí přišli především proto, aby si nechali od odborníků potvrdit vlastní pocit, že české sdělovací prostředky jim ne vždy nabízejí kvalitní informace o zemích Asie a Afriky, že jsou povrchní, ba někdy přímo zavádějící. Mnozí z mladých návštěvníků si však pohrávají s myšlenkou, že by se po maturitě přihlásili ke studiu na některém z vypsaných oborů, které jsou akreditovány na Filozofické fakultě UK nebo na jiných vysokých školách. Shodou okolností jsem to byl právě já, kdo se letos návštěvníkům věnoval ve formě souhrnné přednášky a informace. Těm prvním jsem se snažil vysvětlit, že studium a práce v orientalistickém oboru není ani romantika, ani únik od reality do světa kuriozit a barvitých kultur, že studium Orientu je „próza“ a řehole, kdy je třeba vysedět stovky hodin nad texty často nesnadných jazyků, zvládnout jejich ortografii a výslovnost, jejich gramatiku, která mívá často zcela odlišnou strukturu a vnitřní logiku, než na jakou jsme zvyklí z jazyků evropských. Těm druhým jsem, bohužel, musel dát částečně za pravdu, aniž bych chtěl česká média zatracovat. Stále je však u nás mnoho lidí, kteří nemají problém s vyslovováním nepodložených a tendenčních soudů bez solidní znalosti faktů a jejich historických kontextů. To platí především o celé šíři islámské problematiky, ale také o Číně a Indii.
Orientální ústav AV ČR byl založen již v roce 1922, a je tudíž jedním z nejstarších ústavů Akademie věd ČR. V zákoně o Zřízení Ústavu orientálního se uvádí, že „účelem jest pěstovati a budovati vědecké a hospodářské styky s Orientem“. Jak se dnes, po tolika letech, daří ústavu toto poslání naplňovat?
M. Mendel: Když prezident T. G. Masaryk založení našeho ústavu inicioval, vycházel z ambiciózní představy, že se na jednom pracovišti setkají specialisté různých oborů: klasičtí orientalisté (jazykovědci, historikové, antropologové), kteří budou bádat, a praktičtí analytici, jejichž cílem bude zpracovávat podklady pro potřeby mladého československého průmyslu a obchodu. Po slibných třicátých letech však přišla léta útlumu za Protektorátu a v roce 1952 začlenění ústavu do nově zřízené Akademie věd, kde se tehdy sledovaly zcela jiné priority. Dnes je náš ústav primárně zaměřen na výzkum dějin, náboženských systémů, jazyků, literatur i současné situace v zemích Asie a Afriky. Orientalistika tedy – aby bylo jasno – je ve své podstatě zastřešující vědní disciplínou, která používá stejné metodické přístupy jako jiné společenské vědy. Jsme tedy také historiky, lingvisty, sociálními antropology a podobně. Specifikem našich pracovníků ovšem je, že kvalifikovaně využívají znalostí orientálních jazyků sledovaných států a kulturních okruhů. Jazyky jsou naše, takříkajíc, pracovní nástroje. Jejich prostřednictvím totiž vnikáme „pod pokličku“ duchovního života nebo třeba politické kultury určitého státu, národa či etnické skupiny. Je to tak, jako je zcela přirozené, když specialista na klasické dějiny Francie ovládá francouzštinu a její dobové, archaické varianty, v nichž jsou psané texty, prameny, s nimiž on pracuje. Přesně tak je to s námi.
Iluminovaná úvodní stránka Koránu se stylizovanou výzdobou ve tvaru cikád a ovocných květů. Text představuje úvodní koránskou súru, zvanou al-Fátiha (Otevírací); Káhira, mamlúcké období, asi 1344.
Takže vy se příliš nezabýváte zcela aktuálním vývojem v zemích, které sledujete?
M. Mendel: Ale ano, ti z nás, kteří se zabývají moderními a soudobými dějinami a politickými systémy v té které oblasti, k tamější aktuální situaci mají co říci. Rozhodně ale nejsme a ani nechceme být nějakým „think-tankem“, jak se teď módně říká, nejsme účelově zřízenou analytickou skupinou, která výsledky své práce čerpá z anglicky psaných brožurek nebo by byla k dispozici naší decisní sféře. To ovšem vůbec neznamená, že nejsme schopni a připraveni vycházet vstříc aktuálním požadavkům našich ministerstev nebo obchodních kruhů. Já jsem například v roce 2006 dostal grant ministerstva zahraničí na konkrétní téma, které má sloužit jako interní materiál pro české diplomaty – a ještě bylo v přepracované podobě vydáno jako vědecká monografie. Každý z našich pracovníků ochotně a v rámci svých možností vychází vstříc sdělovacím prostředkům. Jsem ostatně přesvědčen, že kvalitní výsledek v oblasti tzv. „aplikovaného“ výzkumu může ve sféře společenských věd na požádání předložit pouze ten badatel, jenž se soustavně a dlouhodobě zabývá základním výzkumem. Je to znát, kdykoli se k určitému problému začnou vyjadřovat pracovníci různých „občanských institutů“ a další – jak já říkám – „dojmologové“, kteří se často označují za politology, ačkoli tím skutečný poctivý stav politologický značně snižují.
Orientalisté jsou někdy obviňováni ze sklonu k jisté exkluzivitě. Nezaznívá něco podobného právě v tom, co jste teď řekl?
M. Mendel: Nechtěl bych vytvářet dojem, že my v Orientálním ústavu jediní víme, „jak je to doopravdy“. Ke své práci přistupujeme s maximální mírou vědecké pokory a nad nikoho se nepovyšujeme. Dnešní vědecký svět se, koneckonců, neobejde bez interdisciplinárního a týmového přístupu. Jako islamolog si zřetelně dovedu představit spolupráci s religionistou nebo obecným historikem – a ta se také děje. Mezioborovému výzkumu nebo společným projektům se nevyhýbáme, jakkoli si vždy budeme chránit svá kvalifikační specifika a nuance v metodologických přístupech. S jinými obory jsme ochotni je tříbit a modifikovat ve společných diskusích v rámci autonomních organizačních a oborových platforem.
S. Vavroušková: Kolega zde zřejmě naráží na zjevné tendence z let 2002–2005, kdy se v rámci Akademie věd jednalo o spojení Orientálního ústavu s nějakým „příbuzným“ pracovištěm. Docela reálně se tehdy uvažovalo o Slovanském ústavu, který je rovněž specificky vyhraněn. Několik let jsme tak museli tento záměr odrážet a ztrácet cenný čas, který jsme mohli strávit mnohem smysluplněji. Naštěstí tato zcela bezkoncepční iniciativa neuspěla a oba ústavy zůstaly zachovány a přešly na status v. v. i. V současné době čelíme spolu s celou 3. vědní sekcí AV ČR a řadou vysokých škol obecnějšímu nebezpečí ze strany stoupenců jakéhosi technokratického vidění světa, jež spočívá v celkovém zpochybňování významu humanitních věd pro rozvoj společnosti.
V ústavu působí například odborníci na problematiku islámu a arabských zemí, odborníci na dějiny Indie se zvláštním zřetelem k náboženským a politickým otázkám. Kdo jiný „vidí“ do problematiky zemí Orientu víc než právě ti, kteří se jí dlouhodobě zabývají? Může ústav nějak napomoci například při řešení politických záležitostí se zeměmi Orientu?
M. Mendel: Ptá se nás někdo na konkrétní názor ke konkrétní aktivitě české zahraniční politiky? Já jsem nic takového nezaznamenal – s výjimkou zcela soukromých setkání s pracovníky ministerstva nebo příležitostných návštěv těch, kteří se připravují na výjezd ve funkci velvyslance. Ale to jsou výjimky, není v tom žádná koncepčnost. Po pádu komunismu před dvaceti lety se ideologizace politiky ještě prohloubila, zejména ve Spojených státech. Člověk by očekával pravý opak. Nechci sem vnášet politiku, ale podle mého názoru, kdyby byl George W. Bush před svou intervencí do Iráku v březnu 2003 konzultoval s odborníky, a nikoli ideology z republikánských „think tanků“, nikdy by tam byl „ve jménu Boha“ vojensky neintervenoval a nechtěl tam pomocí „hi-tech“ zbraní budovat demokracii. Myslím si, že současná americká vláda volí zcela odlišnou, realističtější strategii, alespoň mí američtí kolegové-orientalisté změnu zaznamenávají. U nás si však zatím koncepční poradenskou spolupráci s některým ministerstvem nedovedu představit. V tom směru jsem upřímně rád, že naše země se stane součástí širšího zahraničněpolitického konceptu v rámci Evropské unie.
Rádža Udaj Singh II. v čele slavnostního procesí, freska, Džúná Mahal, Dungarpur (Rádžasthán), 19. století
Paní ředitelko, vy sama jste absolvovala několik studijních pobytů v Indii. Vydala jste řadu publikací a článků, které se dotýkaly dějin, kultury, náboženství i současných problémů této země. Čím vás Orient nejvíce okouzlil?
S. Vavroušková: Rozhodně bych svůj vztah k Orientu neoznačila jako okouzlení. Můj pohled je značně střízlivý, zejména vůči Indii a jejím problémům jsem se od počátku snažila zaujmout racionální a profesionální přístup. Výjimkou byla snad jen má první cesta, kterou se mi podařilo uskutečnit po dlouhém čekání a řadě nesnází. Před rokem 1989 jsem totiž patřila k těm, na jejichž výjezdech nemělo tehdejší vedení ústavu žádný zájem. Když jsem proto poprvé stanula na indické půdě, zažívala jsem obrovskou radost a zadostiučinění. Bylo to opravdu emotivní, jak jsem postupně objevovala, že všechno, o čem jsem si dlouho jen četla, skutečně existuje, že klasický jazyk (sanskrt), který jsem se pracně a dlouho učila, se (v určitých kruzích) dosud používá, obraz, jejž jsem si po mnoho let utvářela, více méně odpovídá skutečnosti. V podstatě jsem Indii nalezla takovou, jakou jsem očekávala, což zdaleka není samozřejmé. Mnozí lidé, i potenciální badatelé, kteří přijíždějí do Indie a zemí Orientu vůbec s romantickými představami a přehnaným očekáváním, často odjíždějí hluboce zklamáni a rozčarováni – někdy i na celý život. Jsem přesvědčena, že seriózní výzkum kultury, náboženství, dějin či současnosti zemí Orientu vyžaduje nejen důkladnou teoretickou přípravu, ale především schopnost nadhledu, maximálně objektivního vidění reality a „filtrování“ silných dojmů (pozitivních i negativních), jimiž neobvyklé prostředí bezesporu na návštěvníky působí.
Mezi vědecké pracovníky Orientálního ústavu patřili v minulosti významní představitelé české vědy: chetitolog Bedřich Hrozný, indolog Vincenc Lesný, egyptolog František Lexa a další. V roce 1929 začal vycházet vědecký cizojazyčný čtvrtletník Archív orientální. O 16 let později začal Orientální ústav vydávat také populárně vědecký měsíčník Nový Orient. Oba časopisy se těší uznání. Prozradili byste, kde čerpáte náměty a v čem jsou oba tak významné?
S. Vavroušková: Jsem ráda, že jména našich slavných předchůdců neupadla v zapomenutí. Těší mne zejména, že připomínáte proslulého indologa Vincence Lesného, který se ve funkci ředitele zasloužil o transformaci Orientálního ústavu z volného sdružení odborníků v konsolidovanou a funkční vědeckou instituci. Pokud jde o časopis Archív orientální, letos vychází ve svém 77. ročníku a téměř celý jeho náklad je distribuován do zahraničí. V sedmnáctičlenné redakční radě Archívu orientálního zasedá deset zahraničních členů, články přijímáme nejen v angličtině, ale i němčině a francouzštině. Archív orientální je naší mezinárodní vizitkou, těší nás, že nám stále častěji posílají své články se žádostí o uveřejnění autoři ze zahraničních – evropských i amerických – akademických pracovišť. V současné době je Archív orientální indexován v mezinárodních databázích, v roce 2007 byl zařazen do evropské databáze ERIH (v kategorii b), od roku 2009 je indexován v databázi SCOPUS.
M. Mendel: Nový Orient začala vydávat skupina mladých nadšených orientalistů hned po osvobození v roce 1945. Proto asi ten název, který dnes vyznívá poněkud pateticky a neodráží plně obsah periodika. Ale dnes už vydáváme 64. ročník – a stará zavedená značka se nemá měnit. Nový Orient zprvu plnil úlohu odborného, ale čtenářsky přístupného časopisu s určitým didaktickým posláním. Celkem se ctí přežil všechny politické peripetie a ideologické zátěže let padesátých i normalizačních. Dnes je to ryze odborný čtvrtletník s přitažlivou grafikou, který je zařazen v seznamu neindexovaných recenzovaných periodik – se všemi atributy, které z toho vyplývají.
Budoucnost bádání na každém pracovišti leží především v rukách mladých vědeckých pracovníků...
S. Vavroušková: Stejně jako jinde vyrůstá i v našem ústavu nová generace badatelů, v roce 2009 tvořili pracovníci mladší 35 let více než třetinu našich pracovníků. Téměř všichni nastoupili v ústavu jako doktorandi a v uplynulých letech někteří z nich získali již hodnost Ph.D. Dva z nich obdrželi Ceny Akadamie věd v kategorii mladých vědeckých pracovníků. Orientální ústav se snaží poskytovat mladým badatelům co nejlepší podmínky, včetně možností dlouhodobých zahraničních stáží. V minulém roce jeden z nich strávil šest měsíců v Cambridge, další právě absolvuje roční studijní pobyt na univerzitě v Leidenu, další se chystá na pětiměsíční pobyt na Tchaj-wanu a poté na Fullbrightovo roční stipendium do USA.
GABRIELA ADÁMKOVÁ
Ředitelka Orientálního ústavu AV ČR, v. v. i., indoložka-historička dr. Stanislava Vavroušková a islamolog, arabista a předseda Rady ústavu doc. Miloš Mendel.
Všechna fota: Archiv OÚ
Orient nepředstavuje jedinou celistvou, homogenní oblast, nýbrž se skládá z množství svébytných kulturních okruhů. Ve vašem ústavu pracují tři vědecká oddělení – Oddělení Blízkého východu, Oddělení jižní Asie a Oddělení východní Asie. Čím se v současné době zabývají? Přiblížila byste čtenářům, jaké zajímavé projekty řešíte?
S. Vavroušková: V současné době v Orientálním ústavu pracují necelé dvě desítky vědeckých pracovníků a doktorandů. Pracovníci Oddělení Blízkého východu se zabývají dějinami, kulturou a náboženstvím – zejména arabského světa a islámu obecně, studují se zde rovněž dějiny starověkého Předního východu a dějiny moderního Izraele. Oddělení jižní Asie se věnuje dějinám, literaturám, jazykům a náboženstvím Indického subkontinentu a jihovýchodní Asie. V oddělení Dálného východu momentálně pracují především odborníci na dějiny, kultury a jazyky Číny.
Orientální ústav se zabývá základním výzkumem dějin, náboženství, jazyků, literatur a kultur zemí Asie a Afriky. Jedním z hlavních projektů ústavu je výzkum náboženských a myšlenkových systémů: islámu (v kontextu moderních a soudobých dějin Blízkého a Středního východu), buddhismu (v jihovýchodní Asii, v himálajské oblasti, Tibetu a Střední Asii), hinduismu, taoismu, konfucianismu a náboženských představ starověkého Předního východu. Předmětem studia jsou počátky a vývoj náboženství jako systému věrouky, jeho institucionální podoby, etika a v neposlední řadě také význam náboženství a náboženského vnímání reality v moderních společnostech, konkrétně interakce náboženství a politických ideologií a jejich následné využívání v politické praxi (islámský reformismus, fundamentalismus, militantní islámská hnutí, hinduistický nacionalismus, aktivity buddhistických „politických mnichů“). Zajímá nás například, proč přetrvávají sociální tradice a modely chování vycházející z islámského práva (šarí‘a), proč přežívají a jak se transformují sociální struktury spojené s náboženstvím v Indii (hinduistické kasty). Obecně lze říci, že v rámci svého výzkumného zaměření Orientální ústav hledá odpovědi na některé ze stěžejních otázek současného světa, ačkoli nám v Evropě se tyto otázky jako stěžejní zatím jevit nemusejí.
Yan Liben (čínský malíř, 600–673): Císař Wudi z dynastie Jin (265–289), část svitku Císaři a králové minulosti (Lidai diwang tujuan)
Během Týdne vědy a techniky měli zájemci v rámci Dne otevřených dveří možnost navštívit jednotlivá oddělení v ústavu a udělat si obrázek, jak pracují badatelé zaměření na studium dějin a kultur zemí Orientu. Co zajímalo návštěvníky nejvíce?
M. Mendel: O letošních Dnech otevřených dveří k nám přišli hlavně středoškolští studenti, a to ze dvou důvodů: Někteří očekávali, že se seznámí s „romantickým“ prostředím a vzrušujícími badatelskými tématy, jaká jim mohou poskytnout „země Orientu“. Ti druzí přišli především proto, aby si nechali od odborníků potvrdit vlastní pocit, že české sdělovací prostředky jim ne vždy nabízejí kvalitní informace o zemích Asie a Afriky, že jsou povrchní, ba někdy přímo zavádějící. Mnozí z mladých návštěvníků si však pohrávají s myšlenkou, že by se po maturitě přihlásili ke studiu na některém z vypsaných oborů, které jsou akreditovány na Filozofické fakultě UK nebo na jiných vysokých školách. Shodou okolností jsem to byl právě já, kdo se letos návštěvníkům věnoval ve formě souhrnné přednášky a informace. Těm prvním jsem se snažil vysvětlit, že studium a práce v orientalistickém oboru není ani romantika, ani únik od reality do světa kuriozit a barvitých kultur, že studium Orientu je „próza“ a řehole, kdy je třeba vysedět stovky hodin nad texty často nesnadných jazyků, zvládnout jejich ortografii a výslovnost, jejich gramatiku, která mívá často zcela odlišnou strukturu a vnitřní logiku, než na jakou jsme zvyklí z jazyků evropských. Těm druhým jsem, bohužel, musel dát částečně za pravdu, aniž bych chtěl česká média zatracovat. Stále je však u nás mnoho lidí, kteří nemají problém s vyslovováním nepodložených a tendenčních soudů bez solidní znalosti faktů a jejich historických kontextů. To platí především o celé šíři islámské problematiky, ale také o Číně a Indii.
Orientální ústav AV ČR byl založen již v roce 1922, a je tudíž jedním z nejstarších ústavů Akademie věd ČR. V zákoně o Zřízení Ústavu orientálního se uvádí, že „účelem jest pěstovati a budovati vědecké a hospodářské styky s Orientem“. Jak se dnes, po tolika letech, daří ústavu toto poslání naplňovat?
M. Mendel: Když prezident T. G. Masaryk založení našeho ústavu inicioval, vycházel z ambiciózní představy, že se na jednom pracovišti setkají specialisté různých oborů: klasičtí orientalisté (jazykovědci, historikové, antropologové), kteří budou bádat, a praktičtí analytici, jejichž cílem bude zpracovávat podklady pro potřeby mladého československého průmyslu a obchodu. Po slibných třicátých letech však přišla léta útlumu za Protektorátu a v roce 1952 začlenění ústavu do nově zřízené Akademie věd, kde se tehdy sledovaly zcela jiné priority. Dnes je náš ústav primárně zaměřen na výzkum dějin, náboženských systémů, jazyků, literatur i současné situace v zemích Asie a Afriky. Orientalistika tedy – aby bylo jasno – je ve své podstatě zastřešující vědní disciplínou, která používá stejné metodické přístupy jako jiné společenské vědy. Jsme tedy také historiky, lingvisty, sociálními antropology a podobně. Specifikem našich pracovníků ovšem je, že kvalifikovaně využívají znalostí orientálních jazyků sledovaných států a kulturních okruhů. Jazyky jsou naše, takříkajíc, pracovní nástroje. Jejich prostřednictvím totiž vnikáme „pod pokličku“ duchovního života nebo třeba politické kultury určitého státu, národa či etnické skupiny. Je to tak, jako je zcela přirozené, když specialista na klasické dějiny Francie ovládá francouzštinu a její dobové, archaické varianty, v nichž jsou psané texty, prameny, s nimiž on pracuje. Přesně tak je to s námi.
Iluminovaná úvodní stránka Koránu se stylizovanou výzdobou ve tvaru cikád a ovocných květů. Text představuje úvodní koránskou súru, zvanou al-Fátiha (Otevírací); Káhira, mamlúcké období, asi 1344.
Takže vy se příliš nezabýváte zcela aktuálním vývojem v zemích, které sledujete?
M. Mendel: Ale ano, ti z nás, kteří se zabývají moderními a soudobými dějinami a politickými systémy v té které oblasti, k tamější aktuální situaci mají co říci. Rozhodně ale nejsme a ani nechceme být nějakým „think-tankem“, jak se teď módně říká, nejsme účelově zřízenou analytickou skupinou, která výsledky své práce čerpá z anglicky psaných brožurek nebo by byla k dispozici naší decisní sféře. To ovšem vůbec neznamená, že nejsme schopni a připraveni vycházet vstříc aktuálním požadavkům našich ministerstev nebo obchodních kruhů. Já jsem například v roce 2006 dostal grant ministerstva zahraničí na konkrétní téma, které má sloužit jako interní materiál pro české diplomaty – a ještě bylo v přepracované podobě vydáno jako vědecká monografie. Každý z našich pracovníků ochotně a v rámci svých možností vychází vstříc sdělovacím prostředkům. Jsem ostatně přesvědčen, že kvalitní výsledek v oblasti tzv. „aplikovaného“ výzkumu může ve sféře společenských věd na požádání předložit pouze ten badatel, jenž se soustavně a dlouhodobě zabývá základním výzkumem. Je to znát, kdykoli se k určitému problému začnou vyjadřovat pracovníci různých „občanských institutů“ a další – jak já říkám – „dojmologové“, kteří se často označují za politology, ačkoli tím skutečný poctivý stav politologický značně snižují.
Orientalisté jsou někdy obviňováni ze sklonu k jisté exkluzivitě. Nezaznívá něco podobného právě v tom, co jste teď řekl?
M. Mendel: Nechtěl bych vytvářet dojem, že my v Orientálním ústavu jediní víme, „jak je to doopravdy“. Ke své práci přistupujeme s maximální mírou vědecké pokory a nad nikoho se nepovyšujeme. Dnešní vědecký svět se, koneckonců, neobejde bez interdisciplinárního a týmového přístupu. Jako islamolog si zřetelně dovedu představit spolupráci s religionistou nebo obecným historikem – a ta se také děje. Mezioborovému výzkumu nebo společným projektům se nevyhýbáme, jakkoli si vždy budeme chránit svá kvalifikační specifika a nuance v metodologických přístupech. S jinými obory jsme ochotni je tříbit a modifikovat ve společných diskusích v rámci autonomních organizačních a oborových platforem.
S. Vavroušková: Kolega zde zřejmě naráží na zjevné tendence z let 2002–2005, kdy se v rámci Akademie věd jednalo o spojení Orientálního ústavu s nějakým „příbuzným“ pracovištěm. Docela reálně se tehdy uvažovalo o Slovanském ústavu, který je rovněž specificky vyhraněn. Několik let jsme tak museli tento záměr odrážet a ztrácet cenný čas, který jsme mohli strávit mnohem smysluplněji. Naštěstí tato zcela bezkoncepční iniciativa neuspěla a oba ústavy zůstaly zachovány a přešly na status v. v. i. V současné době čelíme spolu s celou 3. vědní sekcí AV ČR a řadou vysokých škol obecnějšímu nebezpečí ze strany stoupenců jakéhosi technokratického vidění světa, jež spočívá v celkovém zpochybňování významu humanitních věd pro rozvoj společnosti.
V ústavu působí například odborníci na problematiku islámu a arabských zemí, odborníci na dějiny Indie se zvláštním zřetelem k náboženským a politickým otázkám. Kdo jiný „vidí“ do problematiky zemí Orientu víc než právě ti, kteří se jí dlouhodobě zabývají? Může ústav nějak napomoci například při řešení politických záležitostí se zeměmi Orientu?
M. Mendel: Ptá se nás někdo na konkrétní názor ke konkrétní aktivitě české zahraniční politiky? Já jsem nic takového nezaznamenal – s výjimkou zcela soukromých setkání s pracovníky ministerstva nebo příležitostných návštěv těch, kteří se připravují na výjezd ve funkci velvyslance. Ale to jsou výjimky, není v tom žádná koncepčnost. Po pádu komunismu před dvaceti lety se ideologizace politiky ještě prohloubila, zejména ve Spojených státech. Člověk by očekával pravý opak. Nechci sem vnášet politiku, ale podle mého názoru, kdyby byl George W. Bush před svou intervencí do Iráku v březnu 2003 konzultoval s odborníky, a nikoli ideology z republikánských „think tanků“, nikdy by tam byl „ve jménu Boha“ vojensky neintervenoval a nechtěl tam pomocí „hi-tech“ zbraní budovat demokracii. Myslím si, že současná americká vláda volí zcela odlišnou, realističtější strategii, alespoň mí američtí kolegové-orientalisté změnu zaznamenávají. U nás si však zatím koncepční poradenskou spolupráci s některým ministerstvem nedovedu představit. V tom směru jsem upřímně rád, že naše země se stane součástí širšího zahraničněpolitického konceptu v rámci Evropské unie.
Rádža Udaj Singh II. v čele slavnostního procesí, freska, Džúná Mahal, Dungarpur (Rádžasthán), 19. století
Paní ředitelko, vy sama jste absolvovala několik studijních pobytů v Indii. Vydala jste řadu publikací a článků, které se dotýkaly dějin, kultury, náboženství i současných problémů této země. Čím vás Orient nejvíce okouzlil?
S. Vavroušková: Rozhodně bych svůj vztah k Orientu neoznačila jako okouzlení. Můj pohled je značně střízlivý, zejména vůči Indii a jejím problémům jsem se od počátku snažila zaujmout racionální a profesionální přístup. Výjimkou byla snad jen má první cesta, kterou se mi podařilo uskutečnit po dlouhém čekání a řadě nesnází. Před rokem 1989 jsem totiž patřila k těm, na jejichž výjezdech nemělo tehdejší vedení ústavu žádný zájem. Když jsem proto poprvé stanula na indické půdě, zažívala jsem obrovskou radost a zadostiučinění. Bylo to opravdu emotivní, jak jsem postupně objevovala, že všechno, o čem jsem si dlouho jen četla, skutečně existuje, že klasický jazyk (sanskrt), který jsem se pracně a dlouho učila, se (v určitých kruzích) dosud používá, obraz, jejž jsem si po mnoho let utvářela, více méně odpovídá skutečnosti. V podstatě jsem Indii nalezla takovou, jakou jsem očekávala, což zdaleka není samozřejmé. Mnozí lidé, i potenciální badatelé, kteří přijíždějí do Indie a zemí Orientu vůbec s romantickými představami a přehnaným očekáváním, často odjíždějí hluboce zklamáni a rozčarováni – někdy i na celý život. Jsem přesvědčena, že seriózní výzkum kultury, náboženství, dějin či současnosti zemí Orientu vyžaduje nejen důkladnou teoretickou přípravu, ale především schopnost nadhledu, maximálně objektivního vidění reality a „filtrování“ silných dojmů (pozitivních i negativních), jimiž neobvyklé prostředí bezesporu na návštěvníky působí.
Mezi vědecké pracovníky Orientálního ústavu patřili v minulosti významní představitelé české vědy: chetitolog Bedřich Hrozný, indolog Vincenc Lesný, egyptolog František Lexa a další. V roce 1929 začal vycházet vědecký cizojazyčný čtvrtletník Archív orientální. O 16 let později začal Orientální ústav vydávat také populárně vědecký měsíčník Nový Orient. Oba časopisy se těší uznání. Prozradili byste, kde čerpáte náměty a v čem jsou oba tak významné?
S. Vavroušková: Jsem ráda, že jména našich slavných předchůdců neupadla v zapomenutí. Těší mne zejména, že připomínáte proslulého indologa Vincence Lesného, který se ve funkci ředitele zasloužil o transformaci Orientálního ústavu z volného sdružení odborníků v konsolidovanou a funkční vědeckou instituci. Pokud jde o časopis Archív orientální, letos vychází ve svém 77. ročníku a téměř celý jeho náklad je distribuován do zahraničí. V sedmnáctičlenné redakční radě Archívu orientálního zasedá deset zahraničních členů, články přijímáme nejen v angličtině, ale i němčině a francouzštině. Archív orientální je naší mezinárodní vizitkou, těší nás, že nám stále častěji posílají své články se žádostí o uveřejnění autoři ze zahraničních – evropských i amerických – akademických pracovišť. V současné době je Archív orientální indexován v mezinárodních databázích, v roce 2007 byl zařazen do evropské databáze ERIH (v kategorii b), od roku 2009 je indexován v databázi SCOPUS.
M. Mendel: Nový Orient začala vydávat skupina mladých nadšených orientalistů hned po osvobození v roce 1945. Proto asi ten název, který dnes vyznívá poněkud pateticky a neodráží plně obsah periodika. Ale dnes už vydáváme 64. ročník – a stará zavedená značka se nemá měnit. Nový Orient zprvu plnil úlohu odborného, ale čtenářsky přístupného časopisu s určitým didaktickým posláním. Celkem se ctí přežil všechny politické peripetie a ideologické zátěže let padesátých i normalizačních. Dnes je to ryze odborný čtvrtletník s přitažlivou grafikou, který je zařazen v seznamu neindexovaných recenzovaných periodik – se všemi atributy, které z toho vyplývají.
Budoucnost bádání na každém pracovišti leží především v rukách mladých vědeckých pracovníků...
S. Vavroušková: Stejně jako jinde vyrůstá i v našem ústavu nová generace badatelů, v roce 2009 tvořili pracovníci mladší 35 let více než třetinu našich pracovníků. Téměř všichni nastoupili v ústavu jako doktorandi a v uplynulých letech někteří z nich získali již hodnost Ph.D. Dva z nich obdrželi Ceny Akadamie věd v kategorii mladých vědeckých pracovníků. Orientální ústav se snaží poskytovat mladým badatelům co nejlepší podmínky, včetně možností dlouhodobých zahraničních stáží. V minulém roce jeden z nich strávil šest měsíců v Cambridge, další právě absolvuje roční studijní pobyt na univerzitě v Leidenu, další se chystá na pětiměsíční pobyt na Tchaj-wanu a poté na Fullbrightovo roční stipendium do USA.
GABRIELA ADÁMKOVÁ
English
