Z monitoringu tisku

Středoevropský technologický institut CEITEC odstartoval svou činnost

 

Nečas jmenoval prorektora Fialu svým vědeckým poradcem

 

Revoluční italské výsledky se musíme pokusit zabít, říká český fyzik

 

Strakošův manifest. Proč se čeští vědci nenatahují po výzkumných grantech EU?


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2007  > březen  > Portréty z archivu

MILOSLAV HÝSEK (1885–1957)

Obrázek k článku 

Letos si připomínáme padesát let od úmrtí profesora dějin české literatury, literárního kritika a historika Miloslava Hýska, který publikoval značný počet drobných studií, kritických úvah i rozsáhlých monografií o zapomínaných českých, a zejména moravských literátech.

Budoucí profesor dějin české literatury, literární kritik a historik zahájil svou akademickou dráhu jako student pražské české univerzity. Studoval zároveň také na berlínské a vídeňské univerzitě a po získání doktorátu z filozofie r. 1908 pobýval krátkodobě na univerzitách v Mnichově a Krakově. Jeho prvním působištěm se stalo gymnázium v Truhlářské ulici v Praze, kde přijal místo suplujícího profesora.

Hýskův badatelský zájem se zprvu soustředil hlavně na zkoumání moravského písemnictví v období od 18. do počátku 20. století. Publikoval značný počet studií o zapomínaných českých, a zejména moravských literátech. Dílo autorů na okraji zájmu laické i odborné veřejnosti se snažil oživovat také vydáváním jejich prací. Byl k tomu veden jednak svým regionalistickým zaujetím, jednak konzervativizmem, který se u něj projevoval v nedůvěře k soudobým populárním literátům a novým literárně vědným proudům.

Postupně tak seznámil čtenáře s pracemi moravského naturalisty J. Merhauta, literárního kritika H. Babičky a s básněmi i životem A. Balcárka, mladého autora meditativních a slovansky laděných veršů. Z rozsáhlejších studií a edic nelze opomenout třísvazkové Povídky: Výběr z moravských autorů a stejně objemnou práci o literární pozůstalosti předčasně zemřelého novelisty J. Uhra, monografii Dějiny tzv. moravského separatismu, a především studii Literární Morava v letech 1848–1885, na jejímž základě se r. 1912 na pražské české univerzitě habilitoval.

Počátkem r. 1914 podnikl Hýsek několikaměsíční studijní cestu do Ruska, aby po návratu oblékl vojenskou uniformu a odešel na frontu. Na krátký čas se ještě r. 1919 vrátil k učitelskému povolání na gymnáziu v Novém Bydžově, ale již ve stejném roce byl zvolen členem KČSN a v roce následujícím členem ČAVU, načež následovalo r. 1922 jmenování mimořádným a o pět let později řádným profesorem na Univerzitě Karlově v Praze. Dostalo se mu přijetí též mezi členy Slovanského ústavu v Praze a Šafaříkovy Učené společnosti v Bratislavě. V letech 1939–1945 předsedal Kulturní radě při Národním souručenství.

Hýsek byl mužem činu, aktivně pracujícím v různých společnostech a redakcích. Mimo jiné inicioval založení knihovny Paměti, vydávané ČAVU, kterou sám redigoval, byl spolupracovníkem ročenky Revue des travaux scientifiques, dlouholetým členem redakčního kruhu Naší vědy a redaktorem literárně-historické části Listů filologických. Ze své pozice spolupracovníka Času a člena redakce Národních listů informoval nejširší veřejnost o dění na poli literatury a literární vědy. Nechyběl ani v kruhu přispěvatelů do Ottova slovníku naučného a Masarykova slovníku naučného.

Jako typický pozitivista své doby dbal na maximální vyčerpání všech pramenů a detailní zpracování látky. Monografie o velkých osobnostech české literatury či teoretické studie, které jako profesor dějin české literatury zpracoval, kritika příznivě hodnotila a staly se, zejména edice díla O. Březiny, podnětem a východiskem nového literárně vědného bádání.

M. Hýsek si však stále nacházel cestu k moravským tématům, která pro něj byla tak typická od počátků jeho vědecké dráhy. Je podepsán pod edicí pamfletické Rozesmaliády a jiných prací moravského básníka a novináře F. J. Kubíčka, Básněmi Jana Vlka, studií o moravském balbínovci J. J. Středovském nebo obsáhlou monografií Tři kapitoly o Petru Bezručovi.

Jeho pojetí literatury jako národního bohatství, v němž přetrvává duše národa, a učitelské povolání ho vedly k vydávání i prací popularizačních a školních, jako byly výbory z moderních básníků O. Březiny, A. Sovy a V. Dyka nebo z legionářské beletrie R. Medka a J. Kopty. Ani zde nezapomněl na svou Moravu a v době okupace jí věnoval rozsáhlou práci Moravský Kras v krásném písemnictví. I v případě popularizačních prací však vždy dbal na vysokou odbornou úroveň.

Po válce, a zejména po r. 1948 mu byla znemožněna veřejná činnost. V roce 1948 ještě redigoval vydání Březinovy sbírky Svítání na západě a na sklonku života uspořádal v jednom svazku pod názvem Obrázky z cest několik prací bratří Mrštíků, ale už to byl jen stín Hýskovy dříve tak bohaté vědecké a ediční práce. Posmrtně byly r. 1970 vydány jeho Paměti.

Jan Chodějovský,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR