GLOBALIZACE Z POHLEDU EVROPSKÉHO KOMISAŘE

  

Centrum globálních studií, společné pracoviště Filosofického ústavu Akademie věd ČR a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, uspořádalo 1. března 2007 v budově Akademie věd ČR seminář se členem Evropské komise pro zaměstnanost, sociální otázky a rovné příležitosti dr. Vladimírem Špidlou, který při této příležitosti pronesl přednášku Globalizace z pohledu evropského komisaře. Seminář byl mimořádnou příležitostí pro diskuzi mezi vědeckou obcí a zástupcem evropské politiky o problematice stále silnějších nadnárodních vztahů. Diskuze se zaměřila především na politické, kulturní a sociálně-ekonomické stránky globalizace a na evropské vyrovnávání se s globální interdependencí. Úvodní slovo pronesl a diskuzi moderoval dr. Marek Hrubec.

Všichni víme, jaké strašidlo obcházelo světem od Komunistického manifestu až po rok 1989: strašidlo utopické společnosti, která byla snem milionů lidí, ale v realitě se vždy stala noční můrou.

Dá se říci, že dnešním světem obcházejí tři strašidla: za prvé strašidlo globalizace, za druhé strašidlo klimatických změn (a degradace životního prostředí v širším slova smyslu) a za třetí strašidlo radikálního protizápadního islamismu. Druhé a třetí přitom s tím prvním do značné míry souvisejí, takže je někteří autoři považují za hlavní – byť nikoli jediné – rizikové důsledky globalizačního procesu.

Než se však pustíme do diskuzí o tom, jak užitečná či naopak nebezpečná globalizace je, měli bychom si položit základní otázku: je to, co nazýváme globalizací, skutečně něčím zásadně novým? Lze totiž uvést řadu argumentů pro to, že dnešní stav je spíše prohloubením staleté tendence ke globalizaci než jejím prvním projevem.

Co je tedy novou dimenzí současné fáze globalizace? Podle mého názoru je to skutečnost, že dosavadní expanzi do prostoru doplňuje, a v mnohém dokonce nahrazuje expanze do času. Ani to není úplně nové – dalo by se říci, že postupující expanze do času je jedním ze základních prvků modernity, jejíž kořeny nacházíme již v osvícenství. S jistou nadsázkou lze za "startovní výstřel" modernity považovat Thurn-Taxisovo privilegium na poštovní služby.

Moderní expanze do času je úzce spojena s posunem od cyklického chápání času k lineárnímu, vývojovému. Jak vystihl již v polovině 20. století Mircea Eliade, v moderní společnosti tak čas přestává být konstantou, ztrácí svou vazbu na posvátno, sekularizuje se. Lze to považovat za emancipaci od transcendentality a příklon k poznatelné realitě. Lze to samozřejmě, z jiného pohledu, považovat i za ztrátu.

V rovině politické globalizace je zásadním faktorem expanze do času přítomnost a charakter masových médií spolu s jejich vazbou na průzkumy veřejného mínění. Noviny samozřejmě sehrávají velkou roli při formování politiky už od konce 18. a počátku 19. století a rozhlas se významně uplatnil jako metoda politického působení v první polovině století dvacátého – vzpomeňme Winstona Churchilla. "Globální vesnici" však činí z této planety teprve televize, která nejenže poskytuje informace bezprostředně, bez jakékoli časové ztráty, ale navíc vytváří i iluzi bezprostřední přítomnosti diváka na místě děje. A sama televize se dále globalizuje.

Před pár desetiletími se zdálo, že největší hrozbou plynoucí ze schopností televize je její otevřeně propagandistické zneužití totalitními režimy k masáži vlastních občanů, směrem dovnitř, do vlastní společnosti. To je dnes na ústupu, nejen proto, že ubylo diktatur, ale i proto, že přístup k informacím jako takovým stále snáze poskytuje internet. Zato jsme svědky stále jednoznačnější pozitivní zpětné vazby mezi mírou "atraktivnosti" zpráv a jejich sledovaností, což vede k tomu, že informace jsou podávány ve stále jednodušší a povrchnější podobě, přičemž ovšem nepřestávají ovlivňovat veřejné mínění nejen na národní, ale i na světové úrovni. Přitom průzkumy veřejného mínění jsou rovněž prováděny stále "instantněji", takže se stávají měřením těch nejokamžitějších a nejpovrchnějších reakcí, což dále znesnadňuje provádění jakékoli veřejné politiky, která si klade dlouhodobější cíle a není zaměřena jen na okamžitou popularitu svých nositelů.

Poslední desetiletí je navíc svědkem vzniku a rostoucího vlivu zpravodajských televizních stanic s nadnárodním záběrem (Euronews) nebo dokonce celosvětovými ambicemi (CNN, BBC World), jež se posunují do role kodifikátorů reality: událost se stává skutečnou a významnou, pokud jsme ji viděli na CNN. Významnými se tak stávají jednotlivé události, zejména násilné, spíše než procesy. Stát, v němž se neděje žádné násilí, se ocitá ve zprávách jen při volbách. Což má ovšem zpětně vliv na politickou realitu včetně terorismu: vždyť dobře odpálená bomba v úplně bezvýznamném místě, které se ještě nikdy nedostalo do "skutečných a významných" zpráv – představme si libovolné české město okresního formátu – má vstup do CNN, BBC World či Euronews zaručen, dozvědí se o ní okamžitě všude od Sappora až po Patagonii.

S instantním charakterem a maximálním zjednodušením je spojena i kulturní globalizace, která se projevuje zejména šířením americké spotřební kultury, od rychlého občerstvení (i tam je přece důraz na to, že takřka úplně mizejí nároky na čas) přes reklamu až po televizní a filmovou zábavu.

Rovněž v ekonomické rovině je novou dimenzí globalizace expanze do času, minimalizace časových ztrát. Velké hospodářské krizi, která začala v roce 1929 "černým pátkem" na newyorské burze, trvalo měsíce až roky, než se přelila do větší části světa; dnes se dopady pozitivních i negativních informací přenášejí okamžitě z jedné burzy na druhou i do na nich závislých ekonomik.

A protože je neskonale větší počet společností než kdy v minulosti předmětem volného obchodu akcií, mohou tyto okamžité reakce mít i mnohem rozsáhlejší dopad než dříve. Rozhodnou-li se investoři, že ta či ona malá či středně velká země je příliš riziková – a to třeba i na základě velmi subjektivních či přímo virtuálních informací –, může okamžitá kolektivní reakce srazit její ekonomiku na kolena.

Z hlediska spotřebitele pak lze za průlom do času považovat skutečnost, že mizí i poslední forma závislosti na cyklickém, přírodním času, totiž na ročních obdobích a dostupnosti jednotlivých plodin: v globálním supermarketu jsou všechny dostupné po celý rok, ať už proto, že jsme je s minimální časovou ztrátou dovezli z jižní polokoule, anebo proto, že jsme i v naší části světa vytvořili podmínky pro jejich pěstování bez ohledu na roční období.

A konečně se na půdě Akademie věd musí připomenout, co tady jistě zazní z mnoha úst, že prostřednictvím internetu, díky bezprecedentní dominanci jednoho jazyka (angličtiny) a pomocí globálně aplikovatelných kritérií (citační indexy apod.) se zcela globalizovanou stává i věda – tedy přinejmenším přírodní vědy.

Připravil Marek Hrubec,
ředitel Centra globálních studií