Současný rozvoj výpočetní techniky nám umožňuje zpracovávat stále větší množství dat a získávat z nich nejrůznější informace. Každodenně se tak setkáváme s nejrůznějšími statistikami. Pokud se s nimi nakládá rozumně, mohou být velmi prospěšné, avšak vyvozování závěrů ze statistických dat bez dostatečné analýzy jejich vypovídajících schopností může být velmi zavádějící a ve svých důsledcích i nebezpečné.
Typickým příkladem využití statistik je celosvětová snaha změřit účinnost vědecké a výzkumné práce tak, aby se neplýtvalo finančními prostředky. Ve snaze o maximální objektivitu byl vytvořen systém ukazatelů, který mimo jiné zahrnuje impaktní faktor, medián oboru a citační index. Ty vypovídají o tom, jak intenzivně a v jak kvalitních časopisech vědec publikuje, jak často je citován, popřípadě kolik citací připadá v průměru na jednu jeho publikovanou práci. Na tomto základě se pak měří jeho takzvaný vědecký výkon a návazně výkon celého vědeckého týmu, univerzity či ústavu nebo – dokonce – celého státu. Ukazatele poskytují pro všechny, kdo jsou zodpovědní za účelné vynakládání finančních prostředků na vědu, cenné informace; posuzovatelé by si však měli být vědomi toho, že s údaji je třeba zacházet s maximální opatrností. V mnoha vědních oborech se skutečná účinnost nedá měřit v krátkodobých horizontech a stejně tak nelze spolehlivě zabezpečit, aby se množství investovaných peněz odrazilo v adekvátních výsledcích. Investice do vědy a výzkumu vždycky byla, je a bude riskantní.Fundamentalistické prosazování scientometrického systému hodnocení vědy a výzkumu má řadu negativních důsledků. Dnes jsme svědky toho, že vědečtí pracovníci někdy publikují výsledky své práce ne proto, že chtějí odborné veřejnosti něco nového sdělit, ale aby získali patřičný počet bodů. Pokud autor dospěje k výsledku, logicky se jej snaží "prodat" za co největší počet bodů a místo jedné publikace výsledek opublikuje vícekrát. Aby se nedopustil plagiátorství své vlastní práce, zveřejní výsledek po částech, což potenciálním čtenářům ztěžuje orientaci. Celkově jsme svědky rychlého nárůstu vědeckých prací, které nikdo nečte a ani nemá čas je podrobně recenzovat.
Vedle výhod, jež nám scientometrie přináší a které spočívají v tom, že na jejím základě je možné "odfiltrovat" pracovníky a pracoviště, kteří evidentně nic neprodukují, je třeba vidět i výše uvedená úskalí. Snad nejhorší je bodovací tabulka, v níž jsou vědci či jejich týmy seřazeni do lineárního pořadí podle počtu získaných bodů a na základě tohoto pořadí se rozhodne, kdo je lepší a kdo je horší. Bylo by zajímavé zjistit, jak by si v současném systému hodnocení vědecké výkonnosti vedl například Kurt Gödel, jenž publikoval poměrně málo prací, ty však podstatně ovlivnily celou matematiku dvacátého století.
Scientometrické hodnocení je pouze jednou složkou komplexního pohledu na vědeckou výkonnost a v různých oborech může mít různou váhu i vypovídající schopnost. Vždy však musí být důsledně konfrontováno s názorem obecně uznávaných "autorit". Co se týká výhledu do budoucnosti, jsem spíše skeptik, a to z následujících důvodů:
- Pro poskytovatele finančních prostředků je pohodlné zdůvodnit rozhodnutí "objektivními" scientometrickými údaji, které se navíc užívají celosvětově.
- Pro mnoho lidí působících ve vědě je pohodlnější soustředit se na sbírání bodů než na výzkum samotný.
- Pro mnoho vedoucích vědeckých pracovníků je kvantifikované hodnocení vítaným nástrojem řízení. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké a nepříjemné je svému podřízenému sdělit, že s jeho prací nejsem spokojen. Mnohem snazší je říci, že "to" vyplývá z objektivních kritérií.
- Řada výkonných vědců (zejména z oborů, kde scientometrie skutečně poskytuje poměrně přesné informace o vědecké zdatnosti) bohužel prosazuje její plošné užívání, a to i v oborech, kde je její vypovídající hodnota přinejmenším pochybná.
Pavel Drábek,
člen Učené společnosti
English
