Z monitoringu tisku

Středoevropský technologický institut CEITEC odstartoval svou činnost

 

Nečas jmenoval prorektora Fialu svým vědeckým poradcem

 

Revoluční italské výsledky se musíme pokusit zabít, říká český fyzik

 

Strakošův manifest. Proč se čeští vědci nenatahují po výzkumných grantech EU?


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2007  > květen  > Vědecké společnosti

O TOM, JAK SI UČENCI SVÉ SHROMAŽĎOVÁNÍ ORGANIZOVALI

Obrázek k článku Obrázek k článku 

Mezi lety 1956–1965 vznikla nebo obnovila svou činnost valná část vědeckých společností, které jsou v současnosti sdružené v Radě vědeckých společností. V loňském roce tak řada z nich vstoupila do druhého půlstoletí činnosti. Sešla se hned dvě výročí – v roce 2006 totiž oslavila 15. narozeniny také sama Rada vědeckých společností. Pojďme si ale představit sdružování badatelů tak říkajíc od Adama.

Pomineme-li Platonovu Akademii, Aristotelovo Lykeion a alexandrijské Múzeion antického starověku, bagdádský a jemu podobné Domy moudrosti z doby arabského rozkvětu v 9. století, Sněm učenců a Astronomický úřad z doby vlády čínské dynastie Tchang v 7.–10. století i irské kláštery nebo učenou společnost karolinské renesance, které vyčnívaly jako ostrovy vzdělanosti na počátku evropského středověku, pak, přeneseme-li se přes několik století, nalezneme v italské renesanci bottégy – dílny volně se shromažďujících nadaných umělců, zručných řemeslníků a přemýšlivých techniků i vzdělanců a badatelů. Ve stejné době se obnovuje při magnátských dvorech idea "platónské akademie".

Jestliže v jedné florentské bottéze vyrostl v 15. století Leonardo da Vinci, tak římské Accademii dei Lincei (1603) dal ráz Galileo Galilei. Vznikaly společnosti později zvané Republiky učenců – svobodné, samosprávné kroužky badatelů, pozorovatelů přírodních jevů i vynálezců, které za svůj vznik a činnost vděčily obětavým organizátorům, jako byl v Itálii 16. století neapolský Giambattista della Porta, ve Francii v 1. pol. 17. st. Marin Mersenne, o sto let později olomoucký baron Josef Petrasch vytvářející Societas Incognitorum, která dokonce dva roky vydávala Monatliche Auszüge alter und neuer Gelehrten Sachen, či ve stejné době ředitel filozofických studií pražské univerzity Josef Stepling svolávající pravidelná zasedání filozofického konsesu a dvacet let poté i Ignác Born, vydávající v Praze Prager gelehrte Nachrichten a ve slovenských Skelných Teplicích zakládající v r. 1786 mezinárodní společnost pro báňské vědy – abychom neopomenuli podněty z našeho území.

Když se vrátíme do 16. století, vidíme, že na druhé straně přispěly k rozvoji výzkumu i zájmy některých panovníků, jejichž patronace vytvořila obdobné instituce a lákala k pobytu a práci v nich další badatele z celé Evropy. Wilhelm IV. Hesenský vytvořil v Kasselu astronomické badatelské středisko či Kristián IV. Dánský dal Tychonovi Brahe pro jeho výzkum i jeho zabezpečení celý ostrov Hven, stejně jako Rudolf II. podnícen Tadeášem Hájkem dal podmínky podobnému centru v Praze.

Republiky učenců poutaly pozornost evropských monarchií od 17. století, a tak jsou v poslední třetině tohoto století vybudovány tři věhlasné a dodnes pracující Akademie věd v Londýně, Paříži a Berlíně, ke kterým přistoupila v roce 1724 akademie petrohradská. Soustředily přední vědce své doby, začaly tiskem vydávat svá pojednání a staly se vzorem pro budování dalších učených sdružení.

Systém pravidelného sledování počasí má svůj ojedinělý počátek díky Josephu Steplingovi v pražském Klementinu v polovině 18. století. Později, na začátku 19. století, věnoval klimatu pozornost Alexander Humboldt. Tehdy se začala budovat síť meteorologických, hydrologických a geofyzikálních stanic, jejichž vznik byl zdůvodňován podporou úrodnosti a hledáním vhodných klimatických podmínek pro pěstování zemědělských plodin. S meteorologickými začaly vznikat i pokusné zemědělské stanice.

Pražské učené zprávy (1771–1772) I. Borna předznamenaly vznik učeného sdružení, které snad vyrostlo ze schůzek pražských intelektuálů u knihkupce Gerleho či v salonu hraběte Kinského. Záhy nato začínají v r. 1775 v Praze vycházet Pojednání soukromé společnosti pro matematiku, dějepis a přírodopis (Abhandlungen einer Privatgesellschaft in Böhmen zur Aufnahme der Mathematik, der vaterländische Geschichte und der Naturgeschichte). Takto postupně vznikla z vnitřních potřeb skupiny vzdělanců první stálá vědecká korporace v habsburském mocnářství: Soukromá učená společnost, která se pak scházela v Karolinu. Posléze využila návštěvy císaře a současně českého krále a v r. 1790 změnila svůj název na Královskou českou společnost nauk. Její život ukončilo až vplynutí do ČSAV v roce 1952.

Počátek 19. století přináší jak prvé specializované vědecké časopisy, tak i národní kongresy přírodovědců a lékařů. V českých zemích se roku 1827 objevuje první český naučný časopis, Preslův Krok (do 1840), a po něm v letech 1852–1864 vychází Purkyňova Živa (nepočítáme-li, že od 1827 vycházel Palackého Muzejník). Na konci Bachova režimu se začínají objevovat další specializované české odborné časopisy, jejichž tradice trvá až dodnes: Časopis lékařů českých, Listy chemické, Časopis pro pěstování mathematiky a další. Jejich vydávání je vesměs spojeno se spontánně vznikajícími, převážně studentskými spolky, které usilují o zlepšení úrovně univerzitní výuky. Tak třeba Spolek pro volné přednášky z matematiky a fyziky (1862), který byl počátkem Jednoty českých mathematiků (1868), vznikl ze studentské snahy číst nejnovější literaturu z oboru a pak ji volně přednášet (nikoliv číst) kolegům.

To vše se děje mimo vývoj vysokého školství, jeho diferenciaci a reformy. Snaha přiblížit výuku na vysokých školách badatelské špičce své doby vedla k reformám univerzitního studia v první polovině 19. století (Humboldt v Berlíně, alexandrovské reformy v Rusku, Jacobiho změny výuky v Königsbergu, Liebigova výuka v laboratoři v Giesenu), které pak našly postupně své následovníky v dalších oblastech Evropy. Laboratoře škol se využívaly i mimo výuku pro vlastní badatelskou práci učitelů.

V 19. století ale vznikají i další formy organizace vědců, jež jsou podníceny společenskou potřebou vědeckého výzkumu i šířením technických znalostí.

Rozvoj průmyslu a kumulace obyvatelstva do velkých městských aglomerací s sebou nesly i negativní jevy, zejména snadné šíření nemocí a epidemie. Mnohé byly způsobeny neznalostí hygieny, nositelů chorob, nedostatky v hospodaření s vodou a kvalitou potravin. Stát se snažil posílit kontrolu jakosti potravin, připravil i specializované laboratoře a dohodl s nimi směry výzkumu. Lidé jako Pasteur, Koch, Ehrlich, Weismann, Mečnikov byli připraveni zkoumat výskyt a působení "protozooí", příčinu šíření tuberkulózy a dalších sdělných civilizačních chorob. V letech 1876 až 1908 byli původci nemocí objeveni a vytvořila se hygienická opatření, včetně laboratoří státního dozoru. Už v r. 1875 byl ustaven Pruský říšský zdravotní ústav, který se dále rozvíjel i štěpil.

Rozvoj průmyslu, technických prostředků i přístrojů vedl v Německu k šíření znalostí mezi jednotlivými výrobci, což zvyšovalo kvalitu výrobků a jejich přizpůsobení veřejným nárokům. Od roku 1872 se představitelé pruských odborných kruhů snažili s podporou dvora i vojenských představitelů vybudovat vzorovou výstavu přesné přístrojové techniky a vzorové dílny. Jednání se vlekla a současně krystalizovala. Rozvoj elektrotechnického průmyslu, dokumentovaný mezinárodní elektrotechnickou výstavou v Paříži v roce 1882, nakonec vedl k vytvoření Říšského fyzikálně-technického ústavu jako na průmyslu nezávislého, státního badatelského pracoviště, jež by mohlo vytvořit objektivní škálu elektrotechnických jednotek a vést k unifikaci elektrotechnických zařízení tak, aby nebyly problémy s jejich zaváděním ani s jejich vývozem. Ústav začal pracovat na konci 80. let 19. století a stal se vzorem státního neuniverzitního výzkumného pracoviště nejen v Německu (kde podle něj začaly vznikat ústavy Společnosti císaře Viléma – KWG, dnešní MPG), ale i v Rusku (Ioffeho fyzikálně technický ústav v Petrohradě); spolu s Pasteurovým ústavem (1885) měl vliv na vytváření badatelských neuniverzitních ústavů na celém světě. Když Emil Fischer zdůvodňoval vytvoření prvého Chemického ústavu KWG, upozorňoval, že univerzitní laboratoře už slouží jen k výukovým účelům a nelze v nich rozvíjet badatelskou práci. Nutno poznamenat, že k uskutečnění přispěly rozsáhlé sbírky a masivní finanční prostředky od významných podnikatelů.

O vývoji zejména českých vědeckých společností po II. světové válce se dočtete v AB 6/2007.

Jaroslav Folta,
Společnost pro dějiny věd a techniky,
místopředseda Rady vědeckých společností