Trvale živá diskuse o hodnocení výsledků vědecké práce a scientometrii jako jednoho z instrumentů tohoto procesu je svědectvím zájmu vědecké komunity o toto téma. Dalším dokladem je i polemický článek z pera profesora Pavla Drábka uveřejněný v dubnovém čísle Akademického bulletinu.
Nepochybně je třeba souhlasit s nutností zacházet rozumně se statistickými údaji jakéhokoliv druhu a neuchylovat se k demagogii v kterékoliv oblasti. Je správné anticipovat slabé body systému jak z hlediska jeho samotné struktury, tak i důsledků jeho aplikace. V konkrétním případě hodnocení výsledků vědecké práce je nezbytné souhlasit s tím, že ne všechny disciplíny je možné hodnotit použitím impakt faktoru, citovanosti, Hirschova indexu atd. V zájmu těchto disciplín je však nalézt objektivní měřítka pro hodnocení výsledků. Není cílem konstatovat, že vědec XY je lepším historikem než vědec XX biologem. Nicméně je třeba mít představu o kvalitě práce vědců v rámci jejich "disciplinárních komunit". Zároveň je důležité negeneralizovat marginální situace a nevnímat chybné použití či dokonce zneužití scientometrie jak hodnotitelem, tak hodnoceným jako slabinu či dokonce charakteristiku vlastního systému.Z výše zmíněných důvodů může být užitečné uvést na pravou míru několik opakovaně se objevujících výtek adresovaných scientometrii a jejímu použití v hodnocení vědy.
Scientometrie není příčinou nárůstu "vědeckých prací, které nikdo nečte ani je nemá čas podrobně recenzovat". Riziko tohoto trendu nastává, pokud jsou výstupy vědecké práce hodnoceny např. "co článek (či dokonce jen abstrakt), to čárka". Recenzní řízení dobrých časopisů na základě několika oponentských posudků jsou právě tím, co činí časopisy respektovanými a co – ač nepřímo – vede k jejich různému "impaktu". "Salámová metoda" – rozdělení publikace do největšího možného počtu sdělení autora – předem diskvalifikuje z možnosti publikovat v časopise s vysokým impakt faktorem a snižuje následnou citovanost. Jinými slovy, o tom, zda publikace někdo čte či nikoliv, se snadno přesvědčíme jejich citovaností. To, že jsme svědky nárůstu počtu určitého druhu publikací, "které nikdo nečte" a které ve většině případů vycházejí v nekvalitních, provinciálních či komerčních časopisech, je právě argumentem pro kvantifikovatelné hodnocení kvality. Rovněž tak obava z "pohodlného sběru bodů než provádění výzkumu samotného" není na místě. Pokud nepřistoupíme na nějakou lokální karikaturu hodnocení vědy, je velmi obtížné "sbírat body" jinak než skutečně produktivní vědeckou prací s kvalitními výstupy.
Ačkoliv znám řadu "stoupenců" scientometrie, u žádného z nich jsem se nesetkal s fundamentalistickým požadavkem používat ji jako jedinou metodu hodnocení vědecké práce a tím méně vědeckých pracovníků. Scientometrické údaje vypovídají o kvalitě výsledků práce. Konstrukce "tabulek, v kterých jsou vědci či jejich týmy lineárně řazeni podle počtu získaných bodů, a na jejich základě rozhodnout, kdo je lepší a kdo horší", není chybou scientometrie, ale konkrétního "manažera" vědy. Slabinou různých "neparametrických" hodnotících přístupů je definice "obecně uznávaných autorit", která může být zneužita snáze než výsledky kvantifikovatelné objektivním způsobem. V reálném životě však patrně nebudeme daleko od pravdy, když budeme očekávat, že autentické "uznávané autority" nakonec nalezneme v bibliografických databázích či v počtu licencovaných patentů na velmi solidních místech.
Situací, kdy vědec s nevelkou publikační aktivitou může zásadně ovlivnit svůj vědní obor, bude nastávat stále méně. Ne proto, že bude publikovat "z donucení", ale protože bude, z podstaty současné vědy, členem širšího týmu zahrnujícího i studenty a bude svou prací komunikovat a interagovat s dalšími týmy. To vše vede k nutnosti sdílet své výsledky.
V závěru reaguji na přirovnání vědy ke kopané a jejímu "císaři" Franzi Beckenbauerovi, které ve svém článku použil prof. Drábek. Ke sportu a vědě zaujímáme naprosto odlišná očekávání. Jako sportovec může zaujmout nejen kvalitní hráč, ale i naprosto neúspěšný skokan na lyžích či exotický bobista na konci tabulky. Vědecká práce, na rozdíl od sportu, patří mezi lidské aktivity, jejichž samo provozování sice může a má být potěšením pro vykonavatele, nicméně její poslání je ve výsledcích a jejich širším reálném užitku.
Aleksi Šedo,
proděkan 1. LF UK,
vědecký pracovník Fyziologického ústavu AV ČR, v. v. i.
English
