Vysoké školy, o nichž se mluví ve světě s respektem, mají několik výrazných společných rysů. Ostatně nejinak je tomu se školami, jež se netěší tak dobré pověsti; i ty mají společné rysy, z nichž některé lze, jsou-li rozpoznány, při dobré vůli odstranit.
Hovoří-li se o stavu vysokého školství, probírá se většinou několik tradičních bodů: vybavení ústavů, laboratoří, knihoven, počet studentů, (nedostatečné) financování, potřeba nových prostor i platy učitelů všech stupňů. Kupodivu zhusta se opomíjí bod, o němž už léta soudím, že je nejdůležitější: kvalita učitelského sboru. Vytvořit takový sbor není lehké, jde totiž o proces spojený s výrazným poklesem (společenské) entropie. Poněkud vážněji řečeno, jde o proces, který na fakultě (univerzitě) pověsti dbalé, musí být ve středu zájmu přestavitelů školy (akademických hodnostářů, děkanů a rektorů a výrazných osobností učitelského sboru). Ona totiž rozšířená představa, že výběrové řízení zaručí nejlepší kvalitu uchazeče není zcela správná, především, zajímá-li se o významné místo uchazeč jediný. Ve školách, jež patří k výkvětu má děkan (rektor) na základě rozsáhlé badatelské a vědecko-společenské zkušenosti vyhlédnutou osobnost, o níž pro další posílení své instituce energicky usiluje. Samozřejmě o takovou osobnost bývá horlivý zájem z více stran, které se pak často předhánějí v nabídkách vybavení laboratoří i platu. Chcete-li uspět, být součástí ctihodné instituce, je třeba ale také nebýt chudý. Tak to dělá svět. Něco to stojí, ale ohromně se to vyplatí. Sestává-li učitelský sbor z takových osobností, patřívá škola k horním deseti procentům a navíc, a hlavně studentská mládež neomylně pozná vynikající a uchází se o studium na oné fakultě a usiluje o práci ve skupinách či ústavech oněch osobností. Tito uchazeči patří zpravidla ke zdatným. A tak jde o jakýsi katalytický či autokatalytický proces. (Je užitečné zmínit, že přes 50 % profesorů na curyšské ETH pochází z aktivního vyhledávání vynikajících učenců po celém světě. Tudíž méně než polovina profesorských pozic je obsazena Švýcary. Praxe ústavů Společnosti Maxe Plancka v Německu je poučná pro Akademii věd ČR: 30 % ředitelů a vědeckých pracovníků nejsou Němci. Viz práci 1.)V končinách, v nichž není uplatnění naznačeného postupu obvyklé, se lidé často nerozhlíží ani po příbuzných pracovištích v téže zemi a např. vedoucím ústavu se prostě stane člověk, který tam má už pár let odpracováno. Žádná nová krev, žádný osvěžující průvan. O to hůř, že v těchto oblastech existuje u nás už léta krize osobností, je jich málo, místy zoufale málo. A tak se stává, že nelze opravdu nalézt vyhraněnou osobnost; dokonce někdy vybrané bytosti urychleně pomůže s habilitací, protože mít nehabilitovaného děkana by bylo přece jenom divné. I v případě rektora vysoké školy se může něco podobného přihodit. Akademičtí hodnostáři s touto anamnézou obvykle mnoho neudělají. Sluší se dodat, že i hledání kandidátů na místo ředitelů ústavů Akademie věd provázejí někdy potíže.
Nedávno jsem mladým badatelům, oceněným Cenou Josefa Hlávky, špatné rysy mnoha našich vysokých škol shrnul do těchto bodů:
- Roste počet vysokých škol a filiálek VŠ a fakult, což je v zásadě důvod k radosti. Při bližším pohledu však vidíme, že mnohé nedosahují ani úrovně odborných učilišť ve zdatných zemích. Podobně rychlý růst počtu docentů a profesorů; mnohé zdejší habilitace by však ve světě neprošly a některé naše profesury by vyvolaly ve zdatném světě veliký údiv.
- Zaměření mnoha těchto dílem soukromých škol je bizarní, dokonce i jejich názvy znějí nesrozumitelně. Zaplatí-li však student, bakalářství ho nemine.
- Zájem bývá o školy, o nichž se soudí, že jsou celkem snadno zvládnutelné a přitom jejich absolventi mají vyhlídku na dobrý plat. Náročnější potřebné školy trpívají však malým zájmem studentů.
- Přestože roste počet studentů pedagogických škol, učitelů zdánlivě ubývá. Důvod: dosažená hodnost poslouží k lepší obživě v oblasti mimo školství.
- Způsob financování našich VŠ má za následek, že učitel, který nechce poškodit finanční situaci své školy, nesmí přispět k odchodu málo způsobilých proto, že by škola dostávala méně peněz, neb se platí "od hlavy". Obdoba tohoto způsobu v době třídního boje před půl stoletím zakazovala učitelům nechat propadnout absolventy dělnických kurzů proto, že by to poškodilo třídní složení studujících. Obojí vedlo a vede k poklesu úrovně školy.
- Mnoho našich VŠ postrádá atmosféru skutečné univerzity. Kontakt učitelů se studenty je většinou nedostatečný, a to i při nejvyšších formách vzdělávání. Studenti mnohdy nevidí své učitele, své Mistry, při experimentální či teoretické práci ani v knihovnách. Dílem je tomu tak proto, že pořád existuje nepřípustná bariéra mezi učiteli a studenty, dílem proto, že se učitelé ke zmíněným aktivitám nedostanou. Vzdělanost studentů neroste. Naopak přibývá studentů, kteří se za několik málo dní připraví ke zkoušce, absolvují ji a stejně rychle většinu povrchních znalostí opět zapomenou. Stává se, že škola mající přes 1000 studentů a pár stovek učitelů nedokáže ani z poloviny obsadit nevelkou posluchárnu při přednášce zahraniční autority světového formátu. Co to je za univerzitu!
- Přijmeme-li novodobou definici gramotnosti, podle níž je gramotný ten, kdo ovládá svou mateřštinu a angličtinu slovem i písmem, patříme v Evropě k zemím málo gramotným. Je ovšem povzbudivé, že roste počet středoškolských i vysokoškolských studentů, kteří dobře ovládají angličtinu. Učitelé těchto škol, podobně jako úředníci státní správy (včetně nejvyšších) bývají na tom však špatně.
Samozřejmě u nás existují vynikající univerzitní učitelé, kteří jsou současně badateli, existují velmi dobré, ve světě známé badatelské týmy, avšak celková situace většiny škol je vzdálená této situaci. Bohužel výjimeční jedinci a týmy nepatří vždy v dané škole k oblíbeným, často naopak. Naději na zlepšení zmenšuje i to, že mnozí nevědí jak prvotřídní univerzity v dnešním světě fungují. Pro získání správné představy samozřejmě nestačí několikadenní formální návštěvy vynikajících škol.
V této souvislosti se zmíním o rozladění některých z toho, že se ani jedna z našich vysokých škol neobjevila ve světovém žebříčku univerzit mezi prvními několika stovkami. Abychom alespoň trochu ucítili ohromnou vzdálenost, kterou by naše školy musely ujít, aby dosáhly oblasti zdatných, použiji informace z rozhovoru, který poskytl prof. Helmut Schwarz (TU, Berlín).1 S decentním posměchem mluví o dvou miliardách eur na pět let, které dostaly od své vlády německé univerzity, aby se – některé z nich – dopracovaly k elitním univerzitám.
Elitní univerzity vznikají, říká prof. Schwarz, pouze tam, kde se získávají vynikající učitelé aktivním výběrem z celého světa, podobně aktivně taková škola vyhledává studenty a konečně disponuje takovým rozpočtem, aby dokázala realizovat zmíněné požadavky. Pro srovnání uvádí, že jen Stanford má roční rozpočet rovný oněm 2 mld. Euro. Doplňuje pro ilustraci financování několika evropských škol (částky v Euro na studenta a rok): TH Darmstadt 5 000, TU Mnichov 15 000, ETH Curych 50 000. (Relativně dobře financovaná VŠCHT Praha má ročně na studenta asi 60% částky TH Darmstadt). Netřeba se teď mučit tím, že cesta, kterou bychom museli ujít k žádoucímu cíli, je opravdu dlouhá. Naše situace vyvolává žal z jiných důvodů. Neschopnost administrátorů na některých ministerstvech působí hrozivé zpoždění financí z Bruselu a kdoví zda ne něco horšího. Působí tragicky, když pro neúspěch(y) odešlá ministryně s velkým sebevědomím hovoří o své způsobilosti pro onen úřad a současně informuje, že tam kde selhala, hodlá působit jako poradkyně; to by bylo moc i na Kocourkov. V konfliktu, který se v této souvislosti vyvinul, vystupovala Rada vlády pro výzkum a vývoj jako zdatný pól – rozumí se vůči bývalé ministryni. Při bližším přihlédnutí má však tato Rada v průběhu let se současnou vědou méně a méně společného. Z patnácti členů rady jsou jen čtyři doktoři věd, ani jeden není členem Učené společnosti a více než 50% členů nemá s oblastmi věd, jež jsou aktuální pro výkonnou a legislativní moc, vůbec žádné zkušenosti. Vědecké dílo pouze několika málo členů je takové, jaké by mělo být spojené s celou Radou. V obyčejném světě (mezi Vídní, Paříží, Washingtonem a Tokiem) je tomu zcela jinak: takováto poradní tělesa sestávají pouze z členů, kteří představují výkvět z elity té které země. S jistotou lze říci, že naše Rada není způsobilá přispět k posunu potřebným směrem.
V posledních letech slábne kontakt mezi učiteli a studenty na všech stupních studia (bakalářské, magisterské, PhD., postdoktorandské). Zatímco na některých školách je úroveň studia na nižších stupních uspokojivá, mnozí učitelé upozorňují na chabost úrovně na stupních vyšších.
Proslýchá se, že v některých administrativních kruzích Ministerstva školství se pracuje o nápravě pomocí reformy. Uvažované kroky k nápravě zcela určitě nepomohou; reforma je to poslední co naše školství potřebuje. Úmysl posílit vědu založením nového ministerstva by mělo smysl jen jako bod do CV ministra a jeho náměstků, jinak je to velmi špatný nápad. Právě tak nepomůže zavedení školného na VŠ. Úvahy o rozptýlení fungující Akademie věd k různým fakultám či podnikům patří do kategorie úvah ničemných, vpravdě kriminálních.
A to – nejen mě – dělá starosti v souvislosti se středním školstvím. Kvanta probírané látky bývají v některých předmětech veliká, avšak v myslích studentů toho zůstane uloženo málo. Bylo by poctivější omezit se na jádro tématu a usilovat, aby se to stalo trvalou znalostí. Neděje-li se to, vede to k povrchnosti (jež se zhusta táhne na VŠ, pokračuje-li student dál) a je to také jakási forma života ve lži. Je velice špatné, že maturita z matematiky není povinná; to je na počátku 21. století přímo nepřijatelné. Povaha matematiky ovšem vyžaduje dvě verze maturitních požadavků: verze nutná pro pozdější studium přírodovědných a technických oborů by byla výrazně náročnější.počet zadaných témat k samostatnému zpracování bývá nedostatečný. Navíc témata úloh pro tato zpracování, by měla být zadávána nejen v češtině, ale ve všech vyučovaných jazycích. Existuje málo řečnických cvičení; někdy jsou zcela zanedbány, což je velice neblahé. Ve všech oblastech vzdělávání je nevyhnutelně třeba mít natrvalo uloženy v mysli klíčové základní znalosti. Z tohoto hlediska je zarážející horlivé tažení proti memorování; dodává se, že potřebné informace si ten, kdo je bude potřebovat, najde na internetu. Snadno se mu však může stát, že nebude tušit, co má hledat. Už více let často neblaze působí na formování charakteru vztah rodičů ke škole a k učitelům. Je velmi běžné a rozšířené v rodinách příkře kritizovat kantory a mluvit o nich, často nepěkně. V labilnějších rodinách bývá častěji podporován postoj žáka ať oprávněný či zcela neoprávněný, a množství rozpadajících se manželství neslibuje v blízké budoucnosti změnu. Soudím také, že oslabení pozice dějepisu ve středu Evropy je chyba; přes kroky vpřed s jazykovou výchovou, není tato věc všude v uspokojivém stavu. A na závěr: naše vlády a politické strany patří v programových prohlášeních o školství, vzdělání a vědě v evropském kontextu k velmi aktivním, avšak v realizaci úmyslů a v dotování školství a vědy naopak k nejchabějším.
RUDOLF ZAHRADNÍK
1 H. Schwarz ve svazku Gegenworte (Hefte für den Disput über Wissen) v rozhovoru s W. von Rahden a Ch. Mielzarek. Str. 38 – 43, sešit 17, jaro 2007.. Dokonce není způsobilá přispět ani v oblasti, o níž ráda hovoří, v oblasti využití výsledků vědeckého výzkumu v průmyslové praxi. Ono to totiž nejde bez horlivého a aktivního zájmu průmyslu o získávání nových idejí; tento zájem v naší zemi v posledním půlstoletí je chabý. O to více zájmu má Rada o vytipování nosných směrů "a o hodnocení badatelství" jednoduchými indexy, tedy o věci pochybné, či nevelké důležitosti.
English
