Z monitoringu tisku

Středoevropský technologický institut CEITEC odstartoval svou činnost

 

Nečas jmenoval prorektora Fialu svým vědeckým poradcem

 

Revoluční italské výsledky se musíme pokusit zabít, říká český fyzik

 

Strakošův manifest. Proč se čeští vědci nenatahují po výzkumných grantech EU?


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2007  > leden  > Portréty z archivu

JOSEF KLVAŇA (1857–1919)

Obrázek k článku 

Letos si připomínáme 150 let od narození profesora Josefa Klvani, který zasvětil svou vědeckou práci zkoumání vyvřelin a od počátku 20. století se intenzivně zabýval národopisem.

Josef Klvaňa se narodil 22. 1. 1857 ve Vídni, ale od dětství vyrůstal na Moravě. S Moravou, především s její přírodou a kulturou, zůstal spojen po celý svůj život, s výjimkou vysokoškolských studií. Navštěvoval školy v Lipníku a v Olomouci, odkud odešel na pražskou univerzitu. Studoval přírodní vědy a mezi jeho vyučujícími se objevují jména známých vědců, jakými byli například Ladislav Čelakovský nebo Antonín Frič. Od roku 1879 Klvaňa pracoval jako asistent profesora Emanuela Bořického, mineraloga a zakladatele české petrografie, a po jeho smrti (1881) přešel do mineralogického oddělení Musea Království českého. Vliv Bořického je patrný na veškeré další Klvaňově práci a výzkumech – stejně jako on se zabýval zkoumáním vyvřelin, dokončil a vydal první díl Bořického spisu Porfyry a porfyrity křemenné (1881).

K vědecké činnosti Klvaňa brzy přidal pedagogické působení. Složil profesorské zkoušky a začal vyučovat na gymnáziu v Kroměříži (1882–1884) a později v Uherském Hradišti (1884–1894), další čtyři roky pak zastával funkci školního inspektora v hodonínském okrese. Ve stejné době současně publikuje výsledky svých dosavadních bádání, vycházejí jeho práce O třetihorních sopečných horninách na Moravě a ve Slezsku vůbec a bánovsko-bojkovických zvláště (1885) a Petrografický příspěvek k poznání vyvřelých hornin na Moravě a ve Slezsku (1889). Přispíval do řady odborných časopisů, uveďme například Zprávy české učené společnosti, Časopis Matice moravské, Vesmír, Komenský, Zora, spolupracoval s Musejním spolkem v Brně, účastnil se přípravných prací pro Vlastivědu Moravskou, jejíž první díl vyšel roku 1897. Psal články o geologickém okolí Kroměříže, zaměřil se na popis oblastí severovýchodní a jihovýchodní Moravy.

Návrat na Moravu znamenal pro Klvaňu objevení nového předmětu zájmu a studia – od počátku 20. století se začíná intenzivně zabývat národopisem. Vyrůstal v generaci moravských literátů cenících si místní svéráz, byl výborným kresličem a fotografem, podrobně znal především východní Moravu. Všech těchto předpokladů a schopností využil ke studiu moravských lidových krojů, zejména hanáckého a slováckého, pokoušel se o mapování moravských krojových oblastí. Věnoval se zkoumání lidových ornamentů, krojů a výšivek, shromáždil cenné sbírky památek lidového umění. Klvaňova soukromá sbírka starých moravských výšivek se srovnávacími doklady z Čech a Slovenska patří k nejvýznamnějším na Moravě. Od roku 1899 se tak k jeho bohaté bibliografii přidávají statě a pojednání s národopisnými tématy, které vycházejí dokonce i v zahraničních sbornících a časopisech – Kroj hanácký vůbec a Tovačovský zvláště (Národopisný sborník, 1900), Kroje lidové na Moravě (Moravská čítanka, 1907), Kroje lidové na moravském Slovensku (Annales Musei Franciscei, 1887–1909). Za zmínku stojí také skutečnost, že patřil k prvním propagátorům tvorby malíře Joži Úprky.

Poslední etapou bohaté vědecké i pedagogické dráhy Josefa Klvani je jeho působení v Kyjově, kde byl v letech 1898–1919 prvním ředitelem nově založeného státního reálného gymnázia. Prožil zde těžká léta 1. světové války, během níž byla škola uzavřena a profesorský sbor doslova rozehnán, ale dočkal se obnovení ústavu po vzniku Československé republiky. Válečné roky, spjaté s velkým vypětím a vyčerpáním, se nenávratně podepsaly na Klvaňově zdraví. Zemřel po druhém záchvatu mrtvice v Kyjově 13. 8. 1919.

Marie Bahenská,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR