Je tomu už 32 roků, co se americký astronaut kapitán Eugene Cernan stal \"posledním mužem na Měsíci\", a téměř přesně třicet let od chvíle, kdy poprvé ve svém životě navštívil vlast svých předků – tehdejší socialistické Československo.
A nastala přímo kafkovská situace: oficiální návštěva nebyla vítána, a tak slavný astronaut použil jednoduchého triku: požádal o novinářskou akreditaci na mezinárodní veletrh Incheba v Bratislavě, aby tak vklouzl za železnou oponu. Navštívil rodiště svých prarodičů z otcovy strany na Kysucách, ale tam se s ním nikdo neodvážil setkat. Zkusil tedy hlavní město republiky, leč pro Gustáva Husáka byl rovněž nepřijatelný. Nakonec se ho díky nemalé odvaze tehdejšího ředitele Astronomického ústavu ČSAV doc. Luboše Perka ujali ondřejovští astronomové: z Prahy do Ondřejova ho doprovázel tehdejší Perkův aspirant a do letoška ředitel Astronomického ústavu AV ČR prof. Jan Palouš. Cernan při této dobře utajené návštěvě předal doc. Perkovi jedinečný suvenýr: československou vlajku, kterou měl s sebou na Měsíci při památném letu Apolla 17. Ale i vlajku pak stihl kafkovský osud: po Perkově odchodu do OSN v r. 1976 musela zmizet z návštěvnické galerie našeho největšího dalekohledu a na své místo na pilíři dvoumetru se vrátila až v r. 1990.O čtyři roky později se vrátil i kapitán Eugene Cernan v doprovodu své sestry Dolores a dcery Tracy, tentokrát jako oficiální host Slovenské republiky. Patrně se nestačil divit, jak se za uplynulých dvacet let všechno změnilo: jeho letadlo doprovázely od hranic Slovenska vojenské stíhačky slovenského letectva, přijali jej všichni ústavní činitelé SR a obdržel vysoká státní vyznamenání i čestný doktorát Komenského univerzity. Návštěva na Kysucách měla ráz celonárodní veselice. Následná návštěva v České republice byla však zcela komorní. Přijal ho pražský primátor, pak se E. Cernan podíval opět do Ondřejova a konečně také do rodiště svých prarodičů z matčiny strany v Bernarticích a Nuzicích u Tábora. Navštívil též archiv v Třeboni, kde mu tamější pracovníci vyhledali i jeho rodokmen hlouběji do minulosti.
Potřetí přijel astronaut Cernan do České republiky koncem září 2001 na pozvání náčelníka generálního štábu Armády ČR generála Jiřího Šedivého. Setkal se zde se svým mladším americkým kolegou, jenž má také české předky, astronautem Johnem Blahou a našimi domácími kosmonauty Vladimírem Remkem a Oldřichem Pelčákem. Společně navštívili ministerstvo obrany, generální štáb, planetária v Praze a Brně, brněnskou Vojenskou akademii, Českou zbrojovku v Uherském Brodě a strávili nádherný večer ve sklípku ve Vlčnově. Do Prahy se vrátili pozdě večer vrtulníkem, protože další den měli náročný program: oficiální návštěvy v rodištích českých předků a večerní recepci na pražském Hradě u příležitosti státního svátku. Zatímco John Blaha dojel na Vysočinu hladce autem, s Cernanem, Remkem a jejich doprovodem havaroval vrtulník těsně před přistáním v Bernarticích, takže k plánovanému setkání kapitána Cernana s prezidentem Václavem Havlem došlo neplánovaně ve Vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích, kde se oba sešli na státní svátek 28. října jako pacienti sousedních oddělení…
Tehdy jsem snad nejvíce ocenil, jaký je astronaut Cernan formát. Tělesné obtíže snášel jako frontový voják, v komentářích o havárii pro novináře byl vzácně ohleduplný a vyšetřující komisi poskytl o průběhu havárie cenné informace, v nichž pečlivě odlišoval fakta od svých osobních domněnek. Nosil jsem mu do nemocnice upřímné projevy účasti z celé republiky a velmi ho to dojímalo. Pokud se snad někdo mohl obávat, že vinou tohoto neštěstí Cernan na naši zemi zanevře, naprosto se zmýlil. Už o půl roku později ho mohli vidět užaslí turisté na pražských Příkopech, kde se projížděl v modelu měsíčního vozítka.
Koncem září 2004 byl kapitán Cernan znovu oficiálním hostem na Slovensku a při té příležitosti opět navštívil Prahu, aby absolvoval hektickou autogramiádu knihy Poslední muž na Měsíci, přeložené do češtiny a vydané loni nakladatelstvím Academia. Ve čtvrtek 30. září ochotně absolvoval tiskovou konferenci, připravenou Tiskovým odborem Akademie věd ČR, a přijal z rukou předsedkyně AV ČR prof. Heleny Illnerové nejvyšší akademické vyznamenání – medaili De Scientia et Humanitate Optime Meritis. Tohoto vyznamenání si mimořádně považuje, jak znovu zdůraznil ihned po svém návratu do Houstonu. Zvláště pak ho těší, že medaili obdržel z rukou prof. Illnerové, s níž se zná už od své návštěvy v r. 2001 a kterou opakovaně nazývá českou First Lady.
Všechno se tedy zdá být v pořádku jako v pohádce s dobrým koncem, ale přece jen si musím v závěru povzdechnout, že mi něco chybí. Těžko bychom našli ve světě člověka, který má dočista souměrné česko-slovenské kořeny a který si toho tak považuje, jako Eugene Cernan dokázal například československou vlajkou na Měsíci a také snahou dostat se do naší země, byť byla zabarikádována železnou oponou. A už vůbec se nenajde na zeměkouli člověk, který byl jednou u Měsíce a jednou na Měsíci. Od letu Apolla 17 se to dosud nikomu dalšímu nepoštěstilo. Není tedy do očí bijící, že zatímco na Slovensku přijímají slavného kosmonauta špičky politické scény a postupně ho zdobí státními vyznamenáními, u nás jsme v tomto ohledu přes veškeré pokusy neuspěli? Jistěže lze namítnout, že jde o vnější pozlátko, které člověku Cernanova formátu zajisté nechybí, ale pořád si říkám, kolik zemí na světě by dalo kdovíco, kdyby se k nim tak výjimečný člověk sám od sebe nadšeně hlásil!
Když jsem v r. 1974 pokládal kapitánu Cernanovi otázku, co by vzkázal naší mládeži, bez váhání odpověděl: "Jestliže se o něco snažíte opravdu ze všech sil, tak to také dokážete." V tomto bodě je Eugene Cernan překvapivě konzistentní. Když mu totiž letos položili novináři na tiskovce prakticky tutéž otázku, opakoval: "Škrtněte slovo nemožné ze svého slovníku." V tu chvíli mi došlo, že to platí i pro nás dospělé; ostatně interval mezi Cernanovými návštěvami v zemi jeho předků se v posledním desetiletí viditelně zkracuje.
Jiří Grygar
English
