Změřen, tudíž jsi

Letošní léto horké nebylo, a přesto bylo horké až příliš pro vědce, zejména ty z Akademie věd ČR. Po Petru A. Bílkovi (A2 č. 16/2009) a Jiřím Zlatuškovi (č. 17) z vysokoškolského prostředí popisuje situaci a její dopady akademický pracovník.

Na konci června přijala Fischerova vláda rozhodnutí, jímž se Akademii věd (AV ČR) na rok 2010 odebírá 20 procent institucionálních prostředků, přičemž byl zároveň přijat výhled na roky 2011 a 2012. Podle něho by AV měla přijít v roce 2012 o 48 procent institucionálních prostředků na základní výzkum. To se rovná faktické likvidaci této instituce.

Mocně se psalo, jednalo, podepisovaly se petice, protestovalo se, blogovalo, polemizovalo, zakládala se protestní fóra. Nakonec se přece jenom našlo jakés takés politické řešení, takže po schůzce premiéra Fischera a předsedy AV Jiřího Drahoše (30. 6.) byl druhému dán příslib, že krácená miliarda na rok 2010 bude kompenzována vládní půlmiliardou z rezerv. Tento kompromis byl označen jako přijatelný. AV ČR ví, že se do žádných ofenziv (investice, opravy budov) pouštět nemůže, ale zase má jistotu, že také nebude muset sáhnout k masovému propouštění svých lidí. Konec dobrý – všechno dobré, řekl by povrchní těšitel. Rozum zvítězil. Nikoli, nezvítězil rozum, ale mediální a veřejný tlak. Přitom ani o konci v dané chvíli také není možno mluvit, neboť se ptáme: co bude dál? Na každý pád nám tato letní krize pomohla zahrát si společenskou hru na „kdo je kdo kolem vědy“. Víme o sobě značně více, než jsme věděli ještě tak před čtvrtrokem. Určitě by tento letní hukot stál za nějakou edici.

V širších kruzích se metodice říká „kafemlejnek“, v kruzích užších „zrzavý kafemlejnek“. Napsalo se o ní mnoho, přičemž případní zájemci o diskusi kolem ní buďtež odkázáni zejména na blogy Václava Hořejšího a Jiřího Zlatušky na Aktuálně.cz. Hlavní výhrady jsou vedeny vůči nadhodnocování těžko kontrolovatelných výsledků (prototyp, software ad.), důrazu na kvantitu místo kvality, budování bariéry mezi AV ČR a vysokými školami (boj o body) ad. Obraťme však pozornost k jinému než čistě technickému aspektu. Metodika totiž předepisuje i určitý způsob chování. Konkrétně to, aby vědci byli co největšími vychytralci a grafomany, jakož i to, aby se chovali co nejvíce sobecky. Služba oboru se nejenom nedoporučuje, ale z logiky této metodiky se přímo trestá. Z pohledu humanitněvědného ústavu, jehož jsem členem (není nijak rozlehlý, ale zase ne úplně malý) to například konkrétně znamená pustit k vodě takové činnosti, jako je knihovna (v oboru nejlépe vybavená), oborová bibliografie, projekt české elektronické knihovny, skenování časopisů, dále vydávání překladů odborné literatury (edice theoretica & historica), přednáškové cykly pro odborné publikum. Podle vládního doporučení bychom též neměli dělat edice, ale ve starších obdobích literatury zrovna ony jsou hlavním těžištěm práce. Také bychom neměli číst cizí texty a reflektovat je formou recenzí. Ano, toto vše je podle „kafemlejnku“ hodnoceno bodově jako nula. A bodově velmi nevýhodné je dělat i slovníky a syntézy. Takový svazek, za nímž se skrývá několik let práce, vám vynese 40 bodů, přičemž jedna softwarová aplikace, u níž stačí, aby si s ní doktorand pohrál po několik odpolední, vám zaručí bodů až 250.

V houšti názorů se mi podařilo zachytit jen dva podpůrné. Jeden je od jihočeského biologa Jana Zrzavého (mimo jiné člena komise, jež metodiku vygenerovala), že metodika rozděluje deset miliard bez dotyku lidské ruky. Jiný pochází od Petra Matějů, člena vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVaI), konkrétně že metodika stanovuje objektivní kritéria, tedy že návrat k hodnocení pomocí komisí by byl návratem ke způsobu, který se v minulosti už neosvědčil. Toto víno exaktnosti je již hodně odstáté, a proto i značně kyselé. Jeho jedinou výhodou je úřednické pohodlí. Podíváš se do tabulky, a víš: jste nevýkonní, dostanete míň peněz. O posedlosti tabulkami, žebříčky a měřením píše rakouský filosof Konrad Paul Liessmann: „Fetišizace žebříčků je výrazem a symptomem specifické formy nevzdělanosti – chybějícího úsudku.“ Lze zkrátka získat „bezpečný znak kvality, aniž by člověk musel přečíst jedinou řádku z toho, co vědci publikovali“ (Teorie nevzdělanosti, česky 2008).

Především je nutné přijmout, že vědu je nutno hodnotit, nikoli měřit. A v tomto případě je subjektivní, tj. lidský faktor něco, co nelze obejít. Nic proti statistice a tabulkám, ale rozlučme se s naivní vírou, že z nich vyčtu, jaký kdo je vědec či jakou ten který ústav dělá vědu. Vládní Rada nejenže vsadila na tento fetišistický objektivismus, ale dotáhla ho ještě dále, pragmatizovala jej. Dotáhla ho do smrtící trojčlenky: vědecký výkon = body = peníze. Současný systém hodnocení je vytvořen jako protiváha systému předchozího. Ten byl založen na posuzování takzvaných vědeckých záměrů a peníze se přidělovaly na slib, tj. na to, co ta která instituce prohlásila, že bude v následujícím období dělat. Současný systém chce být, jak patrno, jeho zrcadlovým opakem. Nebude se přidělovat na slib a renomé, ale na základě toho, co jste vytvořili v minulých pěti letech. A výkon nebude posuzován panelem odborníků, nýbrž neosobní („objektivní“) tabulkou. Na první pohled to vypadá, že se od jednoho extrému přešlo k extrému druhému. Ale jen na první pohled.

Systém, který jistě nebyl dokonalý, byl nahrazen zrůdností, paskvilem. A této zrůdnosti byly nadto ještě poskytnuty plné finanční kompetence: jen si, holka, pěkně rozděluj, ber, rubej a sekej… a nic se neboj! Ukázalo se, že šlo o manévr zcela chybný. Chybnost její vnitřní konstrukce kritizovali matematici a statistici. Způsob, jímž byla metodika uplatňována, se stal kritikou široké obce. Zřejmě se mělo spíše hledat, jak jistě ne zcela dokonalý systém hodnotících panelů precizovat, tj. hlavně zajistit před nežádoucími intervencemi a kamarádskými vztahy. Teprve v jeho rámci by bylo místo na nějaký pomocný statistický aparát. Tedy systém, který by vytvořil – podle různých oborových oblastí – kritéria, jak shromažďovat vědecké výstupy a jak je eventuálně třídit. Nikoli však hodnotit. To, co mělo být pomocným a opěrným pozadím, se stalo vševládným nástrojem na rozdělování peněz. Rada stvořila Golema, jenž se prošel krajinou české vědy a zanechal po sobě spoušť. Zděšena je vědecká obec, nejen ta z AV ČR, překvapen (či přinejmenším zaskočen) je i premiér Fischer a jistý údiv vyjadřují i někteří členové Rady. Vznikl stav, kdy nikdo za nic nemůže. A protože nikdo za nic nemůže, musí se hledat záchranné erární půlmiliardy, kterými by se zacelily aspoň největší škody, jež po sobě tento Golem zanechal. K systémovým řešením to však má daleko. Nezapomínejme totiž, že vládní Rada naplánovala už i výhled na roky 2011 a 2012; a podle něj má Golem řádit ještě více. Takže nestačí posílat sanační půlmiliardy; je potřeba se zbavit Golema a s ním nádavkem i těch, kdo ho stvořili.

Jako korunní ekonomický argument proti AV ČR se používá, že její výzkum je dvakrát dražší než na vysokých školách. Z toho plyne, musí dostávat méně peněz. Tento argument mediálně proslavil J. Zrzavý (Respekt č. 25/2009), pracovala s ním ministryně školství Miroslava Kopicová, premiér Fischer a také někteří publicisté: prostoru se mu dostalo v Hospodářských novinách. Na vysokých školách se peníze na vědu (výzkumné záměry) přidělují skutečně jenom na vědu; vysoké školy mají svůj hlavní zdroj v penězích na studenty (takzvaný normativ). V AV ČR musí být z výzkumného záměru hrazeno všechno: mzdy, údržba a opravy budov. Poměřuje se zde nepoměřitelné. Společné co do souměřitelnosti mají AV ČR a vysoké školy jen to, co si vysoutěží z grantových peněz, jakož i to, co si vydělají vlastními aktivitami (publikace, expertizy, přednášky pro veřejnost aj.). Ale i tady se nachází jedna asymetrie: pokud nedostanou institucionální peníze na vědu vysoké školy, nic se tak velmi neděje. Existují dále, svítí, topí, učí, ucházejí se o granty. Pokud ji však nedostanou ústavy AV ČR, tak radikálně mizí počet těch, kdo se mohou ucházet o granty (je nutno propouštět). Takže rada paní ministryně, že to, o co AV ČR přijde, si může vysoutěžit v grantech, je pouze radou hraběcí. V reálu musí dojít k tomu, že reálně menší počet lidí placených z institucionálních peněz je statisticky odsouzen získávat i menší počet peněz z grantů. Navíc grantové peníze jsou daleko přísněji vázány na řešení úkolu; nedají se libovolně přesouvat na topení a svícení; ba ani na mzdy.

A zapomíná se ještě na jednu věc. Na pracovištích AV ČR se školí přes 2000 doktorandů. A protože AV ČR bylo odebráno právo vést doktorandy, jak tomu bylo ještě za socialismu, jsou tito studenti školeni zadarmo, respektive vysoká škola na ně dostane normativ a AV ČR je svými kapacitami (školitelé a jejich čas, laboratoře, knihovny) vyškolí. Vedení AV ČR odhaduje tyto své náklady, které AV ČR poskytuje jiným institucím, na 310 milionů Kč. Komu je toto číslo příliš abstraktní, nechť si představí firmu, jejíž každý osmý zaměstnanec bude – z jejích vlastních peněz – pracovat pro jinou firmu. To vše nebudiž řečeno jako argument proti vysokým školám. Čím níže totiž sestupujeme, tím věcněji a samozřejměji spolupráce mezi AV ČR a fakultami – nejenom ve školení doktorandů – probíhá. Je to daleko spíše argument proti oné objektivně-tabulkově-čisté scientometrii, jak jsme o ní byli psali výše. Chce-li někdo spočítat, jak drahá je věda na AV ČR a jak na vysokých školách, nechť toto vše vezme v úvahu. S pravdě podobností blížící se jistotě lze prohlásit, že žádného exaktního údaje se asi dopočítat nelze. Zase se totiž dostaneme pouze k údajům, tj. datům možná metodologicky spolehlivým, ale hodnotově němým. To, co bude za nimi, stejně není schopen zjistit žádný tabulkový algoritmus.

Kafemlejnkovým vítězem se stal aplikovaný výzkum. Stal se jím, aniž by proběhla nějaká diskuse o tom, jak vlastně tento výzkum chápat, tedy v jakém poměru je k základnímu výzkumu, jaký je poměr mezi oběma těmito složkami v jednotlivých vědách. Zcela jistě ho má jiný genetik, jiný „ajťák“ a ještě jiný historik. Přitom aplikacím je dopřáno hned dvakrát. Velmi na ruku jim jde metodika (viz příklad se slovníkem a softwarovou aplikací – výše) a zároveň má být podle novely zákona č. 130 zřízena Technologická agentura (TAČR), kde mají být podávány především granty zaměřené prakticko-užitkovým směrem. V úhrnu lze říci, že jsou dva vítězové: aplikace nad základním výzkumem a technické (v menší míře přírodní) vědy nad vědami společenskými a humanitními. Má obraznost a pětadvacetiletá práce v oboru totiž jaksi není schopna vygenerovat situaci, kdy si například literární historik zabývající se českým středověkem je s to podat grant na nějakou aplikaci.

Kořist je nabídnuta soukromým firmám a lobbistům. Není bez zajímavostí, že z 15 členů RVVaI je 11 inženýrů. Co asi může hájit takový Martin Jahn? Pracoval vůbec někdy ve vědě, nebo za svůj největší „vědecký“ výkon považuje lobbování za šrotovné? Vůbec je otázka, podle jakého klíče byli lidé do tohoto tělesa jmenováni. Kdo je navrhoval? Jaké vědecko-výzkumné výsledky legitimizují jejich účast?

Velkou poziční výhodou (dárkem od RVVaI) aplikovaného výzkumu je kromě štědrých bodových dotací také velmi zastřený způsob vykazování. Co to vlastně je „inovace“, slovo, jež tak uhranulo tvůrce metodiky? Jak tuto inovaci hodnotit? V kterém okamžiku? Při vynalezení? Při zkušebním testování? V provozu? A je vůbec evidence, kolik inovací se dostane skutečně do provozu? Jeden můj známý, jinak děkan fakulty přírodovědného ražení, mi říkal, že oni začínají jít po zlepšovácích. Stačí například vymyslet nějaké nové lepidlo na dřevo; vůbec to lepidlo nemusí být nikdy použito; vůbec ani nemusí být ničím moc nové, ale body jsou doma. Chcete to tak, máte to mít. Nevím, do jaké míry přeháněl či do jaké míry se camral, ale je to zkušený praktik, takže ví, co dělá: maximalizuje profit, to vše podle metodiky vládní Rady. Věda, výzkum, etika, skrupule stranou; jde o prachy. Jiří Zlatuška na svém blogu (Aktuálně. cz) uvádí, že si prošel 12 projektů aplikovaného výzkumu řešených v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, přičemž pouze tři vykázaly nějaké výsledky; ostatní jen spotřebovaly peníze.

Navíc tato sféra umožňuje velmi snadné lobbování, tedy srostlice průmyslu a politiky, peněz a vlivu. Politikové tak – za aktivního přispění RVVaI – dávají průmyslníkům dárek z erárního, očekávajíce, že tato náklonnost nebude oslyšena (volební kampaň, sponzorský dar atd.). Je smutnou realitou, že při tom všem více než asistuje vládní Rada, tedy těleso, u něhož by člověk očekával, že bude hájit především hodnoty a potřeby výzkumu a vědců. V civilizovaném světě je tomu přesně naopak. Aplikovaný výzkum se dělá projektově a na přímou objednávku firem. A současně se politikové snaží firmy podnítit, aby investovaly do vědy a výzkumu, včetně toho základního, přičemž hledají způsob, jak je k tomuto kroku motivovat, zejména pomocí daňových úlev. V zemích EU objem veřejných peněz investovaných do podniků na vývoj neustále klesá a zároveň je v těchto zemích daleko vyšší procento prostředků, které firmy poskytují vysokým školám na výzkum a vývoj (EU-27: 6,5 % – ČR: 0,2 %). U nás, v postkomunistickém lobbylandu, však A. D. 2009 na věc máme jiný názor. Náš, český, nezatížený zkušeností jiných.

Letní krize odkryla karty. Pro toho, kdo chtěl vidět a zajímal se o dění, mnoho věcí nabylo na ostrosti, místy až nečekané. Působí dost podivně, když jsme si museli přečíst rozumná stanoviska komunistů, přičemž konzervativněliberální ODS mlčí. Pokud ovšem za její stanoviska nemáme považovat různé hlasy ze Svazu průmyslu a dopravy či Hospodářské komory. Ty ovšem hájí své zájmy a právo na kořist, která jim tak vábně zavoněla pod jejich nosem. Za sociální demokracii rozumně promluvil europoslanec Jiří Havel, jinak – zdá se – téma vědy a základního výzkumu tuto stranu také moc nezajímá. S podporou se ozvali lidovci a také trochu TOP 09. Zelení zřejmě drží bobříka mlčení. Bobr je ostatně jejich oblíbeným zvířetem. Nejsmutnější hrdinkou letního klání je mi ministryně školství Kopicová, která v RVVaI působila už za Topolánka jako první místopředsedkyně a tato funkce jí zůstala i za Fischera. Přitom tím, že se stala ministryní školství, se dostala do flagrantního střetu zájmů. Pane nový premiére a statutární předsedo RVVaI, všiml jste si toho? Je totiž jasné, že v této roli bude přednostně „kopat“ za svůj resort, nikoli za vědu či základní výzkum. Ve svém projevu na mimořádném sněmu AV ČR (30. 6.) sice mluvila o tom, že výzkum byl v posledních letech „prioritou každé vlády“, a odůvodňovala fakt, proč AV ČR dostala méně peněz. Jako členka vlády, která se podílela na tom, že AV ČR má naplánovány sestupné škrty peněz na roky 2010–2012, však toto rozhodnutí „dialekticky“ popřela.

AV ČR se prý nemusí nic bát: „Současná vláda má mandát omezený říjnovými volbami, rozpočet na léta 2011 a 2012 bude sestavovat jiná vláda, která může mít jiné priority.“ Přeloženo do jednodušší češtiny: ano, zasolili jsme vám, akademici jedni, ale máte šanci, že vás z toho vytáhnou jiní. Kdyby však bylo na nás, tak jdete bez milosti pod drn. A tohle prosím říká ministryně vlády, jejíž předseda, oborový statistik, se považuje za velkého ctitele a obhájce vědy. Po výzvě mimořádného sněmu AV ČR, v němž byl vyslán alarm kvůli možné likvidaci této instituce a současně s tím i oslabení základního výzkumu, vydala 10. 7. spolu s ostatními místopředsedy RVVaI prohlášení, v němž bylo popleteno snad vše, co se poplést dalo – například se zde nepravdivě tvrdí, že AV ČR nenabídla redukci svého rozpočtu kvůli krizi, dále že se krátí peníze ve všech kapitolách rozpočtu na vědu, ad. Na polemické stanovisko předsednictva AV ČR už nebyla schopna – jako faktická výkonná předsedkyně RVVaI – reagovat. Nedokázala se ani postarat, aby stanovisko AV ČR bylo zavěšeno na webové stránky Rady. Ve vystoupení s předsedou AV ČR Jiřím Drahošem v televizních Událostech a komentářích (21. 7.) působila zakřiknutě a nejistě, celkově byla její řeč velmi vágní a nedůvěryhodná. Jak ale věřit někomu, kdo nejdříve AV ČR naplánuje likvidační škrty na rok 2012, a poté před televizními kamerami tvrdí, že „kdyby je [dotace] opravdu stát zkrátil o tři miliardy, tak si myslím, že by Akademii věd skutečně hrozil problém“? Kat a samaritán v jednom.

Vyplývá z toho několik věcí, a to vesměs ne utěšlivých. Stále agresivnější postup technokratů; slepá víra v algoritmus, který mi vypočte vše a který je mi nadto toto vše schopen i ekonomicky ohodnotit. Dále pak to, že veřejná sféra – zdaleka nejde jen o AV ČR, ale i o vysoké školy, veřejnoprávní televizi a rozhlas, kulturu v jejím celku – se u nás dostává stále více pod silný tlak lobbistů, tedy bujení politicko-průmyslových srostlic. Zadalší že politika nejenže přestává být ochranou či službou běžným občanům, ale stává se světem nelítostných pragmatiků: účelokratů. Že věci, které přesahují délku volebního období – tedy i základní výzkum – přestávají být v očích politiků hodnotou. V lepším případě se stávají něčím, co je jen milostivě trpěno, v horším pak kořistí pro rychlé zisky. Že si své zájmy dokážeme poškozovat i vlastními silami. Počínání RVVaI je toho zářným příkladem; stejně jako vyjádření některých představitelů vysokých škol. – Velmi se těším na mediální kauzy, kdy nějaký příští premiér této země bude v Toskánsku přistižen, jak dovolenou tráví tajně s rektory dvou zdejších největších univerzit, přičemž jiným reportérům se podaří zjistit, že předseda druhé nejsilnější strany se ve vedlejším letovisku setkal k šéfdirigentem České filharmonie a předsedou Akademie věd ČR. Teprve tehdy si bude možno říct, že věci jsou tak nějak v pořádku.

Autor je zástupce ředitele Ústavu pro českou literaturu AV ČR, přednáší na FF UK.