Pražské jaro 1968 představuje vůbec nejrozsáhlejší experiment reformního komunismu. Začalo jako opožděný pokus o destalinizaci v zemi, jež toužila po hlubokých, zásadních změnách – proto také záhy, vlivem spontánního pohybu společnosti, přerostlo v proces, který začal odbourávat nejen stalinské dědictví, ale i základní charakteristiky režimu. Z pokusu o reformu politického systému se vyvinula revoluce, kterou ukončil až vpád pěti armád Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968.
Pocit nesnesitelnosti stávajících poměrů – tak lze charakterizovat dobu bezprostředně předcházející Pražskému jaru 1968. Sdílely jej v různé míře všechny vrstvy československé společnosti – od dělníků po inteligenci, mladí i starší. Protest a nesouhlas s celkovou politickou situací vyjadřovala zejména inteligence. Liberalizace, jíž se v kulturní a intelektuální sféře vyznačovala první polovina 60. let, končila. Místo ní nastupovala stupňující se represe. Vedení KSČ pozvolna opouštělo politiku uvolňování, protože příliš ohrožovala mocenský monopol komunistické strany, a pokoušelo se opět plně ovládnout prostor. Zasahovalo všude, kde byla jakkoli zpochybněna politika KSČ, projeven nezávislý názor, skrytě či otevřeně kritizována nedávná minulost či stávající poměry. Především kulturní dění se stávalo místem permanentních konfliktů, jež vyvrcholily na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967.Rostoucí nespokojenost si uvědomovalo i vedení KSČ. Právě spory o to, nakolik je politika represí přiměřená situaci, zahájily reformní experiment. Část stranických předáků pochybovala, že se bez jisté občanské angažovanosti podaří pohnout nakupenými problémy, a uvědomovala si, že stranický tlak vyvolává protitlak. Měla proto obavy, že tvrdá politika, představovaná Antonínem Novotným, nejvyšším představitelem strany a státu zároveň, může vést k revoltám, v nichž by KSČ nakonec riskovala své postavení. Koncem roku 1967 pak spory kolem otázky, jak dál řídit společnost, v jaké míře a zda vůbec by se měla veřejnost účastnit rozhodovacích procesů, vyvolaly krizi v nejvyšším politickém vedení země. Z ní vzešla volba Alexandra Dubčeka, dosud zastávajícího funkci šéfa slovenských komunistů, novým prvním tajemníkem ÚV KSČ dne 5. ledna 1968.
Veřejnost se do procesů zahájených touto výměnou dvou osob zapojovala jen pozvolna. Domnívala se, že se jedná o pouhý palácový převrat. Pozice reformních sil byly zpočátku nejisté. Bez podpory zdola mohly změny nastat jen obtížně. Reformní křídlo v KSČ proto vtáhlo do svého sporu s A. Novotným veřejnost, aby mu svým tlakem pomohla jej dovést k příznivému konci. Dalo tím impuls k dalekosáhlému pohybu ve společnosti. Významnou roli přitom sehrály sdělovací prostředky a především zrušení cenzury 4. března. Tolerována byla nejen svoboda slova, ale i svoboda shromažďování. 13. března se sešel první mítink ve Slovanském domě, kde pražská mládež kladla představitelům veřejného života odvážné dotazy vztahující se k politice KSČ.
Komunističtí vůdcové v Moskvě pohlíželi na podobné aktivity s rostoucím znepokojením. Bylo jim jasné, že další existence socialismu v Československu je s těmito svobodami neslučitelná. Svolali proto na 23. března do Drážďan společnou poradu, jíž se zúčastnily delegace KSČ a komunistických stran Maďarska, Polska, Bulharska a NDR, států, které budou v srpnu intervenovat proti Československu. Českoslovenští reformátoři vyslechli z úst "spojenců" řadu varování před dalším uvolňováním režimu a plně si uvědomili, že existuje pevná hranice, kam je možné v reformním pokusu zajít a kterou jim Moskva nedovolí překročit. Přizpůsobili tomu i svůj projekt reformy. Původní úvahy o její podobě šly velmi daleko a mohly otevřít cestu, na jejímž konci by stála zcela zásadní proměna stávajícího politického systému. Nyní, po varovných slovech z Drážďan, předestřela KSČ ve svém Akčním programu, přijatém počátkem dubna, projekt opatrné, shora řízené reformy. Nedokázala se v něm ani důsledně rozejít s vlastní minulostí a deformacemi, které ji neustále provázely, ani dát jasné záruky, že demokratizační proces bude pokračovat a bude se vyvíjet směrem ke svobodě a demokracii.
Veřejnost však již požadovala více, než jí Akční program nabízel. Stupňovala své požadavky urychlené demokratizace života celé společnosti a radikálních garancí proti opakovanému zneužití moci. I přes ustanovení komunistického programu vznikaly první zárodky plurality. Od konce března se formoval K (Klub) 231 jako prozatímní představitel občanů Československa postižených zneužitím právního řádu po únoru 1948, jehož záměrem bylo prosadit důslednou rehabilitaci všech osob vězněných z politických důvodů nebo osob postižených zákonem č. 231/1948 Sb. za podvracení republiky. V téže době začal vyvíjet svou činnost Klub angažovaných nestraníků (KAN) – usiloval o zrovnoprávnění nekomunistů s komunisty a odstranění tzv. kádrového stropu, jenž "nestraníkům" bránil v uplatnění. Svými požadavky, aby se komunistická strana v budoucnu musela ucházet o svobodně projevenou důvěru občanů, všichni občané měli právo převzít plnou účast a odpovědnost za vývoj společnosti a otázka lidských a občanských práv se stala v dalším vývoji klíčovou, zpochybňoval stále platný monopol moci KSČ. Nekomunistické politické strany usilovaly, aby získaly svůj podíl na politické moci. Koncem dubna se objevily první dělnické výbory na ochranu tiskové svobody a bývalí sociální demokraté činili konkrétní kroky k obnově své strany.
Pohyb těch dole i aktivity sdělovacích prostředků stále více celý reformní proces posouvaly směrem, o němž straničtí vůdcové nikdy neuvažovali a ani nemínili uvažovat – od pouhé demokratizace směřoval k demokracii, od reformy k revoluci. Straničtí vůdci včetně Dubčeka pociťovali stále větší znepokojení a začínali uvažovat o opatřeních, jež by aktivity obnovující se občanské společnosti omezila. Koncem května přijal ÚV KSČ rezoluci, v níž označil "nebezpečí zprava", jímž rozuměl veškerou činnost popírající komunistický mocenský monopol, za hlavní nebezpečí ohrožující reformní proces – čelit této hrozbě vyžadovalo mj. zbrzdit reformní tempo. Podobné úvahy vyvolávaly ve veřejnosti obavy, zdali vedení KSČ ještě vůbec o reformu usiluje. Potvrzovala je i řada kroků stranických vůdců učiněných v červnu. V reakci na pokus obnovit činnost sociálnědemokratické strany dali zřetelně najevo, že se s nikým nebudou dělit o moc a jsou připraveni i k mocenskému zásahu. Zajistit to měl připravovaný zákon o Národní frontě, jímž by se znemožnila jakákoli politická činnost nových politických subjektů stojících dosud mimo Národní frontu. Ve veřejnosti tak rostly názory i nálady, že se reformní proces zpomaluje a že je nezbytné proti těmto retardačním tendencím zasáhnout. Učinil tak Ludvík Vaculík v manifestu Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem. V textu publikovaném 27. června vyjádřil nejen zneklidnění společnosti nad zpomalujícím se tempem demokratizace, ale vyzval občany, aby vzali budoucnost do svých rukou.
Vaculíkův manifest vyvolal okamžitou kritickou odezvu vedení KSČ. Využili jej i představitelé států Varšavské smlouvy k tvrzením, že Československu reálně hrozí "likvidace socialistického zřízení". Od počátku července stupňovali svůj nátlak a po československých vůdcích požadovali, aby této hrozbě zabránili. Pokyny, co dělat proti nebezpečí "kontrarevoluce", jim sdělili v dopisu ze společné porady ve Varšavě a zopakovali je v několikerých rozhovorech s vedením KSČ. Nejvýznamnější byla rokování mezi vedením KSČ a KSSS v Čierné nad Tisou, zahájená 29. července. Pro Moskvu představovala poslední pokus přimět československé předáky k tomu, aby se sami pokusili obnovit otřesený mocenský monopol KSČ – měli se zavázat mj. k tomu, že vezmou pod svou kontrolu sdělovací prostředky, mocenské nástroje státu, především bezpečnostní aparát, ukončí existenci různých klubů a politických uskupení, z jejich funkcí odstraní ty, kteří podle Moskvy oslabovali tzv. vedoucí úlohu komunistické strany. Jmenován byl např. ministr vnitra Josef Pavla. Československé vedení dalo Sovětům neurčité přísliby, že tak učiní. Dubček spojoval splnění těchto závazků s mimořádným sjezdem KSČ, který se měl 9. září 1968 sejít v Praze. Moskva však žádala okamžitý zákrok. Nemínila riskovat, aby se sešel komunistický sjezd, jehož průběh byl nejistý. Mohl potvrdit reformní proces v podobě Akčního programu KSČ, ale také mohl jít dál a začít odbourávat komunistický mocenský monopol.
Československé veřejnosti o tom nebylo nic známo. Dostalo se jí jen bezobsažných informací o obsahu těchto jednání a ničím nepodložených ujištění, že rozhovory zažehnaly krizi v československo-sovětských vztazích. Pak se politici odmlčeli. Své mlčení ukončili až 17. srpna, kdy se sešli s novináři. Teprve teď přišla řeč na to, nakolik je oprávněno přesvědčení, že reformě nestojí nic v cestě. Nepotvrzovala je slova Františka Kriegela, předsedy Národní fronty, o "Damoklově meči, který nad námi visí jen na tenké niti". Svědčila spíše o opaku a upozorňovala na bezprostřední hrozbu vojenské intervence. Bylo však již pozdě mobilizovat společnost v obraně před invazí – vojska Varšavské smlouvy již stála na hranicích a v noci z 20. na 21. srpna přepadla Československo. Český i slovenský národ úspěšně vzdoroval okupaci své země – vydatně je v tom podpořily sdělovací prostředky. Jejich političtí vůdci však v sobě takovou odvahu nenalezli – podpisem moskevského protokolu 26. srpna 1968 přijali okupaci jako realitu, kapitulovali a postupně k tomu donutili i vlastní veřejnost. Začalo více než dvacet let normalizace.
Jitka VONDROVÁ,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.
English
