Studie pojednává o nedovoleném lidovém sektářství, které se objevilo ve východních Čechách po vydání Tolerančního patentu (1781) a trvalo až do druhé poloviny 19. století, nebo v zahraničí a v transformovaných podobách až do 20. století. Sektářské hnutí je přitom známé, byť ve zkreslené podobě, jako „náboženské blouznilství“ z literárních děl A. Jiráska, T. Novákové, A. Staška a dalších. Prostřednictvím kontextuálního zařazení do soudobého teologického myšlení i sociálních souvislostí na jedné straně a mikrohistorické perspektivy aplikované na konkrétní fenomény na straně druhé autor poskytuje plastický obraz celého hnutí, které považuje za protipól moderní, osvícenské konceptualizace člověka a světa. Přestože ke studiu východočeského sektářství přistupuje primárně z historických, historicko-sociologických a historicko-antropologických pozic, zároveň zdůrazňuje, že protimodernistický charakter tohoto hnutí a životní postoje jeho stoupenců mají co říci i dnešnímu, zdánlivě sekularizovanému světu.
