Ferdinand Stiebitz

(1894–1961)

 

Již v průběhu studia se zajímal o antiku a publikoval první překlady. V roce 1912 byly ve sbírce 1000 nejkrásnějších novel vydány Stiebitzovy ukázky z překladů Alkifronovy a Petroniovy prózy. Další, tentokrát z tvorby básnířky Sapfó, vydaly časopisy Lumír a Osvěta v roce 1916; v Osvětě vyšla také studie o životě a díle této autorky. F. Stiebitz využil tehdejší vlny zájmu o antiku, připomeňme v této souvislosti tvorbu Jaroslava Vrchlického a Josefa S. Machara, ale především uvedení dramatu Faethon v Theerově překladu na prknech Národního divadla v roce 1917.

Od prvních překladatelských pokusů postupoval F. Stiebitz k řecké lyrice a dramatu. Měl příležitost vystupovat na večerech Jednoty českých filologů, kde představil básně Sapfó a Bakchylida. Věnoval se Sofoklovým dramatům, Švandovo divadlo uvádělo v jeho překladu Theokritovy Žence. Velkým úspěchem byl překlad Eurípidovy tragédie Médeia pro Národní divadlo, premiéra pod režisérským vedením Karla H. Hilara se konala v červnu 1921. F. Stiebitz byl odvážným experimentátorem a novátorem. Vycházel vstříc dobové avantgardě, texty nejen překládal, ale také přebásňoval, usiloval o zachování myšlenkové náplně dramat a jejich specifického humoru.

Ve stejné době rovněž vystoupil s kritickým hodnocením stávajícího způsobu překladu a dokonce byl zvolen do komise „pro revizi překladatelských zásad Králových“. V květnu 1921 to byl právě F. Stiebitz, kdo s výsledky práce komise seznamoval filologickou veřejnost, a to na debatním večeru Jednoty českých filologů a v článku K přízvučnému překládání starověkých rozměrů časoměrných, uveřejněném v Listech filologických. Zásady vypracované Stiebitzem, Smrčkou a Zichem brzy přešly do překladatelské praxe.

Po skončení univerzity působil nejprve na mateřském gymnáziu. V červenci roku 1922 získal doktorát na brněnské univerzitě a post středoškolského učitele opustil, aby se plně věnoval literární a překladatelské činnosti. Brzy však objevil obtíže spojené s dráhou soukromého učence. Vrátil se proto do školství a vyučoval na gymnáziu v Košicích (1922–1924). Od roku 1924 se jeho život i kariéra natrvalo spojily s Brnem. Učil zde na gymnáziu a spolupracoval s filozofickou fakultou, byl knihovníkem klasického semináře a lektorem staré řečtiny. V roce 1927 získal stipendium a na celý semestr odjel do Berlína, kde ho výrazně ovlivnili němečtí filologové Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff a Eduard Norden. Habilitace dosáhl v únoru 1931 a v říjnu 1936 se stal profesorem klasické filologie.

Stiebitzova literární činnost se postupně rozšiřovala. Nadále se zabýval otázkami metriky a prozódie, nově si začínal všímat významu antiky pro evropskou kulturu. Klasickou filologii vnímal nejen jako disciplínu jazykovědnou, ale jako vědu o všech projevech starověkého života. Studoval díla antických filozofů, lékařů a přírodovědců, chystal obsáhlou práci věnovanou myšlence dědičnosti ve starověku, ale zůstalo jen u prvního svazku – Biologické základy antických názorů o dědičnosti (1937). Nejbližšími tématy mu však stále byly literární historie a literární věda. Z tohoto okruhu vzešla díla Stručné dějiny řecké literatury (1936) a Stručné dějiny římské literatury (1938), naše vůbec první dějiny antických literatur. Pokračovala také jeho aktivita překladatelská; většina titulů byla určena pro jeviště (překlady Sofokla, Eurípida, Aristofana), věnoval se ale i poezii (Proměny, 1935; Epos o Gilgamešovi, 1944; Řecká lyrika, 1954; Římská lyrika, 1957).

Roky po 2. světové válce přinesly další pracovní povinnosti. Přednášel starověké dějiny a úvod do antické filozofické terminologie, byl děkanem FF Masarykovy univerzity v Brně (1947–1948), proděkanem pro vědecký výzkum, vedoucím katedry starověké kultury. Mnoho let byl předsedou brněnské pobočky Jednoty českých filologů a jedním z jejích prvních čestných členů, členem KČSN a ČAVU. Věnoval se úřední, pedagogické i popularizační činnosti. V obsáhlém nekrologu (Listy filologické, 1962) se připomíná Stiebitzova odpověď na dotaz ohledně osobních zálib – odpověděl, že „nemá jiné záliby kromě své práce ve svém oboru“. Ferdinand Stiebitz zemřel v Brně 10. října 1961.

 

MARIE BAHENSKÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.