Radka Dudová
Chápeme-li otcovství jako sociálně konstruovanou zkušenost, založenou na přikládání významů a interpretacích určitých situací a chování, můžeme nyní přistoupit k analýze způsobů, jakými dotazovaní otcové konstruují své vlastní otcovství na základě jednotlivých repertoárů, a tak vytváří své osobní otcovské role. Připomeňme si nejprve teorii, jež je východiskem této analýzy. Poté se na základě shromážděných dat pokusíme vymezit určité ideálně-typické konstrukce otcovství, podle kterých je možné diferencovat respondenty.
Wiliam Marsiglio [1995, 2000] ukazuje, že otcovství je mnohotvarou a heterogenní institucí a pro mnoho z jeho forem neexistují jasné a jednoznačné normy. Podle Marsiglia a jeho identity theory otcovství zahrnuje zároveň otcovský status a identitu, se kterými je asociováno větší množství rolí (živitel rodiny, partner při hře, pečovatel, učitel morálky, disciplinátor...). Otcovská role stejně jako otcovská identita jsou tak složeny z více rozměrů či rolí, hierarchicky uspořádaných podle důležitosti (salience), kterou jim jedinec přikládá. Tato hierarchie odráží relativní pravděpodobnost, se kterou jedinec využije konkrétní způsoby jednání spojené s jednotlivými dimenzemi. Této hierarchii rolí odpovídá také hierarchie dílčích identit, které dohromady tvoří otcovskou identitu. Hierarchie jednotlivých dimenzí závisí nejen na očekávání druhých, ale také na otcových zdrojích, například na jeho schopnosti či neschopnosti materiálně zajišťovat své děti, na ochotě bývalé partnerky a dětí samotných nechat ho hrát významnou roli v životě dětí, na jeho sdílení či nesdílení společného bydliště s dětmi, na vzdálenosti jeho bydliště od domácnosti dětí, na vztahu s bývalou partnerkou a jeho mocenských souvislostech i na eventuálním vztahu s novou partnerkou atd. [Marsiglio 1995: 85–87].
Podle Marilyn Ihinger-Tallman a jejích spolupracovníků [1995], další reprezentantů směru identity theory, účast otce na výchově jeho dětí a na péči o ně závisí na jeho identifikaci se statusem a rolemi spojenými s rodičovstvím. Otcovská identita je definována jako soubor významů spojených s postavením a rolí otce. Otcovské praktiky a otcovská identita se navzájem posilují – otcovská identita podmiňuje otcův podíl na péči o děti a jejich výchově a otcovská aktivita následně posiluje budoucí úroveň otcovské identity. Chování individua je funkcí jeho pojetí vlastní identity a toto chápání vlastní identity je odvozeno od pozic, které dané individuum zastává ve společnosti. Já jako celek je sbírkou jednotlivých identit, z nichž každá je nepřímo zakoušena v interakcích s ostatními. Identity jsou uspořádány do hierarchií podle své významnosti pro individuum. Stejně tak jsou hierarchicky uspořádány jednotlivé podrole (v této práci nazývané repertoáry), tvořící dohromady jeden sociální status, například status otce.
M. Ihinger-Tallman hovoří o pěti základních dimenzích otcovství: otec je živitel, pečovatel, blízký, morální učitel a disciplinátor [Ihinger-Tallman a kol. 1995: 63]. Tyto dimenze jsou pro každé individuum hierarchicky uspořádány podle důležitosti, jakou jim přikládá. Tato hierarchie odráží relativní pravděpodobnost, s jakou individuum zvolí určité druhy chování odpovídající jednotlivým dimenzím. Této hierarchii uvnitř role a hierarchii rolí odpovídá hierarchie identit, které společně tvoří otcovskou identitu. Analýza této hierarchie, tj. důležitosti otcovského statusu vůči jiným statusům, které individuum zaujímá, a vzájemné důležitosti jednotlivých podrolí spojených s tímto statusem, umožňuje podle Ihinger-Tallman vymezit podmínky, za kterých muži pokračují či nepokračují ve svém rodičovství po rozpadu manželství [tamtéž: 66].
Základní teoretické východisko zde předkládané analýzy tvoří teorie Françoise de Singlyho, která se v mnoha bodech shoduje s pojetím identity theory, ve větší míře ale vychází z kvalitativního výzkumu a je méně objektivistická. Singly předpokládá, že žádné sociální pozici dnes neodpovídá pouze jedna jediná role, ale existuje větší počet osobních rolí, konstruovaných samotnými individui na základě různých registrů či sociálních repertoárů. Aktéři si z těchto repertoárů vybírají a skládají je dohromady, aby tak vytvořili svou vlastní otcovskou roli. Takto si vybírají svůj osobní způsob, jak být otcem, a tato osobní role se stává součástí jejich identity [Singly 2003: 99–103; viz výše].
François de Singly uvádí čtyři dimenze současného otcovství: funkci živitele, funkci autority, funkci představitele původu a osobní rozměr (otevřenost, pomoc, otec je pro dítě významným blízkým). Singly ukazuje, jakými změnami procházejí sociální normy otcovského chování v závislosti na změnách charakteru výchovy. Funkce živitele rodiny a představitele autority zůstávají zásadními složkami otcovské role, přestože autorita mění svou formu a smysl. Otec ale zároveň musí umět být dítěti blízký, dávat najevo cit, naslouchat a hrát si s dítětem. Otec již nehraje roli hlavy rodiny, stále je ale zodpovědný za rodinu jako celek a navíc je mu přisouzeno zastávat funkci otevření pohledu dítěte do externího světa [Singly 2000a: 155–200].
Různými dimenzemi současného otcovství a způsoby, jakými jsou muži uchopovány a skládány dohromady, se zabývaly také švýcarské badatelky Marianne Modak a Catherine Pallazo ve výzkumu z roku 2002 [Modak, Pallazo 2002]. Výstupem tohoto výzkumu bylo mimo jiné definování čtyř odlišných modelů otcovství, které byly nazvány: „společný“, „podpůrný“, „manažerský“ a „přivlastňující“. „Společný“ model otcovství byl založen na myšlence, že rodinná a pracovní sféra života jsou stejně hodnotné a navzájem závislé a že muž a žena by měli mít v obou oblastech rovné postavení. Muži praktikující tento model otcovství se podíleli na péči o dítě od jeho narození a plně sdíleli se svou partnerkou praktické záležitosti rodičovství stejně jako práce v domácnosti. Ostře se vymezovali proti svým vlastním otcům i proti většině svých vrstevníků. „Manažerské“ otcovství bylo založeno na přesvědčení, že rodinná a profesionální oblast jsou stejně jako oblast mužská a ženská esenciálně odlišné a navíc hierarchicky uspořádané. Muži v tomto modelu se definovali svou náročnou, zajímavou a výnosnou profesionální aktivitou, která ospravedlňovala v jejich očích ponechání domácích povinností na jejich partnerce. V rodině se vnímali zejména jako živitelé. I když částečně litovali svého nízkého rodičovského zapojení, chápali toto rozdělení jako přirozené. Své otcovství prožívali jen zprostředkovaně, díky vyprávění matek svých dětí. „Podpůrné“ otcovství vycházelo z myšlenky, že rodinná a profesionální sféra se navzájem doplňují, ale nejsou ekvivalentní. Muži v tomto modelu upřednostňovali svou práci, ale byli otevření i potřebám své rodiny. Byli ochotni „pomáhat“ svým partnerkám a zároveň si budovali silný vztah se svými dětmi, založený zejména na společných volnočasových aktivitách. Vnímali sami sebe jako aktivní a zúčastněné otce a měli tendenci snižovat rodinné investice svých partnerek; přitom se ale v rodině věnovali jen těm aktivitám, které si sami vybírali. Poslední model, „přivlastňující“ otcovství, vycházel z přesvědčení, že rodinné a profesionální identity mužů a žen je nutné předefinovat. Tito muži jsou velmi aktivní v péči o malé děti, s cílem vyrovnat se svým partnerkám a ukázat, že jsou stejně schopní. Se staršími dětmi zaujímají roli mentora – snaží se je co nejlépe připravit do života a silně k tomu využívají své autority. Často se nacházejí v situaci netradičního či nestabilního povolání a to je vede zároveň ke snižování pracovní aktivity jejich partnerky. Snižují ale i její rodičovské investice – to, co v rodině dělá muž, má podle nich vždy vyšší hodnotu než to, co dělá žena.
Možnost identifikovat takovéto různé modely otcovství, existující vedle sebe, ukazuje na rozmanitost a neurčitost současných norem, kterým jsou otcové vystaveni, a na otevřenost konstrukce vlastního přístupu k otcovství. Ukazuje také na nemožnost určit nějaké hlavní tendence vývoje otcovství (např. od tradičního otce k „novému“ angažovanému otci) – představené modely nelze nijak lineárně uspořádat.
Vzhledem k tomu, že normativní repertoáry týkající se otcovské role jsou relativně početné a rozdílné a navíc nemohou být realizovány všechny zároveň, dokonce se někdy vzájemně vylučují, současní otcové se musí rozhodovat, na základě kterých z nich budou budovat svou osobní otcovskou roli. Jak již bylo řečeno výše, otcovství je tak v současné době tvůrčí a dobrodružný podnik bez jasně daných sociálních pravidel, ve kterém muž-otec podobně jako kutil vybírá a skládá jednotlivé normy a způsoby chování.
Pokud chceme studovat, jaké podoby nabývá otcovská role po rozchodu rodičovského páru v České republice, musíme tedy nyní odhalit způsoby, jakými individua skládají své osobní role na základě různých repertoárů a jaké vztahy mezi těmito jednotlivými repertoáry existují. Modely otcovství, které je možno identifikovat na základě výzkumu otcovství po partnerském rozchodu v České republice, více odpovídají českému prostředí a jeho tradicím. Zároveň je pro ně specifické to, že vycházejí ze zkušenosti „rozbitých“ rodin, tedy rodin, kde došlo k rozchodu či rozvodu rodičovského páru. Umožňují pochopit, jakým způsobem jednotlivé typy otců reagují na rozchod, s jakými problémy se setkávají, jak si tyto situace interpretují a jaké strategie rozvíjejí pro jejich překonání.
V různých teoretických přístupech k soudobému otcovství lze nalézt určité společné rysy. Je možné rozlišit dvě základní normy – tradiční a moderní, přičemž tradiční spočívá kromě funkce mezigenerační transmise a autority zejména v povinnosti otce materiálně zabezpečit svou rodinu (lze sem tedy zařadit repertoáry otce jako živitele, vychovatele a učitele, případně hlavy rodiny), zatímco nová moderní norma předpokládá citovou blízkost a přítomnost otce společně s jeho zapojením do péče o dítě, případně o domácnost (bude se tedy jednat o repertoáry otce jako blízkého dítěte, pečovatele, baviče a partnera při hře). Ve shodě s tím, nakolik muži vycházejí při konstrukci své otcovské role z tradičních či moderních repertoárů a jakými způsoby se k nim vztahují, je možné rozlišit více „tradiční“ či více inovativní modely otcovství. Pro rozlišení různých modelů otcovství jsou také důležité další charakteristiky, zejména přesvědčení o charakteru genderových diferencí v rodičovství a o dělbě práce a moci mezi mužem a ženou v rodině. Chování mužů po rozchodu a jejich vnímání rozvodové situace je ale také podmíněno jejich individuálními psychologickými charakteristikami a komplexem vztahů s bývalou partnerkou.
Na základě sociologické analýzy rozhovorů s muži, kteří prodělali rozchod s matkou svého dítěte či dětí, byly identifikovány tři základní modely otcovství, které lze prezentovat jako tři ideální typy otců: prvním je vzdálený otec-živitel, druhým je hybridní pomáhající otec, a třetím je pečovatelský a přítomný otec. Tyto typy jsou samozřejmě výsledkem modelování reality a obsahují určité zjednodušení; žádný otec, brán individuálně, by nemohl být redukován na těchto několik charakteristických atributů. Přesto tyto modely pomáhají porozumět nepřehledné sociální realitě, podobně jako weberiánské ideální typy. V následujících kapitolách přistoupíme k charakterizaci těchto tří typů, nejprve za pomoci dat získaných ze všech provedených rozhovorů a poté pro lepší ilustraci pomocí představení tří typických případů, které těmto modelům nejlépe odpovídají.
Celý článek ke stažení zde.
