Z monitoringu tisku

Při jmenování rady pro vědu Nečas porušil zákon

Kdo se mýlí v neutrinech, která jsou rychlejší než světlo?

EK schválila dotaci 2,3 miliardy korun na vědecké centrum BIOCEV


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

SAYING IT ...ON PAPER knižně

V listopadu vychází knížka anglických esejů bývalého oblíbeného lektora a zkušeného editora vědeckých textů Richarda Haase. Knížka má nejen klasickou tištěnou podobu, ale také elektronickou verzi. K vydání v Ústavu pro jazyk český ji připravil Akademický bulletin a k dostání bude v knihkupectví Academia.

richard_mensi.jpg

 

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

VÁCLAV HRUBÝ (1885–1933)

„Listina, písemnost složená a upravená, aby vydala právně platné svědectví o právním počinu, je vzácným plodem a podstatným znakem kultury velmi vyspělé.“ Badatelskou práci nadmíru schop­ného paleografa i diplomatika Václava Hrubého charakterizuje zejména častý kritický a polemický postoj. Historikova kritická zvídavost se totiž snažila vždy proniknout až k jádru otázky. V jeho kritickém individualismu však byla přítomna pozitivní konstrukční vloha. Od prvních prací si nevolil témata snadná, ale rozbíhal se za kritickými záhadami, o jejichž řešení se před ním pokoušeli leckteří jiní badatelé.

Ve vědecké historické práci vynikal schopností kombinace, při které mu odpůrci vyčítali přílišnou lehkost svádějící na scestí. Na poznámky o sobě byl velmi citlivý, dlouho a bolestně o nich přemítal. Ve svém pojetí nepovažoval diplomatiku a paleografii za pouhé „pomocné“ vědy historické. V soustavě historických věd pro něho byly „základními vědami historickými“, jež vlastními metodami dospívají ke konečným závěrům.

Václav Hrubý
Foto: Archiv Masarykovy univerzity, C fot I 183

Václav Hrubý se narodil 9. října 1885 v Hradci Králové. Gymnázium navštěvoval v Chrudimi a v Praze, kde v roce 1904 maturoval. Ve studiích pokračoval na Filozofické fakultě pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde si zapisoval přednášky především Gollových žáků Pekaře, Bidla, Šusty a Novotného. Osobitost jeho studijního postupu se projevila tím, že se stal žákem Gustava Friedricha. Po dvou letech studií v Praze přešel na univerzitu do Vídně, kde si na Ústavu pro rakouský dějezpyt prohluboval a rozšiřoval znalosti v oboru pomocných věd historických. Ve své rigorózní práci se věnoval Listině biskupů Pražských z let 1258–1343. Následně se tato rozšířená a prohloubená studie stala prací disertační (1913). V přílohách vlast-noručně nakreslil faksimile biskupských listin.

Václav Hrubý pracovně začínal jako asistent v Archivu Národního muzea, kde se postupně vypracoval na post vedoucího (1909–1922). Po habilitaci se stal docentem pomocných věd historických na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a zahájil své pražské přednášky především z oblasti české diplomatiky (1920). Tutéž tematiku přednášel také na tehdy nedávno založené Státní archivní škole v Praze, kde byl i členem zkušební komise (1921–1924). Řadou studií věnovaných zejména listinné diplomatice a drobným paleografickým otázkám přispěl do Časopisu Archivní školy. Jeho recenzní činnost zabírala celou šíři pomocných věd historických. V roce 1921 se stal prvním správcem a ředitelem Československého státního historického ústavu vydavatelského, kde se hlavně připravoval edičně-vydavatelský úkol zaměřený na diplomatický materiál středověku. Sám připravil impozantní torzo edice listin Korunního archivu českého (Archivum Coronae regni Bohemiae, I-1 a II (–1305 a 1346–1355) (1935 a 1928).

V roce 1925 přešel jako mimořádný profesor pomocných věd historických na Masarykovu univerzitu do Brna. Koncem roku 1928 se stal profesorem řádným. Program svých brněnských přednášek všeobecně rozšířil. V další historické práci vysokého nasazení se u Hrubého stále střetaly dvě protivy. Obrazně to v historikově nekrologu vystihl Václav Urbánek, když napsal, jak se Hrubý s horlivostí sobě vlastní nořil do podrobného studia, avšak přitom s neuhasitelnou touhou vzhlížel k vzdušnému obláčku ideální syntézy. Také proto některé pracovní projekty zůstaly jen v rovině plánů. Z Úvodů (do diplomatiky, do české paleografie) autor realizoval pouze Úvod do archivní teorie a praxe (1930). Za vzor a ozdobu našich paleografických studií neváhal označit Hrubého práci Václav Hanka a jeho Rukopis Královédvorský (1919) odborník velmi kompetentní, prof. Václav Vojtíšek. Z rukopisu po autorově předčasném úmrtí (15. ledna 1933) připravil k tisku Tři studie k české diplomatice (1936) prof. Jindřich Šebánek.

Profesor Václav Hrubý kladl před pomocné vědy historické vysoké cíle. V jejich pracovním postupu se mu popis zdál někdy účelem. Podle něho je třeba jít dál. Ediční práce by neměla být jen jakýmsi mechanickým pomocníkem badatelů jiných, ale měla by usilovat o obsahové, tedy vskutku vědecké proniknutí látky. Při ohledávání pouze formální, povrchové stránky se Hrubému práce zdála jako bezduchá a mechanická. Je třeba ocenit jeho kritickou i kombinační bystrost, která ne bez důvodu klade nové otázky a další bádání nutí na ně odpovídat.

PAVEL HOLÁT,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.