Za velmi cenné považuji, že odborníci – lékaři, filozofové a teologové – dokáží diskutovat nad vybranou tematikou a doplňují své znalosti dialogickým způsobem. Cítil jsem velkou blízkost vůči těm, kteří hodnotově korespondují s mým myšlením. Hned v první části workoshopu jsem vnímal názorovou blízkost ke slovům prof. Heleny Illnerové. Ukázala, že ač přírodovědkyně, solidně promýšlí současnou českou situaci ve vědě z morálního hlediska. Bylo příjemné slyšet i její dodatky a připomínky mimo vytčenou problematiku a etika nás spojovala také v naznačeném či explicitně nevysloveném.
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
prof. Josef Dolista
Z odborného hlediska mě samozřejmě zaujal referát prof. Josefa Syky a prof. Vasila Gluchmana. Prof. Gluchman právem upozornil na rozmanitá a protiřečící si pojetí lidské důstojnosti. Tento problém nás filozofy trápí, když na jedné straně usilujeme o posílení humanity v různých lidských společenstvích prostřednictvím důrazu na lidskou důstojnost, na straně druhé pak zjišťujeme, že jiní mluví o lidské důstojnosti tak, jako by neexistovala, popírají ji a interpretují nevhodným způsobem. Nechci uvádět konkrétní jména, ale mrzí mě, že někteří lékaři interpretují pojem lidské důstojnosti velmi subjektivně, jak oni sami na ni nahlížejí, ačkoli jinak neznají žádné filozofické školy nebo nejmenují význačné autory, jejichž jmény by mohli svá tvrzení prokázat. Někdy může být střet mezi filozofy a lékaři a dalšími odborníky silný, protože rozdíl mezi odborně vyprofilovaným filozofem a filozofujícím lékařem bez systematického filozofického vzdělání může představovat střet jako mezi odborníkem a diletantem. Ale nic z toho se na worshopu nestalo. Naopak jsme se s prof. Josefem Sykou v pojetí bioetiky shodli. Ukázalo se, že strukturu oboru bioetiky formuloval totožně s mým přesvědčením, i když samozřejmě existují dodatky a doplňky, které asi naši výuku odlišují – lékař zdůrazňuje některé přírodovědné poznatky, filozof naopak filozofické, religionistické a teologické.
Účastníky zaujala úvaha k dokumentu římskokatolické církve Dignitas personae. Tento dokument vysvětluje důvody zamítavého postoje církve k umělým a technickým formám lidské plodnosti, poukazuje na současné problémy plodnosti a reaguje na nové terapeutické návrhy, kde je nutné manipulovat s embryi nebo s genetickou výbavou člověka. Je ale zajímavé, že odborníci ve filozofii, medicíně a teologové jsou schopni naslouchat argumentacím bez ideových nástrah. K tomu byl vhodný právě tento worshop. Silné argumentační dovednosti vyhrávají nad jakoukoli ideologií. Pochopitelně jsou také oblasti, kde se můžeme lišit ve svých postojích, nikoli však za každou cenu, ale za cenu racionálního porozumění. Pokud v tématech bioetiky odkazujeme na některá prohlášení církve, musíme posuzovat jejich dějinnost. Jako existují dějiny medicíny a dalších věd, trvají také dějiny teologie a existuje dějinnost některých církevních vyhlášení. Proto není možné odvolávat se jen na vyňatý církevní text např. ze středověku. Vědec pracuje s dobovými znalostmi, filozof a teolog také. Proto by nebylo dostačující odkazovat jen na minulost, ale je nutné znát církevní vyhlášení, výnosy a instrukce a dokumenty církve ze současnosti, pokud tyto dokumenty obsahují sdělení pro oblast lidské plodnosti, lidského života a smrti v hranicích bioetiky. V bioetice se tudíž neobejdeme ani bez ontologie, protože bez ní bychom zůstali ve střetu někdy až plytkých názorů pouze osobního charakteru. Pokud se jedná o instrukci katolické církve Dignitas personae, je třeba vědět, že její text vytvářeli odborníci i z genetiky a medicíny, nejde jen o text filozofický a teologický. Také analýzy Papežské akademie pro život byly přínosem pro vznik této instrukce. Je pochopitelné, že její text nelze jen číst, ale je zapotřebí ho analyzovat a pokusit se o jeho hermeneutiku, kriticky o něm přemýšlet a pak vyvozovat závěry souhlasu, nesouhlasu a relativity, jak tomu je u každého psaného dokumentu. Myslím, že je vhodné ocitovat základní etické kritérium, ze kterého jmenovaná instrukce vychází: „Lidský plod od začátku své existence, tedy od okamžiku vzniku zygoty vyžaduje bezpodmínečnou úctu, která morálně náleží lidské bytosti v její tělesné a duchovní celistvosti. Lidskou bytost je nutno od okamžiku početí respektovat jako osobu a jako s osobou s ní také zacházet. Od téhož okamžiku je třeba také uznat práva této lidské bytosti jako osoby, mezi něž patří především neporušitelné právo na život náležející lidskému tvoru (čl. 6).“ Právem upozornil prof. Syka ve svém referátu, jak odlišné jsou postoje k této tezi i v zemích Evropské unie. Jistěže jsou velmi odlišné postoje k problematice využití embryí např. v Anglii a pak v Polsku. Ale těch rozdílností bychom našli velmi mnoho. Lidská plodnost má zůstat jen v manželství a rodině. A zde se už vynořují mnohé problémy, které souvisí s partnerstvím lidí, aniž by byli sezdáni, vynořuje se problém oplodnění prostřednictvím dárce, který není manželem ženy atd. Nejsem nadšen ze situace, kdy je bioetika na některých školách podceňována, byť některé mezinárodní dokumenty doporučují, aby se vyučovala již na středních školách. Mám radost, že v tomto oboru diskutují společně lékaři, filozofové, teologové, genetikové a právníci. Bioetika vede jmenované odborníky ke spolupráci a k závěrům, které se dotýkají každého člověka. Obzvlášť intenzivní spolupráci nově požaduje například preimplantační diagnostika. K tomuto dialogu je velkou výzvou genová terapie. Klonování člověka je sice v České republice a dalších zemích EU teorií, protože jsou pokusy na lidském jedinci zakázány. Ale každý uvažující člověk chce znát důvody takového zákazu a odborníci mají nabídnout solidní morální odpověď.
JOSEF DOLISTA,
Zdravotně sociální fakulta JU a CEVRO Institut
English
