Z monitoringu tisku

Při jmenování rady pro vědu Nečas porušil zákon

Kdo se mýlí v neutrinech, která jsou rychlejší než světlo?

EK schválila dotaci 2,3 miliardy korun na vědecké centrum BIOCEV


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

SAYING IT ...ON PAPER knižně

V listopadu vychází knížka anglických esejů bývalého oblíbeného lektora a zkušeného editora vědeckých textů Richarda Haase. Knížka má nejen klasickou tištěnou podobu, ale také elektronickou verzi. K vydání v Ústavu pro jazyk český ji připravil Akademický bulletin a k dostání bude v knihkupectví Academia.

richard_mensi.jpg

 

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2010  > červ-srp  > Rozhovor

Egypt faraonů jako chrám světa III.



Z útesu severní Sakkáry s pohřebištěm vládnoucí elity raně dynastické doby se otevírá pohled na pyramidové pole Abúsíru. V pozadí za abúsírskými pyramidami se rýsují slavné gízské pyramidy.
(Reprofoto: Objevování starého Egypta, Paseka)
 

Hermes Trismegistos, řecký protějšek egyptského boha moudrosti Thovta, nazývá v řeči k Asklepiovi Egypt chrámem světa, uzavírá ji ale proroctvím o zániku této civilizace. Jeho slova se naplnila jen zčásti. Povědomí o dávné říši na březích Nilu, která trvala čtyři tisíciletí, nezahladil úplně ani nástup římské moci, ani vliv řecké, později křesťanské a islámské kultury. Evropa středověku měla o Egyptu zprávy ve Starém zákoně Písma svatého, novověk získal další poznatky s překlady antických autorů. Průlomem bylo Napoleonovo tažení do Egypta, jehož se účastnili i vědci a umělci, skutečný zlom ve vědění o Egyptě přinesl objev tzv. Rosettské desky a rozluštění hieroglyfů.
Hieroglyfy se podařilo rozluštit Jeanu-Françoisi Champollionovi, a tím najít klíč, kterým otevřel do té doby tajemstvím obestřenou minulost Egypta. Nápisy na stěnách chrámů, hrobek a obelisků začaly promlouvat a podávat svědectví o tom, jaký byl starý Egypt. Poměrně rychle mizela představa Egypta opředeného záhadami a tajemstvími, jak si ho představoval ještě evropský středověk. V polovině 19. století už byly k dispozici první kvalitní gramatiky egyptštiny, také první slovníky egyptského jazyka. V téže době začaly i první archeologické vykopávky. Francouz Auguste Mariette, vyslaný do Egypta Louvrem, aby shromažďoval staré rukopisy, byl do té míry uchvácen tamějšími památkami a archeologickými objevy, že místo aby hledal v koptských klášterech rukopisy, věnoval se od roku 1851 naplno vykopávkám a stal se zakladatelem egyptské archeologie. Začal pracemi na memfidské nekropoli v Sakkaře a hned napoprvé se mu podařily úžasné objevy. Pamatoval si totiž zmínku řeckého historika Diodora, že k pohřebišti posvátných býků v Sakkaře vedla z hlavního města Memfidy alej sfing. Při procházce Sakkarou na takovou pískem zpola zavátou sfingu narazil, posléze našel tři další, odkryl část aleje, a pak už bylo jen otázkou rutiny, času a peněz, aby dospěl k odkrytí velké části dromosu, monumentální vzestupné cesty zdobené sfingami, která vedla k pohřebišti posvátných býků v podzemních katakombách Serapea. V okolí částečně odkryl i některé chrámy, které s tímto kultem souvisely.

Získávání původních pramenů archeologickými vykopávkami a výzkumy se stalo jednou z hlavních činností egyptologie, do té doby chápané hlavně jako hledání pokladů. Jak se rozšiřovaly i prohlubovaly archeologické práce, přibývalo zahraničních a egyptských týmů, které se archeologii v Egyptě věnovaly, pozvolna se měnil směr a cíl archeologie a také její obraz. Z tak zvané objects oriented archeology, jak říkají Angličané, se stala history oriented archeology a nejnověji problem oriented archeology. Dnes je egyptská archeologie nesmírně respektovanou vědní disciplínou, do značné míry díky atraktivnosti předmětu bádání. V současné době působí v Egyptě kolem 250 zahraničních archeologických týmů. Jde o tisíce lidí z celého světa, kteří se tu na archeologických výzkumech podílejí.



Odkryv hrobky soudce Intitiho, poškozené zloději kamene. Na snímku jsou vidět na svém původním místě Intiho nepravé dveře. (Reprofoto: Objevování starého Egypta, Paseka)


Příběh československé, posléze české egyptologie je spojen především se jménem profesora Františka Lexy, zakladatele egyptologického semináře na UK se jménem profesora Zbyňka Žáby, Lexova žáka, za jehož éry bylo v roce 1958 získáno v Egyptě první archeologické terénní pracoviště, a s vaším jménem. Jste řadu let vedoucím archeologického výzkumu na české koncesi v Abúsíru.

Především bych neopomenul jméno profesora Jaroslava Černého, jenž byl vůbec největším českým egyptologem, jakého jsme kdy měli.  Jemu vděčíme za krásnou knihovnu, kterou v Egyptologickém ústavu máme, do jisté míry i za významný respekt získaný pro českou egyptologii.

Náš tým začal v Egyptě pracovat od přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, brzy po založení ústavu, na dvou archeologických koncesích. Nejprve jsme v rámci záchranné práce UNESCO pracovali na přidělených úkolech v Núbii, a to pod vedením mého učitele profesora Žáby. Práce tam trvala do poloviny šedesátých let, paralelně s ní však začaly i první práce v Abúsíru, na pohřebišti s pyramidami králů 5. dynastie. Šlo o místo do té doby poměrně opomíjené, i když leželo v samém srdci memfidské nekropole. V Abúsíru pracujeme už více než padesát let a podařilo se nám tu udělat velký kus práce.
 
Někdy uprostřed oné šňůry šestatřiceti expedic, které má česká archeologie v Egyptě zatím na kontě váš obor ale málem zanikl…

Na začátku sedmdesátých let se náš tým rozpadl, někteří kolegové odešli do zahraničí, jiní byli z politických důvodů vyloučeni z ústavu. Měl jsem štěstí v neštěstí, že jsem byl v té době nemocný a unikl tak těm nejhorším prověrkám. Egyptologický ústav byl v jednasedmdesátém roce zrušen a já převeden s těmi, kdo v něm zbyli, pod katedru věd Asie a Afriky. Když přišlo v polovině sedmdesátých let nové vedení katedry a fakulty, našel jsem na obou místech pochopení pro myšlenku, že není možné vystoupit jednostranně z mezinárodních závazků a nechat vědeckou práci v Egyptě plavat. Nejdříve byla vytvořena malá expedice, která měla tamější výzkum dokončit, připravit publikaci a kapitolu egyptské archeologie uzavřít. Podařilo se mi však získat pro náš výzkum některé egyptské archeology a s jejich podporou prosadit další pokračování našeho výzkumu. Pomalu, krok za krokem, se začalo v Egyptě znovu pracovat a v osmdesátých letech už dostaly práce pravidelný rytmus.


Skalní hrobky na Gebel Mautě byly v minulosti mnohokrát vyloupeny a poničeny.
(Reprofoto: Objevování starého Egypta, Paseka)

Vraťme se tedy do Abúsíru, kde v současné době probíhá výzkum rozsáhlého pohřebiště, memfidské nekropole.

Odehrává se hned na třech místech, abúsirská nekropole není ucelené místo, jde o tři pohřebiště svým charakterem značně odlišná. První založili králové 54. dynastie ve 24. století př. Kr. Po zhruba sto padesáti letech je opustili a poslední králové 5. dynastie už se nechávali pohřbívat v pyramidách v Sakkáře asi o tři kilometry jižněji. Jedním z úkolů našeho týmu je vysvětlit, proč k tomuto zlomu došlo, co přimělo krále Menkauhora, aby jako první opustil královský hřbitov předků a svou pyramidu si postavil v Sakkáře. Jsou zde i mnohé další historické otázky.

Druhý tým pracuje na poněkud vzdálenějším místě, na jižním okraji naší koncese v Abúsíru. Tam zkoumáme hrobky velmožů z doby tzv. Staré říše, tedy 3.–6. dynastie. Časově se jedná o období 27.–20. století př. Kr. Jde o veliké stavby, egyptsky se nazývaly palác ducha. Byly budovány se značnou okázalostí z velmi kvalitních materiálů a z různých druhů kamene, protože měly přetrvat věky. Narozdíl od pozemských příbytků, které si i velmi zámožní Egypťané budovali funkčně jako lehké stavby ze sušených cihel, dřeva, rákosí a pokud možno na břehu nějakého jezera nebo kanálu nilského ramene, aby se zde dalo příjemně žít, paláce ducha byly stavěny pro věčnost.

Třetí skupina pracuje na pohřebišti s velkými šachtovými hroby ze saidsko-perské doby. K našemu velkému překvapení jsme zde na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let odkryli obrovské hrobové komplexy, které většinou tvoří soustava šachet. Zpravidla se jedná o hlavní velkou šachtu, na jejímž dně je pohřební komora vybudovaná z kamenných kvádrů, okolo hlavní šachty jsou šachty vedlejší. Stojí za zmínku, že hlavní šachta může mít světlost až 15x15 m a hluboká může být i 22 m, takže by se do ní pohodlně vešel pěti až šestipatrový panelák. Šachty jsou vykopány v křehkých jílech, kterým Arabové říkají tafla.  Zatím jeden z těchto šachtových hrobů byl objeven nevykradený. Od roku 1941 to bylo poprvé, kdy se takový objev v egyptské archeologii u tohoto typu šachtového hrobu podařil.

 
1) Merut, čichající k lotosovému květu, klečí u nohou svého manžela Intiho. (Reprofoto: Objevování starého Egypta, Paseka)

2) Královský syn, vezír Ptahšepses – zlomek křemencové sochy je jediným dochovaným trojrozměrným Ptahšepsesovým portrétem.
(Reprofoto: Objevování starého Egypta, Paseka)
 

Stane-li egyptolog před takovým nečekaným objevem – co cítí?
Asi vás zklamu, neprožívám nějaká vnitřní duševní dramata, přistupuji ke všemu velmi věcně, samozřejmě s respektem a úctou. Mám ale na mysli především to, jakým způsobem objevenou památku co nejrychleji zdokumentovat, jak ji co nejlépe ošetřit, restaurovat, uložit, uchovat, ochránit.

 

Vedle Abúsíru je tu ale ještě další oblast, kde čeští egyptologové pracují, Západní poušť.
Máme ještě jednu koncesi v Západní poušti, v oáze el-Hajez. V roce 2000 jsme vyhověli apelu egyptských úřadů, abychom přispěli k záchraně a výzkumu ohrožených památek ve vzdálených, těžko dostupných pouštních oblastech. Jak přibývá moderní techniky, hlavně satelitních naváděcích systémů typu GPS, jsou zloději čím dál troufalejší. Začaly se množit krádeže památek v pouštních oblastech a jakkoli se to může zdát zvláštní, památek je zde opravdu hodně. Ne vždy byla Sahara, jak ji dnes vidíme, před nějakými deseti, třinácti tisíci roky byla dost zelená, připomínala dnešní sáhel. V té době tu žilo hodně zvěře i lidí, takže zde zůstalo poměrně velké množství památek, a to nejen z období pravěku, ale i z historického období, hlavně v oázách. Jedná se o památky z doby faraonské, především však z doby řecké a římské. Za Alexandra Velikého začal generál Ptolemaios přidělovat veteránům z Alexandrovy armády egyptskou půdu v oázách, kde byla voda, půda úrodná a poměrně málo lidí. Řekové brzy proměnili oázy v bohaté prosperující kraje, intenzifikovali zemědělskou výrobu, zaváděli nové plodiny, nové metody zemědělské práce, dali do pořádku administrativu. Oázy rozkvetly a produkty z nich, to nejlepší víno nebo datle, směřovaly na stoly římských císařů.

Výzkum v oáze el-Hajez je pro nás zajímavý z řady důvodů. Provedli jsme zde průzkum pomocí satelitních snímků, připravili archeologickou mapu lokality a nyní jsme zahájili systematický výzkum. Jsou tu vpravdě „písečné Pompeje“, stavby zaváté pískem se uchovaly v neuvěřitelné úplnosti. Domy musely být opuštěny náhle, nevíme proč. Někde jsme našli i dřevěné dveře zavřené na petlici, na dvorku stály nádoby na vodu a zásobnice na obilí. Písek na Sahaře je nepřítelem archeologů, dokáže ztrpčit práci i poškodit památky, má ale i blahodárné účinky, když poměrně rychle památky zakryje a ochrání je tak.

Oáza má pro nás zvláštní archeologický a historický význam. Jestliže v Abúsíru máme co dělat s památkami z vrcholného období stavitelů pyramid a z Pozdní doby, tedy ze 3. a 1. tisíciletí př. Kr., v el-Hajezu máme památky z pravěku, pozdní doby římské a z časně křesťanské doby. Prochází tudy pásmo římských pevností, střežících jižní hranici římského impéria. Někdy jde o neuvěřitelné hrady ze sušených cihel a kamenů v poušti. Je zajímavé sledovat, jak se pozvolna přetvářela pozdně římská společnost do časně křesťanské. Končí faraonské amulety a nastupuje křesťanská symbolika. Nejstarší křesťanské památky v Egyptě jsou právě v poušti, a ne náhodou. Do Egypta přišla idea křesťanství velice záhy s evangelistou sv. Markem, který kolem roku 70. působil v Alexandrii. Nové učení se rychle šířilo a začalo se mu dobře vést právě na této jižní hranici impéria. Římská moc tu už byla ochablá, nové učení a komunity křesťanů vegetující na okraji pouště římské vojáky pevnostech moc nezajímaly.

 
Trojrozměrná počítačová animace pohřebiště v jižním Abúsíru na základě satelitního snímku. (Reprofoto: Objevování starého Egypta, Paseka)

Písek na Sahaře zavál místa, kde ustal život. Vy jste v el-Hajezu objevili důkaz obdivuhodného a důmyslného způsobu, jak se dávní obyvatelé Sahary snažili život v těchto místech uchovat.

Za dosud nejzajímavější objev v el-Hajezu považuji systém zavodňování. Egypťané ho nazývají manawar nebo kanát. Je založen na sběru dešťové vody z příležitostných dešťů, které se zejména v zimním období a v oné době v oázách západních pouští vyskytovaly. Nelze ho vybudovat na kterémkoli místě, musí pro to být vhodné geologické podmínky: pod vrstvou písku vrstva pískovce a pod ní vrstva nepropustného jílu. Při občasných dešťových srážkách, které někdy mohou mít charakter až přívalových dešťů, spadne velké množství vody, která ze skalnatých okrajů oáz stéká dolů, proteče pískem, rychle se vsákne do pískovce a v něm se drží. Toho využili zemědělci oáz a začali budovat na spodním okraji pískovcové vrstvy chodby, kanály, které tvoří někdy až v hloubce dvaceti metrů celé podzemní galerie, kde může člověk kráčet s rozpaženýma rukama. Takovouto sítí podzemních kanálů sbírali vodu, která se uvolňovala z pískovce, a protkali jí celou oázu. Vodu soustřeďovali do vodojemů v centru oázy, kde byly zahrady a pole. Co je podivuhodné, tyto důmyslné systémy byly vybudovány poměrně rychle a velmi jednoduchou, až primitivní metodou pomocí tvrdých kamenných kopáčů o váze okolo 2 kg, jimiž se dobře pracovalo v pískovci. Objevili jsme okolo 14 km těchto podzemních kanálů.

 
Na obrázku je jen menší část ze souboru sošek vešebtů z Iufaovy pohřební výbavy. (Reprofoto: Objevování starého Egypta, Paseka)

 

Vydal jste nedávnou svou další knihu. Odpočíváte? Píšete další knihu? Chystáte se znovu do Egypta?
Rád bych tam odjel na podzim, měli bychom pokračovat v jižním Abúsíru, kde archeologické práce vede kolega profesor Bárta. Chtěli bychom si vyjasnit otázku, kde je hrobka velmože Meriherišefa, z níž jsme našli několik bloků už v minulosti. Dále nás na jihozápadním okraji Abúsíru zajímá hromada či val vykopané hlíny se zbytky obinadel, kravích zubů a rohů. Máme pracovní hypotézu, že by tam v podzemí mohlo být pohřebiště posvátného skotu. Rádi bychom také dokončili rekonstrukci Ptahšepsesovy mastaby a předali ji Nejvyšší radě pro památky Egypta, aby ji mohla otevřít pro mezinárodní turismus.

 
Strom nabak (cicimek) byl v okolí pevnosti er-Rís v oáze el-Hajez zasazen někdy v pozdní římské době. (Reprofoto: Objevování starého Egypta, Paseka)


Jaké místo
dnes zaujímá česká archeologická egyptologie na mezinárodním fóru?

O tom dobře svědčí nejen naše práce v Egyptě, naše publikace, ale třeba i mezinárodní konference. Letos počátkem června jsme jednu v Praze uskutečnili a druhoubudeme pořádat počátkem září. O konference je mezi zahraničními kolegy velký zájem. Myslím, že Praha je dnes považovaná za jedno z  důležitých center světové egyptologie.

SYLVA DANÍČKOVÁ