Z monitoringu tisku

Při jmenování rady pro vědu Nečas porušil zákon

Kdo se mýlí v neutrinech, která jsou rychlejší než světlo?

EK schválila dotaci 2,3 miliardy korun na vědecké centrum BIOCEV


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

SAYING IT ...ON PAPER knižně

V listopadu vychází knížka anglických esejů bývalého oblíbeného lektora a zkušeného editora vědeckých textů Richarda Haase. Knížka má nejen klasickou tištěnou podobu, ale také elektronickou verzi. K vydání v Ústavu pro jazyk český ji připravil Akademický bulletin a k dostání bude v knihkupectví Academia.

richard_mensi.jpg

 

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Vpád vojsk a Akademie – pohled z nižšího patra


Dne 21. srpna 1968 mě ve tři hodiny ráno vzbudil Ing. Ivan Karakoz se suchým oznámením: "Už jsou tady." Ve skutečnosti měl lepší odhad situace než mnozí z nás v Ústavu experimentální biologie a genetiky (ÚEBG), kteří si nepřipouštěli, že by Sověti mohli ve střední Evropě vůbec něco takového provést. Západ by to jistě nedovolil. Přitom jsem věděl, jak si počínali v oblastech, kam sahala svatá carova Rus – od Kavkazu po Balt. Ale to byla pořád jen Rus. Jenže rozpínavosti se meze nekladou – tohle draze nabyté ponaučení platí i dnes. Jen Vasil Biľak ho zapomněl vložit do svého Poučení…

obrazek k clanku
FOTO: Archiv ÚSD AV ČR

Ještě v létě 1968 jsem na 1. mezinárodním virologickém kongresu v Helsinkách takové představě rozhodně oponoval, ačkoli mi Albert Sabin (autor živé vakcíny proti polio) ukazoval noviny se zprávami, že se sovětská vojska soustřeďují na naší hranici. Po Ivanově oznámení "Už jsou tady" mě plně ovládl obrovský vztek a nakonec i lítost, že jsem vlastně upadl do sebeklamu. Vyrazil jsem tedy do ulic, samozřejmě i k budově Československého rozhlasu, kde se střílelo naostro. Pamatuji se na uniformovaného člena SNB, který s pocitem, že diriguje zástupy lidí, upozorňoval píšťalkou a rukama, odkud hrozí nebezpečí. Byli tam první mrtví, většinou mladí lidé. Když střelba zesílila, prchaly davy do průjezdů, a já jsem se octl poprvé v chodbě vedoucí do budovy Rozhlasu. Složil jsem si ruce nad hlavu a čekal, až se to okolo mě zbortí. Bylo mi vše jedno. Marnost nad marnost.

Manifestace vedené většinou mladíky, kteří nesli československou vlajku označenou lidskou krví, pokračovaly v různých podobách v celém centru Prahy. Na rozdíl od filmu to nebyla krev býčí nebo barvička. Dlužno podotknout, že jsem se setkal i se skupinou amerických studentů, kteří se jako náhodní návštěvníci Prahy těchto pochodů účastnili. Davy byly v období vrcholících prázdnin opravdu obrovské, ani se moc nedivím, že jsem nepotkal nikoho ze svých známých. Takto se mi do paměti vryly dramatické chvíle srpna 1968, roku, který spolu s rokem 1938 patří k vrchům československých dějin. Ohlas v zahraničí měly tyto události obrovský, zvláště ze strany inteligence, již ne tolik u státníků. Citační ohlas přenechávám odborníkům.

Jako každá tragická událost měl i rok 1968 své komické stránky. Jednou z nich bylo obsazení prezidia ČSAV sovětskou armádou, po němž následoval exodus členů prezidia na Ústav organické chemie a biochemie. V té době jsem zastupoval ÚOCHB za ředitele Milana Haška, toho času působícího v zahraničí, a tak jsem byl pozván na zasedání prezidia, které se konalo v pracovně Františka Šorma. Byla to obrovská čest, poněvadž Šorm vystupoval jako opravdový polobůh. Jednou jsem ho jako student uctivě pozdravil, on se na mě podíval, odvrátil tvář a pokračoval majestátním krokem dál. Od té doby jsem ho nezdravil. Zasedání prezidia bylo "půvabné" , poněvadž jeho členové právem očekávali, že je sebere sovětská rozvědka tak jako jiné státní představitele. Pod vlivem zážitku z centra města jsem zasedajícím suše doporučil, aby si oblékli bílé pláště, neboť kdyby zůstali v oficiálních oblecích, zatčení by jistě neušli. Rychle se převlékli. Tehdy jsem zjistil, že i František Šorm a jeho společnost jsou schopni naslouchat hlasu nižších vrstev. V blízkosti našeho ústavu stály dva tanky a my jsme nevěděli, co podniknout. Nakonec jsme se rozhodli pro letákovou akci a provolání, které nám do perfektní ruštiny přeložil Ivan Karakoz. Jeden příjemný sovětský důstojník začal pátrat, zda neneseme protisovětské tiskoviny, proto jsem si mimo jiné vzal rusky psaný příspěvek do sborníku věnovaného nádorovým virům. Samozřejmě mě zastavili, ale bylo mi suše sděleno: Tak charašo.

obrazek k clanku
FOTO: Archiv ÚSD AV ČR

Největšího vyznamenání se Akademii ovšem dostalo pozdějšími oficiálními prohlášeními, že je druhým centrem kontrarevoluce. Je to vyšší vyznamenání, než jakékoliv jiné, třeba ozdobené tupými meči a diamanty. Nemám na něm než nicotný podíl, přikládal jsem občas jen polínka do ohně a také malé ohýnečky rozdělával. Hlavní podíl spočívá na našich až o generaci starších spolupracovnících, obzvláště těch, kteří v 60. letech prokoukli nesmyslnost diktatury – v oněch dobách diktatury proletariátu, diktatury podprůměrnosti. Ovšem i za odhodlané holobrádky a rozhořčené třicátníky bych rád vyslovil přesvědčení, že jsme v pohnutém roce 1968 snad alespoň většinou nezklamali. Také jsme za to byli potrestáni. Ve vědách přírodních ztrátami pracovních skupin a znemožněním účasti na světovém odborném dění, což bylo obojí z hlediska vědy subletální až letální. V humanitních oborech tresty zahrnovaly i ztrátu míst a živoření na okraji společnosti.

Jan Svoboda,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.