Z monitoringu tisku

Při jmenování rady pro vědu Nečas porušil zákon

Kdo se mýlí v neutrinech, která jsou rychlejší než světlo?

EK schválila dotaci 2,3 miliardy korun na vědecké centrum BIOCEV


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

SAYING IT ...ON PAPER knižně

V listopadu vychází knížka anglických esejů bývalého oblíbeného lektora a zkušeného editora vědeckých textů Richarda Haase. Knížka má nejen klasickou tištěnou podobu, ale také elektronickou verzi. K vydání v Ústavu pro jazyk český ji připravil Akademický bulletin a k dostání bude v knihkupectví Academia.

richard_mensi.jpg

 

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2009  > duben  > Recenze

Dějiny českých zemí

Velkoformátová reprezentativní publikace, která má představit současné výsledky české historické vědy v disciplíně národních dějin, nevznikala snadno. Na jejím počátku byla inspirace obdobnými svazky z vědeckých dílen středoevropských, západoevropských a balkánských zemí určenými mezinárodnímu auditoriu, které měly přispět k lepšímu pochopení kulturně-civilizačního přínosu tzv. nových zemí, ale i menších „kmenových“ států sjednocující se Evropy právě prizmatem dějinných specifik.

Dějiny českých zemí

Konečné rozhodnutí o nutnosti přiblížit zahraničním zájemcům milníky, osobnosti a nosné příběhy české minulosti nanejvýš kvalifikovanou a zároveň čtenářsky poutavou formou padlo v roce 2002 na prvním zasedání Fóra britských, českých a slovenských historiků ve skotském Dundee. Budoucí hlavní redaktoři Jaroslav Pánek a Oldřich Tůma, představitelé akademických ústavů zabývajících se staršími i novějšími dějinami, chápali tento úkol jako povinnost českého dějepisectví přispět k integračnímu diskursu zejména po vstupu České republiky do EU a zároveň si uvědomovali, že je nevyhnutelné obsahově i jazykově zpřístupnit vzniklé narativum evropské čtenářské obci. Původní plán tak počítal se souběžným vydáním v několika kongresových jazycích a z tohoto zorného úhlu byly také vytyčeny základní zásady organizace textu, tematické okruhy a priority a hierarchie výběru faktů.
Zpracování se ujala celá řada specialistů z Historického ústavu AV ČR a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Záhy se ukázalo, že koordinace tolika badatelských individualit do výsledného koherentního a plynule působícího výstupu včetně sjednocení stylistických poloh spotřebuje více času, než iniciátoři předpokládali. Po mnoha metodických diskusích a autorských i redakčních revizích byl výsledný text předložen k oponentuře předním vědeckým osobnostem (prof. Josef Petráň, prof. Josef Válka a prof. Zdeněk Jirásek). V této době již bylo rozhodnuto, že se vydání reprezentativního svazku ujme Univerzita Karlova prostřednictvím svého nakladatelství Karolinum; nejprve ovšem v české jazykové verzi, což se setkalo s četnými protesty autorů, kteří text koncipovali právě s ohledem na zahraniční čtenáře. Po několika jednáních bylo také upuštěno od původně zamýšlené bohaté obrazové a kartografické výbavy.
Navzdory všem „porodním bolestem“ a produk­čním omezením působí výsledné dílo více než sympatickým dojmem, o nějž se zasloužilo především několik jeho charakteristik. České dějiny jsou zde vyloženy v chronologické i teritoriální komplexnosti: zahrnují období od příchodu Slovanů (s krátkým úvodem keltsko-germánským) po rozpad Československa 1992, což byl zřejmě nejzazší časový mezník, který kolegové z ÚSD považovali za seriózně zpracovatelný, a území v dobově aktuálním rozsahu českého/československého státu; vedle Čech a Moravy jsou v příslušných epochách rovnocenně pojednány obě Lužice, Slezsko a Slovensko. Z hlediska koncepčního sleduje publikace dvě linie: jednak důsledně respektuje charakter českého/československého státního útvaru jako multinacionálního dějinného prostoru, na jehož civilizační charakteristice se podílela všechna jeho etnika a národnostní komponenty, jednak klade důraz na vývoj společnosti jako strukturovaného celku v mnoha jeho aspektech, nikoli pouze na působení politických či kulturních elit.
Domácí situace je přitom vždy pojata v evropském kontextu, a to nikoli formální paralelou; autoři měli především na mysli vzájemné propojení, těsnou závislost Čech na obecných mocenských, náboženských, sociálních, myšlenkových a kulturních proudech a konstelacích a zároveň vyzařování „českých“ impulsů do okolního prostoru. Český (ve smyslu teritoriální) vklad do společného dědictví je vážen ze zorného úhlu hodnot, kořenů a směřování evropské/euro­atlantické civilizace s důrazem na dlouhodobé myšlenkové, kulturní a mravní nosníky. Tento koncepční záměr přirozeně vedl k přednostnímu zájmu o náboženské, ideové, národnostní a sociální aspekty, které se v pojetí většiny autorů přinejmenším vyrovnaly obecně známějším politickým obrysům a v některých tematických celcích je převážily (snad jen historická existence žen, zvláště významná při zvoleném socio-kulturním přístupu, mohla být více respektována, jak autory usvědčuje pohled do rejstříku).

Dějiny českých zemí

Dějinné výhry a porážky tak kniha nahlíží nejen prizmatem okamžité dobové situace českého státu, nýbrž vřazuje je do evropských vývojových trendů; není divu, že tento pohled se ne vždy kryje s hodnocením tradičně vštípeným českému čtenáři dějepisnými a politickými autoritami národního obrození, jejichž nosné interpretace a hierarchie si přizpůsobila k svému obrazu (a tím do jisté míry perpetualizovala) po desetiletí dominantní marxistická historiografie. Specifikace českého přínosu tak může v prvoplánovém čtení působit v některých případech i negativně, autoři však v žádném případě neměli na mysli sepsání oslavného pajánu glorifikujícího samotnou národní existenci – na druhé straně ovšem ani litanii sebemrskačského obviňování z provinciálnosti, malosti a mnichovanství. V prvé řadě šlo o poskytnutí kritické a zároveň odborně fundované výpovědi o osobité, leckdy dramatické historické zkušenosti obyvatel jednoho středoevropského státního útvaru, neodvratně zaklíněného v pozitivním i riskantním sevření evropského mocensko-civilizačního silového pole.
Autoři přirozeně nenárokují monopol na veškeré současné historické poznání, tím méně na interpretaci naší dějinné identity a paměti. Kniha není, nechce a ani nemůže být „konečným slovem“, „objektivní syntézou“ či normativním výkladem – absurdita takového desiderata je po dvaceti letech svobodného vývoje snad všem profesním historikům i laickým čtenářům zřejmá. Každá dějinná situace a každá generace přinášejí novou poptávku, nové inspirace, nové otázky, nová vidění; hledáním odpovědí se odkrývají nová témata, vynalézají nové konceptualizace a metodické postupy a historická věda se bolestně prodírá kupředu. I toto je jeden z důvodů, proč jednotlivé kapitoly provází více či méně obsáhlá bibliografie domácích i zahraničních prací, která odkazuje zájemce k dalším, občas i výkladově kontroverzním zdrojům.
Navzdory prvotnímu zklamání tvůrců z podstatné redukce obrazového vybavení se ukázalo, že nakladatelství i grafik odvedli vynikající práci; odborné informace v textu převažují nad popularizačními svody a tomuto záměru by přílišné uplatnění známých reprodukcí (které byly plánovány opět s ohledem na zahraničí) mohlo spíše uškodit. Vznikl tak důstojný, užitečný, kompetentní a dokonce sličný svazek, jejž předseda Akademie věd prof. Václav Pačes poctil svým hlasem v anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku 2008. Nakladatelství Karolinum již zadalo jeho překlady do angličtiny a ruštiny, lze se tedy nadít, že původní cíl redaktorů přece jen dojde svého naplnění.

Svatava Raková,
ředitelka Historického ústavu AV ČR, v. v. i.