Dne 30. května letošního roku uplyne 75 let od smrti významného českého historika umění Vojtěcha Birnbauma, autora tzv. „barokní teorie“, podle níž každý umělecký sloh končí své působení barokní fází. Na základě této teorie závěrečná „barokní fáze“ následuje po úvodním období „klasicismu“. Vojtěch Birnbaum se rovněž jako jeden z prvních badatelů zabýval přehledy vývoje české románské a gotické architektury.
FOTO: Archiv MÚA AV ČR
Vojtěch Birnbaum se narodil 7. ledna 1877 v Döblingu u Vídně. Jeho otec byl inženýrem a stavitelem drah. Birnbaumova matka se po předčasné smrti svého manžela znovu provdala za známého poděbradského lékaře Bohumila Boučka a Vojtěch tak strávil většinu dětství v Poděbradech. Po studiích na reálném gymnáziu v Kolíně, na vyšším gymnáziu v Praze a na vyšším gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou se zapsal na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde strávil jeden rok. Poslouchal přednášky takových osobností, jako byli Tomáš Garrigue Masaryk, Jaroslav Goll či Jan Palacký. V zimním semestru roku 1897 pokračoval ve studiích ve Vídni, kde studoval mimo jiné u Franze Wickhoffa a Aloise Riegla, zakladatelů tzv. vídeňské školy umělecko-historické. Několik let před Vojtěchem Birnbaumem studoval na vídeňské univerzitě i Max Dvořák. Svou diplomovou práci Der altchristliche Kirchenbau und sein Verhältnis zur römischen Baukunst vypracoval Birnbaum na téma starokřesťanské sakrální architektury a obhájil ji v roce 1904. O patnáct let později se na popud Jaroslava Golla a Josefa Šusty habilitoval na Univerzitě Karlově pro obor dějin umění, roku 1921 získal mimořádnou profesuru a šest let na to se stal řádným profesorem a zároveň ředitelem Ústavu pro dějiny umění.
Před první světovou válkou žil jako soukromý vědec v Římě a ve Vídni. Po jejím skončení a s příchodem do Prahy obrátil svůj zájem k umění domácímu. Připravoval přehled románských památek jihočeské oblasti, psal o románských kostelech a účastnil se diskuse o otázce českých rotund. Zajímala jej však i naše gotická architektura, především osobnost Petra Parléře a jeho význam nejen pro vývoj gotiky v Čechách, nýbrž i pro vývoj gotické architektury jako takové.
Ovlivněn Maxem Dvořákem a vídeňskou školou, převzal Birnbaum z tohoto prostředí přísně vědeckou metodu a názor na dějiny umění jako na samostatnou historickou vědu. Ve výtvarném díle viděl dokument doby a na základě celkového i detailního zjištění znaků je stavěl do vývojové řady. Vycházel z podrobného studia římské architektury, jejíž historický a umělecký význam pevně stanovil. Mezi počátečními díly Vojtěcha Birnbauma je možné jmenovat spisy De templo Nazianzeno a Gregorio Theologo descripto (1907) a Vitruvius und die griechische Architektur (1914). V téže době publikoval v časopise Styl několik článků na téma antické, starokřesťanské a románské architektury. Následovaly práce Ravennská architektura I. (1916) a II. (1921). V roce 1923 vychází Birnbaumova studie Dům zvaný Livie na Palatině. Roku 1924 publikoval dvě práce, a to Románskou renesanci koncem středověku a Barokní princip v dějinách architektury. Podílel se také na přípravě Dějepisu výtvarného umění v Čechách, jehož I. díl – Středověk – vyšel roku 1931. V roce 1947 pak Alžběta Birnbaumová uspořádala stati a články z pozůstalosti svého muže do výboru Listy z dějin umění a roku 1978 byl péčí Ivo Hlobila vydán výbor statí Vývojové zákonitosti v umění.
Působil rovněž ve významných českých vědeckých institucích. Od roku 1925 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk a České akademie věd a umění, v níž zastával funkci hlavního jednatele archeologické komise. Byl i dlouholetým členem domácí rady Klubu Za starou Prahu, jehož se posléze stal předsedou.
Pro Birnbaumovu vědeckou osobnost je příznačná detailnost v bádání a přísná slohová kritika dokumentů. Bohužel nelítostná smrt ukončila nečekaně jeho život, aniž mu bylo dopřáno, aby mohl dokončit celou řadu chystaných prací a postavil se do čela filozofické fakulty, jejímž děkanem byl zvolen pro rok 1934–1935.
Václav Hankovec,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
FOTO: Archiv MÚA AV ČR
Vojtěch Birnbaum se narodil 7. ledna 1877 v Döblingu u Vídně. Jeho otec byl inženýrem a stavitelem drah. Birnbaumova matka se po předčasné smrti svého manžela znovu provdala za známého poděbradského lékaře Bohumila Boučka a Vojtěch tak strávil většinu dětství v Poděbradech. Po studiích na reálném gymnáziu v Kolíně, na vyšším gymnáziu v Praze a na vyšším gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou se zapsal na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde strávil jeden rok. Poslouchal přednášky takových osobností, jako byli Tomáš Garrigue Masaryk, Jaroslav Goll či Jan Palacký. V zimním semestru roku 1897 pokračoval ve studiích ve Vídni, kde studoval mimo jiné u Franze Wickhoffa a Aloise Riegla, zakladatelů tzv. vídeňské školy umělecko-historické. Několik let před Vojtěchem Birnbaumem studoval na vídeňské univerzitě i Max Dvořák. Svou diplomovou práci Der altchristliche Kirchenbau und sein Verhältnis zur römischen Baukunst vypracoval Birnbaum na téma starokřesťanské sakrální architektury a obhájil ji v roce 1904. O patnáct let později se na popud Jaroslava Golla a Josefa Šusty habilitoval na Univerzitě Karlově pro obor dějin umění, roku 1921 získal mimořádnou profesuru a šest let na to se stal řádným profesorem a zároveň ředitelem Ústavu pro dějiny umění.
Před první světovou válkou žil jako soukromý vědec v Římě a ve Vídni. Po jejím skončení a s příchodem do Prahy obrátil svůj zájem k umění domácímu. Připravoval přehled románských památek jihočeské oblasti, psal o románských kostelech a účastnil se diskuse o otázce českých rotund. Zajímala jej však i naše gotická architektura, především osobnost Petra Parléře a jeho význam nejen pro vývoj gotiky v Čechách, nýbrž i pro vývoj gotické architektury jako takové.
Ovlivněn Maxem Dvořákem a vídeňskou školou, převzal Birnbaum z tohoto prostředí přísně vědeckou metodu a názor na dějiny umění jako na samostatnou historickou vědu. Ve výtvarném díle viděl dokument doby a na základě celkového i detailního zjištění znaků je stavěl do vývojové řady. Vycházel z podrobného studia římské architektury, jejíž historický a umělecký význam pevně stanovil. Mezi počátečními díly Vojtěcha Birnbauma je možné jmenovat spisy De templo Nazianzeno a Gregorio Theologo descripto (1907) a Vitruvius und die griechische Architektur (1914). V téže době publikoval v časopise Styl několik článků na téma antické, starokřesťanské a románské architektury. Následovaly práce Ravennská architektura I. (1916) a II. (1921). V roce 1923 vychází Birnbaumova studie Dům zvaný Livie na Palatině. Roku 1924 publikoval dvě práce, a to Románskou renesanci koncem středověku a Barokní princip v dějinách architektury. Podílel se také na přípravě Dějepisu výtvarného umění v Čechách, jehož I. díl – Středověk – vyšel roku 1931. V roce 1947 pak Alžběta Birnbaumová uspořádala stati a články z pozůstalosti svého muže do výboru Listy z dějin umění a roku 1978 byl péčí Ivo Hlobila vydán výbor statí Vývojové zákonitosti v umění.
Působil rovněž ve významných českých vědeckých institucích. Od roku 1925 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk a České akademie věd a umění, v níž zastával funkci hlavního jednatele archeologické komise. Byl i dlouholetým členem domácí rady Klubu Za starou Prahu, jehož se posléze stal předsedou.
Pro Birnbaumovu vědeckou osobnost je příznačná detailnost v bádání a přísná slohová kritika dokumentů. Bohužel nelítostná smrt ukončila nečekaně jeho život, aniž mu bylo dopřáno, aby mohl dokončit celou řadu chystaných prací a postavil se do čela filozofické fakulty, jejímž děkanem byl zvolen pro rok 1934–1935.
Václav Hankovec,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
English
