Otevřený přístup k vědeckým informacím a politika otevřeného přístupu

Vědecké výzkumné instituce zpřístupňují stále ve větší míře produkci svých pracovníků formou Open Access – otevřeného přístupu, tedy bezplatně v elektronické formě prostřednictvím internetu. Důvodů může být více. Přesvědčení, že výsledky výzkumu financované z veřejných zdrojů mají být veřejně dostupné, může se jednat o snahu urychlit vědeckou komunikaci, zejména vezmeme-li v úvahu často dlouhé lhůty při publikování v prestižních tištěných časopisech, obranu proti monopolizaci trhu vědeckého publikování či mandatorní požadavek těch, kteří výzkum financují. Dalšími důvody mohou být zviditelnění instituce a jejích výsledků i zlepšení citačních ohlasů.



Open Access – otevřený přístup je v současné době často předmětem diskusí v akademické sféře, oblasti práva i informačních věd a knihovnictví. Každá z oblastí se zaměřuje na problematiku otevřeného přístupu ze své perspektivy. Existují proto rozdíly v konečném pojetí a chápání tohoto termínu. Relativně nejméně problémovou částí je zajištění technického řešení a technologická podpora, jež bývá zpravidla doménou knihoven. Složitější je to s autorsko-právními aspekty. Zásadní je poté získat pochopení a podporu vědeckých pracovníků a zejména podporu vedení instituce.

Úvodní iniciativou, která se přihlásila k myšlence otevřeného přístupu, je tzv. Budapešťská iniciativa (Budapest Open Access Initiative; viz http://www.soros.org/openaccess/read.shtml). Vznikla na setkání v Open Society Institute podporovaném Sorosovou nadací a poskytla základní vymezení pojmu otevřený přístup k vědecké literatuře, jímž myslíme její volnou dostupnost na veřejném internetu, umožňující uživateli číst, stahovat, kopírovat, distribuovat, tisknout, prohledávat, vytvářet odkazy na plné texty, sklízet pro potřeby indexace, předávat je jako data pro software nebo je používat k jakýmkoli jiným legálním účelům bez finančních, právních nebo technických omezení s výjimkou těch, která jsou neoddělitelnou součástí získání přístupu k internetu samému. Jediným omezením by mělo být poskytnutí kontroly autorům nad integritou jejich prací a právo na řádné uznání a uvedení autorství.

Za vědeckou literaturu považujeme primárně recenzované časopisecké články. Lze ovšem zahrnout i další kvalitní vědecké výstupy typu příspěvek ve sborníku, kapitola v knize apod.
Cílem hnutí otevřeného přístupu je využití možností globální elektronické komunikace (internetu) k prosazení nové, efektivní, rychlé a bezplatné výměny vědeckých poznatků, a tím vytvořit alternativu k tradičnímu modelu vědeckého publikování (viz Miroslav Bartošek. Open Access – otevřený přístup k vědeckým informacím. Úvod do problematiky; dostupné na: http://www.ics.muni.cz/zpravodaj/articles/628.html). V praxi je ovšem nutné vycházet z reálných podmínek, především z licenčních ujednání s vlastníky příslušných práv – vydavateli.

Otevřený přístup je způsob přístupu k informacím, nikoli druh financování publikační činnosti, licencování plných textů nebo obsahu. Každý digitální (e-born nebo digitalizovaný) dokument může mít otevřený přístup; od pouhých textů a dat až po software, zvukové dokumenty, video či multimédia.

Cílem otevřeného přístupu není „trestat“ tradiční vydavatele a drahé tištěné časopisy, ale nabídnout alternativní přístup a využít plnou výhodu technického pokroku. Síťové propojení s sebou přináší nové možnosti, jak sdílet publikovaná díla s ostatními vědeckými pracovníky a uživateli nejen z odborné veřejnosti. Tradiční postup, kdy autor dílo nabídne vydavateli k publikování a ten jej skutečně zveřejní (nezáleží na tom, zda v elektronické či tištěné podobě), nevyužívá plně současné možnosti pro vědeckou komunikaci. Tento nedostatek se významně projevuje např. v lékařských (ale i dalších) oborech, v nichž záleží na rychlosti publikačního procesu a časové prodlevě, s jakou se vědecké výsledky dostanou do povědomí odborníků.

Albert Einstein, jeden z největších fyziků, už před více než padesáti lety téměř předpověděl éru otevřeného přístupu, když prohlásil, že „volná, neomezená výměna nápadů a vědeckých výsledků je nezbytná pro zdravý vývoj vědy, stejně jako pro všechny ostatní sféry života“.

Mezi první a nejvýznamnější archivy s otevřeným přístupem patří arXiv.org, archiv pro elektronické preprinty a vědecké materiály z oblasti fyziky, matematiky, počítačové vědy a kvantitativní biologie a nelineárních věd. Projekt zahájil 16. srpna 1991 Paul Ginsparg. Tento archiv původně provozovala Los Alamos ­National Laboratory, činnost archivu v současné době dotují a provozují Cornell University a National Science Foundation.

Ke konci devadesátých let začaly podle modelu archivu arXiv.org vznikat mnohé repozitáře a archivy s otevřeným přístupem, do nichž měli autoři možnost ukládat své práce. Tato situace vedla ke vzniku Open Archives Initiative, jejímž cílem je vytvářet a implementovat standardy pro vyšší interoperabilitu – komunikaci – mezi repozitáři, a tím zvyšovat diseminaci výsledků (viz http://www.openarchives.com).


Záznam vydavatele Elsevier v projektu SHERPA/RoMEO, http://www.sherpa.ac.uk/romeo/

Zdroje a cesty OA
Různé digitální knihovny a různí vydavatelé umožňují přístup k odlišným typům dokumentů (preprinty, post-printy, výzkumné články, zprávy z konferencí apod.).

Zdroje s otevřeným přístupem se dají rozdělit do tří skupin:

• Předmětově profilované archivy a institucionální repozitáře (uložiště) – do této skupiny patří archivy a repozitáře jednotlivých univerzit, akademií věd a dalších výzkumných institucí. Náleží sem např. i již zmiňovaný arXiv.org. (přehled o dostupných OA repozitářích lze získat na Registry of Open Access Repositories – viz http://www.roar.eprints.org; nebo na OpenDOAR – Directory of Open Access Repositories – viz http://www.opendoar.org).

• On-line časopisy s otevřeným přístupem – do této kategorie patří komerční vydavatelství, např. BioMed Central, která za publikované články účtují mezi 1000–3000 dolary; existují ovšem i neziskové projekty vydávající OA časopisy, mezi které přináleží např. digitální knihovna PloS. Z celkového počtu cca 25 000 v současné době vydávaných vědeckých recenzovaných časopisů tvoří otevřené časopisy přibližně 15 %, což je 4400 titulů.

• Povrchový web – tzv. „viditelný“ web; jedná se ze-jména o osobní stránky autorů, kteří vystavují své práce. Jako problematická se jeví menší viditelnost, nízká interoperabilita a zpravidla krátkodobější životnost takových stránek.

Kromě výše uvedeného dělení existují dvě hlavní cesty, kterými lze dojít k otevřenému přístupu; pojmenovala je již

:

• Zlatá cesta (golden road) – publikování v Open Access časopisech, recenzní řízení a otevřený přístup zajišťují vydavatelé.

• Zelená cesta (green road) – autoarchivace v otevřených repozitářích, otevřený přístup zajišťují autoři.
•  

Aby autoři mohli uložit a případně i zveřejnit svůj článek v institucionálním či jiném repozitáři, musí mít povolení od vydavatele, u kterého byl článek publikován. Pomocníkem, který umožňuje snadno a jednoduše zjistit podmínky, za jakých je umožněno ukládat publikované články do institucionálních repozitářů, je služba SHERPA/RoMEO (viz

). V době psaní tohoto článku 62 % vydavatelů (z celkového evidovaného počtu 788) umožňuje autorům autoarchivaci a zpřístupnění některé z verzí. Tento projekt rozděluje vydavatele do různobarevných (zelená, modrá, žlutá, bílá) skupin podle toho, co který vydavatel s článkem umožňuje: zelení vydavatelé povolují uveřejnění všech verzí práce – od preprintu až po finální pdf verzi článku; na druhé straně bílí vydavatelé otevřený přístup vůbec nepodporují.

Požadavek na zpřístupňování výsledků výzkumu otevřenou cestou má ve svých programech také stále více poskytovatelů dotací. Ve středoevropském prostoru je to například maďarská grantová agentura OTKA. V roce 2008 byla zahájena pilotní iniciativa Evropské komise

, v rámci které je požadován otevřený přístup během 6–12 měsíců od publikování ke všem recenzovaným článkům financovaným v určitých oblastech 7. rámcového programu EU. Přehled požadavků grantových agentur je průběžně aktualizován v rámci služby SHERPA/JULIET (viz

).

Jak jsme již uvedli v úvodu tohoto článku, stále více vědeckých institucí se snaží poskytovat své výstupy ostatním formou otevřeného přístupu. To je mimo jiné vede k formulaci vlastních politik otevřeného přístupu, které popisují způsob, jakým mají vědečtí pracovníci dané instituce archivovat a poskytovat své publikační výstupy. Seznam těchto politik je evidovaný v ROARMAP – Registry of Open Access Repository Material Archiving Policies (viz

).

V současné době požaduje povinný vklad do institucionálního repozitáře již 230 výzkumných institucí (např. Massachussetts Institute of Technology či University College London, ETH Zürich).

Poté, co v roce 2008 podepsala Akademie věd ČR

, jejíž signatáři se hlásí k podpoře otevřeného přístupu, doporučila Vědecká rada AV ČR ve svém dopise Akademické radě, aby uskutečnila několik kroků, mj. formulovala politiku otevřeného přístupu, stanovila pravidla pro vytvoření institucionálního repozitáře AV ČR a použila ho pro otevřený přístup.

Komise pro vědecké informace AV ČR připravila návrh

, který byl 14. října 2010 schválen Akademickou radou AV ČR na jejím 21. zasedání. Podstatou

je, že „pracoviště AV ČR jsou povinna vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby mohla AV ČR a Knihovně AV ČR, v. v. i., poskytnout publikační výstupy – zaměstnanecká díla – vytvořená jejich zaměstnanci a nevýhradní licence k jejich užití…“.

Cílem

je vytvořit institucionální repozitář AV ČR, jehož funkcí je kromě zpřístupnění (s ohledem na případná licenční ujednání s vydavateli) také dlouhodobá archivace výstupů vědecké práce. K tomuto účelu dává souhlas naprostá většina komerčních vydavatelů. Vytvoření vlastního repozitáře poskytuje poměrně dobrou jistotu, že publikační výstupy budou stále k dispozici, a výrazně také zvyšuje viditelnost prací. Pozitivním efektem může být podle dosavadních zkušeností také nárůst jejich citovanosti.

Současně bylo AR schváleno vytvoření fondu pro podporu publikování v komerčních OA časopisech. Jeho správou byla pověřena Ediční rada AV ČR, pro rok 2011 byla vyčleněna částka jeden milion korun.

Ačkoli je hnutí otevřeného přístupu fenoménem především poslední necelé dekády, lze sledovat enormní nárůst podpory této formy zpřístupňování informací a vědecké komunikace. Trend bude jistě nadále pokračovat a ty instituce, které se dříve připojí, mohou využít výhody kvalitní evidence, archivace a vyšší viditelnosti vlastních výstupů. Je dobře, že je Akademie věd ČR první vědeckou institucí v České republice, jež se prostřednictvím svého vedení veřejně přihlásila k zajištění otevřeného přístupu k vědeckým informacím a činí v tomto směru další významné kroky.