Dne 22. února roku 2008 uplyne 30 let od smrti českého filozofa a sociologa Josefa Krále, jednoho z předních reprezentantů českého pozitivizmu a nejbližšího následovníka hlavního představitele tohoto filozofického směru v Čechách Františka Krejčího. Obecně lze pozitivizmus definovat jako označení pro filozofické postoje uznávající vědecké poznání jako jedinou formu poznání. Pozitivizmus měl ohlas nejen mezi přírodovědci, zvláště fyziky, ale i v širších vzdělaných vrstvách a aspiroval na to stát se jakýmsi novým „vědeckým názorem“.
Josef Král se narodil 31. října 1882 v Peřimově na Jilemnicku v chudé učitelské rodině. Gymnazijní studia absolvoval v Čáslavi a Jičíně. Během středoškolských studií se do popředí jeho zájmů dostalo studium jazyků, později přibyla historie a díla českých filozofů. V r. 1901 začal studovat moderní filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Brzy ho ale způsob výuky v některých jazykových seminářích a cvičeních odradil, a tak setrval jen u němčiny a francouzštiny. Místo toho ho zaujala filozofie a sociologie. Navštěvoval přednášky a semináře zejména T. G. Masaryka, Františka Drtiny a Františka Krejčího. Roku 1908 obhajoval u profesora Masaryka disertaci z filozofie s názvem Gustav Adolf Lindner jako sociolog. Habilitoval se roku 1920 z dějin filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v r. 1924 byl jmenován řádným profesorem filozofie a sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V Bratislavě učil ještě dalších osm let a ve školním roce 1930–1931 byl ustanoven děkanem. Roku 1932 byl jmenován profesorem filozofie v Praze a o dva roky později i profesorem sociologie. Děkanskou funkci získal na pražské univerzitě až po 2. světové válce, ve školním roce 1946–1947.Josef Král rovněž působil v předních českých vědeckých institucích. Jako mimořádný a posléze řádný člen ČAVU zastával po válce funkci předsedy I. třídy (soustředila společenské vědy s výjimkou filologie). Ještě za pobytu v Bratislavě v r. 1932 ho zvolili dopisujícím členem Královské české společnosti nauk. Když se přestěhoval do Prahy, změnilo se jeho členství na mimořádné a r. 1939 na řádné. V rámci KČSN vedl za války agendu vrchního knihovníka a do října 1946 vykonával funkci tajemníka I. třídy (fyzikálně matematická).
Král svou činnost rozvíjel i v oborových vědeckých společnostech. Jako předseda Jednoty filozofické tuto instituci úspěšně provedl bez kolaborace okupačními léty až do r. 1948, kdy sám na funkci předsedy rezignoval. Účastnil se založení Společnosti pro sociální bádání a pomohl obnovit Masarykovu společnost. Králova aktivita se projevila i v mezinárodních institucích, kde byl např. členem výboru filozofického kongresu.
Filozofii charakterizoval jako „jednotný výklad světa a života na základě jednotlivých věd“. Svůj filozofický názor získal studiem „anglo-francouzských pozitivistů, evolucionistů a shodných složek filozofie Masarykovy“. K Masarykovi se hlásil i jako sociolog. Sociální jevy definoval jako „složitější jevy duševní, zprostředkované ovšem psychofyzicky“. V rámci své vlastní klasifikace věd řadil psychologii před sociologii.
Většinu svých prací věnoval dějinám československé filozofie a sociologie. Z dějin filozofie stojí za zmínku především svého času populární Přehledné dějiny filosofie (1946 a 1947). Dále je autorem celé řady dílčích a speciálních prací: Herbartovská sociologie (1921), Jessenius filosof (1923), Spor o Kanta, k dějinám české filosofie z počátku století (1924), Masaryk filosof a sociolog (1931). Hlavním dílem Krále v oboru filozofie je jeho Československá filosofie (1937) vyznamenaná Metelkovou cenou ČAVU. Zvláštní pozornost věnoval průkopníkovi české sociologie a sociální psychologie G. A. Lindnerovi. V roce 1929 vyšla jeho monografie G. A. Lindner, život a dílo.
Své mnohostranné schopnosti uplatnil i v redakční práci. Byl vydavatelem revue Sociální problémy a redigoval také Českou mysl, orgán Jednoty filosofické. V I. třídě ČAVU měl na starosti Filosofickou bibliotéku. Řadu Králových prací a studií postihla bohužel po únoru 1948 cenzura, a tedy označení „libri prohibiti“. V tomto období pociťoval potíže na fakultě i ve vědeckých společnostech, kde začal působit vliv „nové garnitury“ a rychle se ustavující akční výbory. Na jaře 1951 byl nucen opustit Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, přesto měl větší štěstí než někteří jeho kolegové. Dílo Josefa Krále má nepostradatelnou hodnotu a je do značné míry východiskem pro soudobou filozofii i sociologii.
Václav Hankovec,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR, v. v. i.
English
