Jedním z velkých mezinárodních projektů, koordinovaných Mezinárodní akademickou unií v Bruselu, je i řada slovníků středověké latiny. Českou republiku zastupuje Slovník středověké latiny v českých zemích (Latinitatis medii aevi lexicon Bohemorum), který je zpracováván v Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR.
Zdůvodňovat potřebnost speciálního slovníku pro středověké období latinského jazyka je jistě zbytečné. I ti, kdo prošli důkladnou gymnaziální výukou latiny a dokáží běžně číst Ovidia či Seneku v originále, přiznávají, že u středověkého textu si mnohdy nevystačí ani s tím nejrozsáhlejším slovníkem klasické latiny. A právě všem, kdo se zabývají latinským středověkem, mají být středolatinské slovníky klíčem k dokonalému porozumění pramenům.
Tuto potřebu si Mezinárodní akademická unie dobře uvědomovala, když v roce 1920 zahájila projekt na sestavení slovníku středověké latiny, který by nahradil dosud používaný a rozvoji medievistiky již nedostačující slovník Du Cangeův (Ch. Du Cange – L. Favre, Glossarium mediae et infimae Latinitatis, 1883–1887) a který by registroval a vykládal slovní zásobu z celého území Evropy; práce na slovníku řídil tzv. Comité DuCange. Brzy se ukázalo, že záměr je příliš ambiciózní a neuskutečnitelný, a proto byl v roce 1923 přijat nový návrh, podle něhož budou v jednotlivých zemích zpracovány a vydány tzv. národní slovníky, jež zahrnou slovní zásobu užívanou na daném území. Původní idea celoevropského slovníku však nebyla tímto krokem zcela opuštěna, neboť každý národní slovník středověké latiny – díky její funkci mezinárodního dorozumívacího a vědeckého jazyka své doby – se i přes rozdílnost pramenů dá s úspěchem, tu větším, tu menším, využít i v jiné zemi. Československo se k projektu přihlásilo v roce 1930. Při České akademii věd a umění vznikla komise, jež pod vedením jednoho z největších českých klasických filologů, prof. Bohumila Ryby (1900–1980), shromáždila potřebné podklady a rozvrhla práce; s těmi se započalo v roce 1934. Prvním úkolem bylo pořídit materiál, tj. excerpovat všechny dostupné prameny. Před válkou na excerpci pracovali externí pracovníci a studenti klasické filologie na pražské filozofické fakultě, po uzavření vysokých škol v ní pokračoval nepočetný tým v Akademii, který při této práci setrval i po válce. V roce 1953 přešel do nově založené Československé akademie věd, do Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská, s jehož nástupnickou institucí jsou osudy slovníku spjaty dodnes. Excerpce materiálu a jeho uspořádání skončily v roce 1970, avšak již několik let předtím profesor Ryba se svým kolektivem sestavil zásady pro zpracování, heslář a sez-nam pramenů a vypracoval na zkoušku určitý počet hesel. S vytvářením hesel se začalo po roce 1970, avšak první sešit, který kromě hesel obsahuje i zásady zpracování a seznam pramenů, mohl po různých peripetiích vyjít až v roce 1977. Dosud bylo vydáno 21 sešitů, které tvoří díl I. a II., tj. písmena A–C, D–H, a dvě třetiny dílu III., tj. hesla písmen I, K, L a část hesel od písmene M. Více než polovina materiálu je tedy již přetvořena ve slovníkové články a publikována, celý slovník bude sestávat ze čtyř či pěti tisícistránkových dílů.
Funkčnost a užitnost každého slovníku je určena rozsahem a charakterem materiálu, z něhož se vychází, a metodami, jimiž je tento materiál zpracováván. Metody musí reflektovat jak charakter popisovaného jazyka, tak potřeby uživatelů slovníku. Je nutné zdůraznit, že středověká latina se v mnoha ohledech velmi liší od latiny klasické. Je nepochybně její pokračovatelkou a nástupkyní, ale už nikoli mateřským jazykem svých uživatelů, nýbrž jazykem naučeným; dále je oproti své starověké předchůdkyni jazykem lexikálně mnohem bohatším a s velmi produktivní slovotvorbou: nová realita a nová ideologie a vzdělanost vyžaduje i nová pojmenování, a proto jsou klasickým slovům přidávány nové významy a vytvářena nová slova. Funguje jako dorozumívací jazyk různých etnik, na různých územích a v různých oblastech, což spolu s různou úrovní znalostí ovlivňuje zděděný gramatický systém a podporuje ortografickou a fonetickou nejednotnost.
Ukázka středověkého rukopisu
Materiál Slovníku středověké latiny v českých zemích tvoří nyní asi 750 000 excerpt z pramenů růz-ného druhu: z literatury krásné, jako jsou legendy, kroniky, básně, duchovní písně apod., z textů diplomatické a administrativní povahy, k nimž patří listiny, regesta, formuláře, městské knihy, zemské desky apod., a z literatury traktátové, tedy ze středověké odborné literatury, a to z období od počátku latinského písemnictví u nás až do nástupu humanismu, tj. do r. 1500. Vedle textů bohemikální provenience zařadil prof. Ryba do pramenů i texty vzniklé mimo české území, jež se zásadně dotýkají českých dějin (papežské listiny, dokumenty z koncilů). Excerpovalo se z edic, pokud možno z nejnovějších a kritických, ale též z pramenů nevydaných. Rukopisný materiál můžeme bez nadsázky a vychloubání považovat za velkou přednost našeho slovníku, jímž se liší od ostatních středolatinských slovníků a jenž medievisté velmi oceňují. Systematické excerpci byl podroben rozsáhlý výběr rukopisů z pražských i mimopražských knihoven a archivů, ojediněle i z bohemik dochovaných v zahraničních knihovnách. Zisk z této časově náročné a namáhavé práce je značný, neboť bez ní by zůstalo v nevydaných textech skryto nesmírné slovní bohatství, zejména lexikum středověké odborné literatury (např. termíny přírodovědné, lékařské, astronomické, alchymistické, teologické, právnické, filozofické apod.) a výrazy týkající se běžného života, získané z městských knih, či české a německé ekvivalenty a glosy, pořízené z překladů a glosovaných textů, jež dokumentují i vývoj národních jazyků. Význam rukopisné excerpce lze doložit i statisticky: přibližně polovinu slovní zásoby tvoří středověké neologismy, z nichž takřka polovina je doložena pouze rukopisně.
Seznam pramenů je uveden v prvním sešitě slovníku a čítá asi 850 položek. Počet pramenů je však daleko větší, protože rukopisy (jen v Praze jich bylo excerpováno asi 600) a texty v nich obsažené nejsou v seznamu zapsány jednotlivě, ale souborně pod signaturou a jménem instituce, v níž jsou uchovávány. Nejstarším pramenem jsou listiny z 9. století, nejstarší narativní prameny (legendy a Kosmova kronika) pocházejí z 10. a 11. století, posledním pramenem pojatým do excerpce je Vokabulář zvaný Lactifer z r. 1511. Prameny jsou žánrově velice různorodé, pocházejí z pera tvůrců nejrůznějšího postavení a vzdělání: od chudého písaře z malého města až po samotného císaře, od políra na stavbě, jenž zapisoval dovezený stavební materiál, až po učitele na několika univerzitách, kteří se přeli o subtilní filozofické otázky.
Některé ze středolatinských slovníků, mezi nimi i náš, jsou podle pokynů komitétu DuCange zpracovávány tzv. diferenční metodou, tzn. že zaznamenávají a vykládají jen slova, významy a gramatické jevy, které nejsou součástí latiny starověké; v našem případě byl za vymezující normu vzat Georgesův slovník (K. E. Georges, Ausführliches lateinisch-deutsches Handwörterbuch, 1913, 8. vyd.). Metoda má své výhody a nevýhody. Za určité minus se považuje, že diferenční slovník nezachycuje úplné slovní bohatství a pomíjí slovní zásobu, která v nezměněné podobě a nezměněném významu přešla ze starověku do středo-věku, a že tedy čtenář středověkého textu, pokud není dostatečně zběhlý v latině klasické, potřebuje vlastně slovníky dva, ne-li více, když víme, že středověk hojně používal slov z pozdní a vulgární latiny, kterou ne všechny běžné slovníky zahrnují. Ve skutečnosti však existuje jen velice málo slov přejatých ze starověku bez jakékoli změny a doplnění, takže počet vynechaných klasických slov použitelnost slovníku nikterak neumenšuje; navíc i diferenční slovníky uvádějí základní klasické významy. Předností diferenční metody je, že takto zpracovaný slovník upozorňuje zřetelně na charakteristické znaky středověké latiny a na středověké neologismy a umožňuje sledovat vývoj latinského lexika. Paradoxně není práce na diferenčním slovníku o nic lehčí než práce na slovníku úplném, neboť nutnost rozlišit, zda se použití slova v daném kontextu zcela shoduje se starověkým územ, či zda se od něj něčím odlišuje, vyžaduje nejen filologický průzkum, ale i důkladný vhled do mnoha oborů latinské medievistiky.
Důsledkem diferenčního zpracování je, že ve slovníku najdeme hesla dvojího typu. Lemma vykládající slovo již doložené v Georgesově slovníku se rozpadá na dvě části: před plus (+) jsou uvedeny významy starověké, za tímto znaménkem pak středověké doplňky (odlišné konstrukce, metaforická a specializovaná pojmenování, sousloví apod.) a nové, ve středověku vzniklé významy. Hvězdičkou (*) se označuje slovo, jež Georgesův slovník nezná, pod těmito záhlavími je zpracováno lexikum pozdní latiny a středověké neologismy. U obou typů jsou uvedeny středověké pravopisné varianty (a ty jsou někdy velmi početné), hvězdičkové heslo je navíc opatřeno etymologií. Každý význam, každý popisovaný jev ilustrují doklady, jež je představují v růz-ném kontextu; ohlasy od uživatelů potvrzují předpoklad zakladatelů o důležitosti dokladové části lemmatu: zejména nefilologům umožňuje kontext snáze pochopit a interpretovat zkoumaný text. Stavba hesla však poskytuje i další relevantní informace: chronologické řazení dokladů a údaje o frekvenci umožňují sledovat životnost daného významu či jevu v jeho diachronním vývoji, položky s českými či německými glosami a překlady osvětlují, jak středověcí čtenáři latinský text chápali a interpretovali.
Výkladovým jazykem našeho slovníku je latina a čeština. Latinská část slouží cizím badatelům, význam slova je objasněn – pokud je to možné – synonymem z klasické latiny, pakliže Ciceronův jazyk výstižné synonymum postrádá, význam se vyloží definicí či opisem; naproti tomu česká část uživateli nabízí překladový ekvivalent či český odborný termín, v případě potřeby doplněný staročeským výrazem.
Lexikografická práce se neobejde bez interdisciplinární spolupráce. Kontakty a diskuse s odborníky z různých oblastí medievistiky (s historiky, právníky, diplomatiky, kunsthistoriky, literárními historiky, teology, přírodovědci, bohemisty apod.) jsou užitečné pro obě strany. Zpracovatelé slovníku s povděkem přijímají detailní poučení a informace o sekundární literatuře ke speciálním tématům, medievisté filologové i nefilologové mohou na oplátku čerpat z kartotéky Slovníku středověké latiny, jež je největším archivem latinské slovní zásoby českého středověku u nás. Neméně užitečná a přínosná je i spolupráce se zahraničními lexikografickými týmy, především s pracovníky slovníku německého a polského, neboť geografická blízkost, období společných dějin, paralely v národních jazycích a vzájemné kontakty ovlivnily shody a podobnosti i v latinských textech. „Rodinu“ středolatinských slovníků propojují pracovní i přátelské kontakty. Své zkušenosti si její členové vyměňují na pravidelných konferencích; poslední z nich se konala minulého roku v kastilském Leónu, kde badatelé demonstrovali a analyzovali, jak latinu používanou v jejich zemi ovlivnil národní jazyk. Tématem další konference v Mnichově (2012) bude odborná středověká terminologie, kterou budou zkoumat nejen filologové, ale i badatelé z dalších vědních oborů. Také Praha již hostila kolegy-lexikografy: úspěšná konference Slovník jako inspirace (2006) mimo jiné ukázala, že lexikografická práce skutečně nabízí mnohé podněty a je cenným východiskem a zdrojem pro další bádání. Pracovnice českého slovníku přivedl těsný kontakt se středověkými latinskými památkami k založení dvou edičních řad: první z nich, Fontes Latini Bohemorum, přináší kritické edice dosud nevydaných latinských textů české provenience, doplněné úvodem v české a cizojazyčné verzi a českým překladem, bohatě opatřeným jazykovými a věcnými poznámkami; v Knihovně středověké tradice vycházejí v zrcadlové podobě komentované překlady významných děl světové středověké latinské literatury.
Mluvit o společném evropském kulturním dědictví není v případě středolatinských slovníků nyní hojně užívanou frází, ale vždy platným tvrzením. Ti, kdo – řečeno s jistou nadsázkou – stáli na jejich počátku, totiž tvůrci textů, byli sice lidé různých národností a různého postavení, spojoval je však stejný dorozumívací jazyk. Týž jazyk spojuje i ty, kdo jej používají – badatele a zájemce o středověk, kteří rovněž představují mezinárodní komunitu; v případě českého slovníku k tomu přistupuje i vztah k českým zemím, zájem o naše dějiny či kulturu, jež jsou součástí dějin a kultury evropské.
ZUZANA SILAGIOVÁ,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.
English
