Z monitoringu tisku

Při jmenování rady pro vědu Nečas porušil zákon

Kdo se mýlí v neutrinech, která jsou rychlejší než světlo?

EK schválila dotaci 2,3 miliardy korun na vědecké centrum BIOCEV


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

SAYING IT ...ON PAPER knižně

V listopadu vychází knížka anglických esejů bývalého oblíbeného lektora a zkušeného editora vědeckých textů Richarda Haase. Knížka má nejen klasickou tištěnou podobu, ale také elektronickou verzi. K vydání v Ústavu pro jazyk český ji připravil Akademický bulletin a k dostání bude v knihkupectví Academia.

richard_mensi.jpg

 

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

VLADISLAV RŮŽIČKA (1870–1934)

Dnes již málo vzpomínaný biolog, ve své době však profilující osobnost biologické teorie u nás, nastoupil po maturitě na brněnském gymnáziu (1888) studium na lékařské fakultě UK v Praze. V roce 1901 jej ukončil doktorátem. V tu dobu již pomáhal v různých ústavech fakulty jako demonstrátor. Největší význam pro jeho další vědeckou činnost měl pobyt v ústavu všeobecné a pokusné patologie A. Spiny, kde si vštípil význam barvení tkání jako důležitého detekčního prostředku v histologii a fyziologii.

VLADISLAV RŮŽIČKA (1870–1934)
VLADISLAV RŮŽIČKA (1870–1934)

Roku 1907 byl na stáži v Mnichově u O. Hertwiga a habilitoval se pro všeobecnou biologii a experimentální morfologii na domovské fakultě (vůbec první habilitace z oboru „biologie“ u nás). V tomto oboru se r. 1909 stal mimořádným a r. 1920 řádným profesorem (titulárním již r. 1917). Tehdy již na lékařské fakultě vedl pro svůj obor pracoviště, které se oficiálně stalo ústavem ve studijním roce 1917–1918.
Nedlouho po svých pozorováních a experimentech na buňkách a tkáních vystoupil se závažnými teoretickými zobecněními – patří k nim teorie morfologického metabolismu, podle níž strukturní útvary pozorované na subcelulární úrovni nejsou trvalé, což ho vedlo k odmítání chromozomové teorie dědičnosti. Tvrdil, že za dědičnost nezodpovídá barvitelná část jaderné hmoty v buňce (chromatin – tedy DNA), nýbrž část nebarvitelná – plastin. Svého času vzbudila též pozornost jeho teorie stárnutí na základě tzv. hysteréze protoplazmy. Poznatky ze studia mikroorganizmů jej vedly k tehdy dosti vzácnému doporučení bakterií jako vhodného modelového objektu v genetickém výzkumu. K tomu se stále více věnoval eugenickému hnutí, kde si počínal umírněně podle svého přesvědčení, že lze nežádoucí dědičné znaky odstranit cíleným působením prostředí. Rozlišil národ státní, který tu žil nejdéle a byl nejlépe přizpůsoben životním podmínkám, a zlomky národů, jež se přistěhovaly později, a tudíž se přizpůsobují jen s obtížemi.
Postupně budoval tzv. kauzální teorii dědičnosti, podle níž se dědí progenní konstituce protoplazmy a geny jsou jen jejími dočasnými funkčními jednotkami, znaky se nedědí, jsou získané. Dědičnost chápal jako ekologický problém. Své hlavní názory v tomto směru shrnul v knihách Nárys učení o dědičnosti (1914) a Biologické základy eugeniky (1923). Z filozofického hlediska byl zastáncem mechanicizmu, veškeré biologické jevy a procesy chtěl vysvětlovat převáděním na chemické poměry. Zevními zásahy lze chemizmus vhodně ovlivnit, a tak postupně řídit biologické procesy včetně dědičnosti. Takový postoj mu vynesl ocenění ­pozdějšími přívrženci tzv. mičurinské biologie u nás, kteří ho pokládali za „předchůdce“ Lysenka a Lepešinské.
Vladislav Růžička vytvořil svou teoretickou i organizační aktivitou svéráznou školu genetiků a teoretických biologů. Svou váhu mělo i to, že byl spoluzakladatelem a posléze předsedou Čs. eugenické společnosti a ředitelem Čs. státního ústavu pro národní eugeniku. Rovněž v zahraničí bylo jeho dílo dobře známé; byl spoluzakladatelem a krátce i spolueditorem časopisu Biologia generalis (zal. 1925). Nicméně rozchod s hlavními proudy v genetickém výzkumu ovlivnil pozdější úpadek Růžičkova vlivu; již E. Babák v recenzi Růžičkovy nejobsáhlejší práce z r. 1923 si přeje „míň učenosti a víc moudrosti“. Jeho žáci v genetice J. Kříženecký a B. Sekla přešli po smrti svého učitele (1934) k mendelovské genetice. Osud ho ušetřil těžké rány, když byl jeho nástupce v eugenickém ústavu V. Bergauer r. 1942 popraven nacisty.

JAN JANKO,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.