Z monitoringu tisku

Při jmenování rady pro vědu Nečas porušil zákon

Kdo se mýlí v neutrinech, která jsou rychlejší než světlo?

EK schválila dotaci 2,3 miliardy korun na vědecké centrum BIOCEV


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

SAYING IT ...ON PAPER knižně

V listopadu vychází knížka anglických esejů bývalého oblíbeného lektora a zkušeného editora vědeckých textů Richarda Haase. Knížka má nejen klasickou tištěnou podobu, ale také elektronickou verzi. K vydání v Ústavu pro jazyk český ji připravil Akademický bulletin a k dostání bude v knihkupectví Academia.

richard_mensi.jpg

 

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2008  > leden  > Portréty z archivu

JIŘÍ POLÍVKA (1858–1933)

Obrázek k článku 

Když před 125 lety předložil Jiří Polívka habilitační komisi svůj spis O časech ve slovanských nářečích, příspěvek k historické skladbě, započala se vědecká dráha jednoho z našich nejvýznamnějších slovanských filologů-folkloristů přelomu 19. a 20. století.

Pod vlivem svého učitele J. Gebauera se zpočátku zaměřil především na lingvistiku a mluvnici slovanských jazyků, dál si zatím mladý jazykovědec ještě jít netroufal. Postupně však rozšiřoval svůj odborný záběr na starý církevně-slovanský jazyk a písemnictví, na otázky dialektologické, zabýval se i novějšími literárními jevy polskými a ruskými. Zlom nastal na konci 80. let, kdy podnikl dlouhou studijní cestu do Ruska, aby se seznámil s nezbytnými prameny, které v českých knihovnách chyběly, a především s metodikou ruských slavistů, kteří byli považováni za světové špičky v oboru. Byli to především A. N. Pypin, A. N. Veselovskij a N. S. Tichonravov. Z této cesty si Polívka přivezl nejen řadu materiálů ke studiu, ale také navázal četné kontakty se zahraničními kolegy, které dále rozšířil při svých návštěvách Záhřebu a Bělehradu v 90. letech.

Skutečnost, že si osvojil i znalost ruštiny a srbochorvatštiny, mu umožnila přímo proniknout do slovanských literatur a otevřela cestu ke srovnávacímu studiu slovanské lidové slovesnosti, především pohádek. To byla oblast, v níž po sobě Polívka zanechal nejvýznamnější stopu a dosáhl světového uznání. Patřil mezi stoupence tak zvané migrační školy, kteří zastávali názor, že pohádkové látky se šířily z různých středisek, zejména z orientálních oblastí. Ale neustrnul v této rovině, přihlížel i k teoriím mytologickým nebo metodám antropologické školy, protože každá látka pro něj byla osobitým problémem.

Po podrobných monografiích k tomuto tématu, shrnutých později do dvou svazků Lidových povídek slovanských (1929, 1939), přišla roku 1904 první obsažná kniha Pohádkoslovné studie. V dalších letech se Polívka věnoval především sběru a uspořádání slovesného materiálu, spolupracoval na edicích sbírek lidové slovesnosti J. Š. Kubína (Povídky kladské I–II, 1908–1914; Lidové povídky z českého Podkrkonoší: Podhoří západní, 1922–1923, Úkrají východní, 1926), J. Tvrdého a F. Stavaře (Povídky lidu opavského a hanáckého, 1916), k nimž připravil rozsáhlé teoretické úvodní studie. Významné místo v jeho díle zaujímá práce Súpis slovenských rozprávok (I.–IV., 1923–1930), kde sám shrnul slovenskou lidovou prózu zachycenou nejen tiskem, ale i v rukopisech členů Štúrovy družiny. Jeho odborné znalosti došly ocenění i přizváním k účasti na vydávání Anmerkungen zu den Kinder- und Hausmärchen der Brüder Grimm (sv. I.–V., 1913–1932) J. Bolteho a spoluprací na edici P. Lavrova Lidové povídky jihomakedonské (1932). Torzem bohužel zůstalo Polívkovo velké dílo Slovanské pohádky (I. sv., 1923), v němž se pokusil o syntetický pohled na tuto problematiku.

Jeho kolegové u něj vyzdvihovali především přesnost, střízlivost a úctu k bezpečně zjištěným faktům. Excerpoval vše, co se týkalo tématu jeho studia, a vytvořil si bohatou sbírku studijního materiálu, k čemuž mu pomohlo i osobní poznání v podstatě všech slovanských zemí. To Polívku dovedlo k reálnému vnímání slovanské problematiky, kde vystupoval jako odpůrce idejí neoslavismu, proti němuž stavěl slovanskou vzájemnost založenou na intenzivnější kulturní spolupráci. Na šíření vědomostí o lidové tradici vlastního národa i slovanském světě se sám aktivně podílel v Národopisné společnosti českoslovanské, při řízení Národopisného věstníku českoslovanského i coby předseda Státního ústavu pro lidovou píseň a I. odboru Slovanského ústavu.

Vedle toho byl i členem řady zahraničních a domácích vědeckých společností, mezi jinými Petrohradské akademie věd, Jihoslovanské akademie věd a umění v Záhřebu, Královské srbské akademie v Bělehradu, České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk. Poslední z uvedených ocenila roku 1932 vědeckou práci profesora Jiřího Polívky jmenováním svým čestným členem.

Jan Chodějovský,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.