Z monitoringu tisku

Při jmenování rady pro vědu Nečas porušil zákon

Kdo se mýlí v neutrinech, která jsou rychlejší než světlo?

EK schválila dotaci 2,3 miliardy korun na vědecké centrum BIOCEV


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

SAYING IT ...ON PAPER knižně

V listopadu vychází knížka anglických esejů bývalého oblíbeného lektora a zkušeného editora vědeckých textů Richarda Haase. Knížka má nejen klasickou tištěnou podobu, ale také elektronickou verzi. K vydání v Ústavu pro jazyk český ji připravil Akademický bulletin a k dostání bude v knihkupectví Academia.

richard_mensi.jpg

 

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2008  > květen  > Portréty z archivu

JAN PEISKER (1851–1933)

Obrázek k článku 

Od smrti historika a dopisujícího člena I. třídy České akademie věd a umění Jana Peiskera uplyne 29. května t. r. 75 let. \"Peisker byl pracovník velice nadaný a bystrý. Jakkoliv jeho vědecká činnost byla přísně posuzována a namnoze odmítána, dlužno přece uznati, že přinesl myšlenky kladné, které úrodně působily a otevřely nové perspektivy,\" zhodnotil jeho vědeckou činnost český slavista Lubor Niederle (AB 6/2004).

Jan Peisker se narodil 25. května 1851 v Opařanech u Bechyně. Po gymnaziálních studiích v Písku a Táboře studoval na Filozofické fakultě pražské univerzity a v letech 1873–1891 pracoval jako úředník pražské univerzitní knihovny. Poté odešel do Štýrského Hradce, kde nalezl uplatnění v tamější univerzitní knihovně a v letech 1910–1918 vykonával funkci jejího ředitele. Během pobytu ve Štýrském Hradci se stal členem zemské historické komise pro Štýrsko a císařskou akademií věd byl jmenován členem komitétu pověřeného sestavením a vydáním historického atlasu rakouských alpských zemí. Vedle práce v knihovně se Peisker věnoval také univerzitní kariéře a v roce 1901 byl jmenován docentem hospodářských dějin univerzity ve Štýrském Hradci.

Ve svých prvních vědeckých pracích se Peisker zapojil do boje proti pravosti Rukopisů a do sporů o slovanskou zádruhu. V této souvislosti můžeme zmínit práce Zádruha na Prácheňsku a Libušin Súd a zádruha prácheňská publikované v letech 1888 a 1889 v časopise Atheneum. V otázce zádruhy odmítal představu společného vlastnictví půdy a její vznik vysvětloval vlivem zavedení byzantského daňového systému. Do období poslední dekády 19. století spadají rovněž práce Počátkové dějin sociálních a studie publikované v Zeitschrift für Social – und Wirstchaftsgeschichte. Dalším tématem, kterému Peisker věnoval svou pozornost, byla problematika alpských žup a županů.

Po habilitaci v roce 1901 se Peisker začal zabývat otázkami nejstarších slovanských dějin, přičemž svými vývody budil zájem jak v kruzích historických, tak filologických. Zde je třeba uvést především práce Die älteren Beziehungen der Slaven zu Turkotataren und Germanen und ihre sozialgeschichtliche Bedeutung a Neue Grundlagen der slavischen Altertumskunde, v nichž Peisker předložil zcela nový názor na slovanský pravěk, když se snažil doložit, že Slované již dávno před svým vstupem do historie podléhali střídavě, ale trvale, dvěma porobám – germánské a turkotatarské – a že tato staletá zkušenost na nich zanechala nesmazatelnou stopu v celé jejich pozdější historii a v národním charakteru, když se stali nedůvěřivými, úskočnými, lstivými a neschopnými vytvořit něco velkého – zejména státy řízené jimi samými. Přes odpor, který touto teorií vyvolal, se jí Peisker držel i nadále a snažil se ji doplňovat novými důkazy.

Po vzniku Československa byl v roce 1919 Peisker povolán pražskou univerzitou, aby na její Filozofické fakultě převzal katedru sociálních a hospodářských dějin. Nabídku přijal, ale "nevykládal ve svých čteních to, co by si byla fakulta přála a co od něho čekala". Proto již v následujícím roce přešel jako profesor dějin kulturních přírodnin na Přírodovědeckou fakultu, ale ani toto jeho působení nemělo dlouhého trvání a v roce 1921 odešel na odpočinek. Peiskerova publikační činnost po příchodu do Prahy ochabla a jeho jediným výraznějším spisem z tohoto období je práce "Kdo byli naši předkové a co jsme po nich v sobě zdědili", v níž znovu předložil své představy o Slovanech a jejich vztahu k sousedům, přičemž zvláštní zřetel věnoval původu a historii českého národa. Zbytek života strávil Peisker v ústraní a 29. května 1933 v Praze zemřel. Na závěr citujme několik vět Lubora Niederleho, který o Peiskerovi v nekrologu otištěném v časopise Slavia napsal: "...V jeho theoriích vždy bylo něco nového, zajímavého a dobrého. Jenže Peisker chyboval v tom, že ve významu svých bádání zacházel příliš daleko. Jemu nestačilo konstatování nových fakt a s tím přirozeně spojených důsledků. Peisker šel dál, mnohem dále k vývodům, které sice byly plny velké fantasie, ale za to slabých základů, nebo vůbec bez nich."

Jan Hálek,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.