Historie dalekohledu

Po skončení druhé světové války byl naším největším dalekohledem šedesáticentimetrový reflektor na Skalnatém plese, druhý šedesáticentimetrový reflektor byl v padesátých letech postaven v Brně. Tyto přístroje však nestačily novým a náročnějším požadavkům. Stále více astronomů ukazovalo, že bude nutné pořídit nový, podstatně větší přístroj.

V listopadu 1956 svolala Československá akademie věd konferenci astronomů, která měla za úkol sestavit plán pro následujících 10 let. Stelární astronomie počítala se čtyřmi přístroji:

• 1. Astrograf o průměru 50 cm a ohniskové délce 6 m
• 2. Reflektor o průměru 200 cm pro spektroskopii
• 3. Širokoúhlá Schmidtova komora 120 -- 80 -- 240 cm
• 4. Reflektor Cassegrain o průměru 120 cm pro fotometrii.

Při rozhodování bylo potřeba vzít v úvahu využití jednotlivých přístrojů.

Množství výzkumných projektů, k nimž je možné použít parabolický reflektor, je ve srovnání se Schmidtovou komorou mnohem vyšší -- viz. schemata optických konfigurací zrcadlových dalekohledů -- a proto nakonec došlo k realizaci projektu číslo 2.

Při samotném rozhodování mezi předloženými projekty hrálo určitou roli i to, že krátce předtím dokončily závody Carl Zeiss Jena dvoumetrový dalekohled pro observatoř v Tautenburgu (uveden do provozu v r. 1960).

V červenci 1958 vyslala ČSAV dva pracovníky Astronomického ústavu, B. Valníčka a L. Perka, do Jeny, v listopadu došlo ke zpracování investičního úkolu. Následovalo vládní usnesení z 15. dubna 1959 a schvalovací protokol z dubna 1960. Ve stejné době však tehdejší Sovětský svaz objednal u firmy Zeiss rovněž dvoumetrový dalekohled pro observatoř v ázerbajdžánské Šemaše. Vzhledem k tomu, že firma Zeiss nebyla schopna souběžně zpracovávat dvě odlišné objednávky (a také částečně z důvodu efektivity), došlo na poslední chvíli v naší objednávce k několika úpravám, aby československý dalekohled měl více prvků společných se šemašským dvoumetrem.

Příjezd tahače z NDR s dodávkou tubusu dne 19. 10. 1966

Původně mělo být vybudováno jenom ohnisko Cassegrainovo a coudé. Po diskusi s astronomy na kongresu Mezinárodní astronomické unie v Moskvě v roce 1958 objednavatelé rozhodli rozšířit objednávku i na primární ohnisko k případnému studiu velmi slabých zdrojů.

Již v průběhu schvalovacího řízení vybrali astronomové nejvhodnější místo pro stavbu kopule. Místo muselo splňovat řadu geologických a meteorologických podmínek: stabilní skalnaté podloží pokud možno minimálně narušené erozí, vysoký počet jasných nocí v roce, terén zarostlý vyšším porostem kvůli omezení turbulentního proudění nad povrchem půdy. Proto byl na starých polích pod kopulí vysázen sad.

Stavba kopule začala v 13. dubna 1963, zednické práce skončily 1. února 1964. Veliké potíže činilo postavit betonový základ kopule. Pracovníci firmy Zeiss vznesli požadavek, aby odchylka kruhové stavby při průměru 21 metrů činila od ideální kružnice nanejvýš 4 cm. Stavbařům se podařilo dosáhnout pozoruhodné přesnosti 8 mm, což němečtí dodavatelé vysoce ocenili.

V lednu 1966 začala montáž dalekohledu v Jeně. V říjnu došlo v Jeně k převzetí dalekohledu; ten byl následně demontován, postupně dopraven do Ondřejova a znovu sestaven. Tato montáž skončila v únoru 1967. Následovala justáž optických systémů, první pozorování z 8. března 1967 (planeta Jupiter) a 23. srpna 1967 při příležitosti XIII. kongresu Mezinárodní astronomické unie v Praze byl dalekohled slavnostně uveden do provozu. Podrobnější postup stavebních a montážních prací je shrnut v přiložené tabulce.

Postup budování dvoumetrového dalekohledu

Tabulka zachycuje postup prací při stavbě dalekohledu od zahájení stavby až do zahájení provozu a pořízení prvního spektra.

(* -- derrick je těžký jeřáb, který se použil při montáži kovové kopule a dalekohledu)

NAHORU