Desáté setkání Science, or Else? se jako obvykle uskutečnilo díky spolupráci Zahraničního odboru Akademie věd ČR s Collegium Helveticum při Švýcarském federálním technickém institutu technologií v Curychu (Eidgenössische Technische Hochschule, ETH) a univerzitě v Curychu. Vědcům z rozdílných oborů se tak opět po roce dostalo příležitosti diskutovat o vědě "obecně", o jejím společenském postavení a etických otázkách spojených s vědeckým bádáním. Letošní téma znělo: Reprodukovatelnost v umění, ve vědě a v živé přírodě.
Pojmy reprodukovatelnost a reprodukce spolu úzce souvisejí. Velmi často je vyslovujeme "jedním dechem", protože reprodukovatelnost je bez reprodukce nemyslitelná, ať už ve vztahu k objektu nebo k události. Obojí nacházíme v rozličných souvislostech v rámci vědy, umění, médií nebo živé přírody, a proto není žádným překvapením, že se během diskusí a rozhovorů projevila spojitost obou termínů s různými vědními disciplínami.Reprodukovatelnost je conditio sine qua non v ustanovování vědeckých znalostí obzvláště v přírodních vědách, v nichž je verifikace hypotéz bez experimentu a přesně stanoveného konceptu nemyslitelná. Prof. Vladimír Pliška (Collegium Helveticum, ETH & University of Zürich) ve svém referátu poukázal na nezbytnost jednoznačného definování charakteristických vlastností originálu reprodukovaných v jeho kopiích. Vzhledem k použití různých kritérií je určení hlavních atributů reprodukovatelnosti zaměřeno k cíli reprodukčního procesu, a je tudíž subjektivní. Prof. Pliška také názorně ukázal, že zanedbání zdánlivě marginálních proměnných může vést ke kontroverzním závěrům, jak se stalo např. v nedávno vydané německé studii o šíření dětské leukémie v blízkosti jaderných elektráren, jež vyvolala nepříjemné společenské a politické důsledky.
O reprodukovatelnost – v jejím širším smyslu – se v mnoha ohledech zajímají i matematikové. Dr. Petr Kůrka (Centrum pro teoretická studia UK a AV ČR) představil koncept definovatelnosti a nesouměřitelnosti v kontextu relačních struktur. Prof. Jaroslav Nešetřil (Fakulta matematiky a fyziky UK) ve svém referátu hovořil o příkladech duálních teorií v matematice a umění a možnostech jejich společenského využití. Pro matematiky je nepochybně zajímavá také otázka symetrie na molekulární úrovni, kterou ve svém příspěvku názorně demonstroval prof. Reinhard Nesper (ETH Zürich).
Neměnná kvalita produktů, standardů a opakovaných procedur je v současném industriálním světě ožehavým problémem. Průmyslová výroba léčiv je toho názorným příkladem: standardní složení či rozpustnost léku musejí být zaručeny i při výrobě 1200 tablet za vteřinu. Prof. Gerd Folkers (Collegium Helveticum) v této souvislosti připomněl lékopisy, které reprodukovatelnost usměrňují na základě dohody – od středověkého protijedu proti hadímu uštknutí (theriac) až po současné medikamenty.
Reprodukovatelnost poukazuje v umění na neomezené možnosti reprodukce. Hovořit lze totiž o konceptu sériového vytváření objektů, např. v malířství, sochařství nebo ve fotografii. Reprodukovatelnost a opakování často ve své tvorbě používá současný švýcarský umělec Hans Danuser, který ve vile Lanna objasňoval tvůrčí vývoj od fotografické předlohy (Los Alamos, Gold Foundry in the US) ke svému nedávnému cyklu Frost. V souvislosti s výstavou Frozen Embryo Series III, již si mohou zájemci prohlédnout v Metropolitním Muzeu v New Yorku, Danuser vznesl také otázku, jestli lze reprodukci povýtce chápat jako originál a tedy jako unikátní umělecký výtvor.
Představu produkování uměleckých sérií dovedl do extrému Andy Warhol, když začal vytvářet umělecká díla z masově vyráběných výrobků. Přeneseně lze říci, že z Andyho Warhola-umělce se stal Andy Warhol-"stroj". Téma stroje v umění se v Lanně diskutovalo i v odlišném kontextu díky Martinu Boyerovi (Collegium Helveticum), který představil instalaci belgického umělce Wima Delvoye Cloaca, imitující lidské trávicí ústrojí přeměnou potravy ve výkaly. Přestože můžeme namítat, že stroj není schopen přesně simulovat lidský trávicí systém, lze jej nahlížet jako provokativní reprodukci lidského bytí: velmi efektivně totiž ničí množství látek a energie, které mění na zcela nepotřebné (podle názoru umělce) produkty. Uvedený příklad nezůstal samozřejmě bez reakce a vyvolal různorodou diskusi o limitech uměleckých experimentů.
Pozoruhodnou souvislost mezi přírodními vědami a dekorativním uměním prezentovala dr. Lada Hubatová-Vacková: v 19. stol. plnila reprodukce přírodních forem a jejich transkripce do pravidelných geometrických forem svou funkci nejen ve formální dekoraci, ale přispěla též k vědeckému zkoumání přírodních zákonů. Vzájemný vztah mezi uměním a vědou zdůraznila i Mgr. Denisa Kera (Centrum globálních studií FLÚ AV ČR), jež se zamýšlela nad otázkou, jestli má reprodukovatelnost v umění stejnou funkci jako ve vědě. Názorně doložila, jak čeští umělci v projektu Umělci v laboratořích ve svých posledních pracích užívají vědeckých metod. Na závěr svého vystoupení položila plénu otázku, zda je umění ve věku techniky a stále vzrůstající digitální reprodukovatelnosti stále tématem mas.
O proměnách paradigmatu v architektuře v první pol. 20. stol. (s ohledem na objevení mechanické reprodukovatelnosti) hovořil dr. Cyril Říha (Centrum pro teoretická studia). Podle jeho názoru není architektura od té doby pouze otázkou estetiky, nýbrž též sociální, ekonomické a ekologické udržitelnosti.
Neopominutelná otázka, zdali lze reprodukci považovat za originál, zazněla i v příspěvku dr. Lucie Doležalové (Centrum globálních studií), jež hovořila o rozdílné povaze reprodukce ve středověké rukopisné kultuře ve srovnání se současnými tiskařskými technikami. Podle jejího názoru kopírování vede ke vzniku nových a originálních děl, jejichž autor (případně autoři) text vylepšují, opravují nebo do něj naopak zanášejí chyby. V současnosti se vědci zabývají otázkou, zda tato svoboda byla ve středověku samozřejmostí.
Prof. Johannes Fehr (Collegium Helveticum) analyzoval v kontextu literární reprodukce proces orální tradice. Jeho referát zprostředkoval fascinující pohled na tradici básníků a pěvců v Albánii, na odlišnosti mezi Donem Quijotem u Pierra Menarda a Miguela de Cervantese a na koncept Hanse Ezensbergera Poesie-Automat.
Počátek života je složitou a stále ještě neprobádanou oblastí vědeckého zkoumání. Marek Vácha (3. lékařská fakulta UK) se proto na konferenci zmínil o limitech, s nimiž se při získávání znalostí o původu života potýkáme. Reprodukční cykly genetického kódu sehrávají v živé přírodě rozhodující úlohu, protože jeho bezchybné kopírování je podstatou života. Naopak chyby v reprodukci neodkladně vedou k mutacím na buňkách, jejich smrti a nakonec k definitivnímu zániku celého organismu. Amrei Wittwer (Collegium Helveticum) tyto rozličné mechanismy způsobující smrt buněk (uvolnění a odpadnutí, odumření nebo degenerace proteinů) definovala jako možnosti, jimiž příroda způsobuje plánovanou (apoptosa) nebo naopak "neorganizovanou" smrt organizmu. V přírodě však existují též alternativní koncepty, jak zdůraznila dr. Elvan Kut (Collegium Helveticum). Např. syndrom získané imunodeficience (HIV) přežívá v důsledku chyb v reprodukci. Nadměrný počet chyb poté vede k nezvratným mutacím; vlivem dynamických evolučních transformací virus HIV vzdoruje jak imunitnímu systému, tak i antivirovým lékům.
Různorodé příspěvky na téma reprodukovatelnost ukázaly, že proces reprodukce přináší celou řadů podnětů k zamyšlení. Problematika "otisku" originálu do kopie má totiž nezpochybnitelný tvůrčí potenciál. Koneckonců, je pouze otázkou konvencí, jestli je každá kopie autentická jako originál.
Podobně jako v minulých dvou letech budou všechny přednesené příspěvky publikovány ve sborníku 10th Villa Lanna Meeting (předchozí sborníky jsou zájemcům k dispozici v sekretariátu Centra pro teoretická studia UK a AV ČR).
ELVAN KUT,
Collegium Helveticum
English
