Číslo III./2011
Hlavní stránka » Časopis Soudobé dějiny » Ročník XVIII.(2011) » Číslo III./2011 »
Obsah
Alternativy pop music v Československu období „normalizace“
Miroslav Vaněk
Úvodem k hudebním alternativám v „normalizačním“ Československu
Studie a eseje
Přemysl Houda
Pódia znovu jen pro prověřené
„Normalizace“ oficiální populární hudby v Československu 70. let
Miroslav Vaněk
Není invaze jako invaze
Import „východního“ rocku do Československa 70. let a jeho limity
Peter Bugge
Boj magické moci razítka s magickou mocí lidovou
Případ Jazzové sekce
Jan Bárta
Skupina Nahoru po schodišti dolů band a státní moc
Příspěvek k dějinám neoficiální hudební scény 80. let
Hana Zimmerhaklová
Nico, legenda hudebního undergroundu, v Brně a Praze
Ke koncertování zahraničních hudebníků v komunistickém Československu
Recenze
Antonie Doležalová
Taková byla doba
Od konce války do konce Československa pohledem hospodářských dějin
Doubravka Olšáková
Šílené století pamětí
Miroslav Gregorovič
Česká politika v uniformách
František Svátek
Protektorát v deníku erudovaného historika jako „svědka doby“
Jana Havlínová
Protektorátní tisk pod nacistickou kuratelou
Martin Franc
O frontě na pribináčky, ženě za pultem i o lecčem jiném
Přemysl Houda
Rock a politika v komunistickém Československu
Václav Šmidrkal
Kultura a masy v NDR
O časopisech a archivech
Jaroslav Vaculík
Soudobé dějiny v polských historických časopisech roku 2010
Kronika
Pavla Šimková
Válka patří do muzea
Mezinárodní konference o místech paměti druhé světové války
Radek Slabotínský
Na stráži socialismu
Odborný seminář o ochraně státní hranice v prvních letech komunistického Československa
Jan Randák
Čtvrtý ročník Letní školy soudobých dějin
Anotace
Resumé
Úvodem k hudebním alternativám v „normalizačním“ Československu
Miroslav Vaněk na úvod následujícího tematického bloku příspěvků „Alternativy pop music v Československu období ‘normalizace’“ představuje grantový projekt, z nějž tyto příspěvky vzešly, vysvětluje základní užívané pojmy a seznamuje se stavem historického bádání v této oblasti. Pět statí uveřejněných v tomto čísle časopisu Soudobé dějiny si klade za cíl z různých úhlů a na vybraných příkladech alespoň částečně ilustrovat složitost koexistence a střetávání rockové či alternativní hudby a s ní spjatých subkultur v československém komunistickém režimu a společnosti ve dvacetiletí 1970 až 1989, označovaném jako období „normalizace“.
Studie a eseje
Pódia znovu jen pro prověřené
„Normalizace“ oficiální populární hudby v Československu 70. let
Přemysl Houda
Článek se zabývá způsoby a mechanismy, jimiž komunistický režim v Československu po potlačení reformního procesu pražského jara 1968 obnovoval svou kontrolu nad oblastí populární hudby a prosazoval v ní své představy o socialistické kultuře. Za největší problém stoupenci nového politického kurzu považovali právě ztrátu dozoru stranických a státních orgánů v této sféře, upuštění od ideologického klíče při povolování hudebních skupin a produkcí a vpád komerčních pravidel nabídky a poptávky do hudební sféry. Oháněli se sice bojovnými ideologickými hesly, podle autora se však víceméně spokojili s bezobsažnou a plytkou hudební tvorbou, sloužící k zábavě a oddechu, zatímco festivaly politicky angažované písně vytvářely rituální dekorum.
Za ústřední články v systému kontroly profesionální koncertní produkce platily hudební agentury, které také posloužily při „normalizaci“ československé pop music. Po svém „očištění“ od nespolehlivých osob byly pověřeny provádět rekvalifikační zkoušky hudebníků, vyhlášené v říjnu 1973. Ty podle autora tvořily jen zástěrku pro hromadné zbavení nekonformních hudebníků profesionálního statusu. Mnohem složitější bylo usměrnění amatérské hudební scény, kterou vyplňovaly soubory se statusem takzvaných lidových hudebníků. K jejich existenci byli zapotřebí jen zřizovatelé v podobě jakékoli organizace Národní fronty, koncertní vystoupení měli v gesci pořadatelé a jejich kontrolu měly vykonávat národní výbory. Podle autora však tyto články z hlediska oficiálního řízení hudebního provozu selhávaly, své role totiž často plnily jen formálně nebo byly příliš liberální. Na jejich místo pak nastupovaly represivní orgány, zejména Státní a Veřejná bezpečnost. Nekonformní hudební mládež se stávala objektem sledování, šikany, zásahů na koncertech i takzvaných preventivních rozkladných opatření. Autor v tomto směru blíže seznamuje s akcí Kapela, kterou Státní bezpečnost realizovala ve druhé polovině sedmdesátých let. Jejím prostřednictvím „normalizace“ postihla i amatérskou hudební scénu. Její ovládnutí se však brzy ukázalo jako iluzorní, když počátkem osmdesátých let začaly vznikat kapely ovlivněné punkem a novou vlnou, které vyvolaly nové represivní zásahy.
Není invaze jako invaze
Import „východního“ rocku do Československa v 70. letech a jeho limity
Miroslav Vaněk
Autor přibližuje recepci rockové hudby z Polska, Maďarska a Německé demokratické republiky v Československu v sedmdesátých letech minulého století. Konstatuje, že po potlačení pražského jara byla restrikcemi těžce postižena domácí živě se rozvíjející rocková scéna a také možnosti poslouchat rockovou hudbu ze Západu byly značně podvázány. Vzniklé vakuum částečně vyplnily východoevropské hudební skupiny, které si v Československu získávaly oblibu již od šedesátých let. Jejich gramofonová alba byla za „normalizace“ k sehnání v kulturních střediscích Polska, Maďarska a NDR v Praze a Bratislavě a čas od času mohli rockoví fanoušci zažít i živé koncerty svých oblíbených interpretů z „bratrských“ zemí v československých městech. Popularitě se zde těšili zejména Czesław Niemen a polská skupina SBB, maďarské skupiny Omega a Locomotiv GT nebo východoněmečtí Die Puhdys. I jejich vystoupení však občas narážela na nepochopení a obstrukce úřadů, což autor dokládá na koncertu skupiny Locomotiv GT v září 1973 v pražské Lucerně, který podle oficiálního hodnocení odporoval „socialistické zábavě“ a stal se podnětem pro další omezení koncertování domácích rockových kapel i návštěv žádaných skupin ze socialistických zemí. Podle autora byly poměry v Československu v tomto směru mnohem strnulejší než třeba v Polsku nebo Maďarsku.
Boj magické moci razítka s magickou mocí lidovou
Případ Jazzové sekce
Peter Bugge
Jazzová sekce byla jednou z nejpozoruhodnějších kulturních institucí v „normalizovaném“ Československu. Založena v roce 1971 coby součást oficiálního Svazu hudebníků České republiky, využívala Jazzová sekce svého právního statusu k organizování jazzových a rockových koncertů a k publikování široké škály knih bez povolení či souhlasu státního cenzora a dalších komunistických úřadů. S nasazením řady prostředků usiloval režim od konce sedmdesátých let o zrušení Jazzové sekce. Přežila však až do roku 1984 a teprve v roce 1986 nalezl režim způsob, jak trestně stíhat její vedoucí aktivisty. A přestože dva z vůdců Jazzové sekce nakonec dostali tresty vězení, soudní proces byl plný vnitřních rozporů a verdikty mírnější, než bylo obvyklé či než se čekalo.
Autor v tomto článku zkoumá důvody, proč se perzekuce Jazzové sekce ukázala tak obtížná. Soustřeďuje se na výsledky legalistické strategie Jazzové sekce a na roli právních ohledů v postupu komunistických úřadů v šedesátých letech a v období takzvané normalizace. Tvrdí, že chápání práva a jeho užití v Československu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se značně lišilo od stalinistických praktik let padesátých, když odkazy na „právo a pořádek“ sehrávaly nyní ústřední legitimizační úlohu v politickém a společenském diskurzu Husákova režimu. Jak ukázalo původní rozhodnutí perzekvovat Jazzovou sekci, politicky motivovaná represe zůstávala i nadále důležitým disciplinačním nástrojem režimu, avšak potřeba promítnout politiku represe do právních opatření omezovala úřady (policii, prokurátory, soudy a další) v jejich prosazování mocenských nároků a otevřela ambivalentní „okno příležitosti“ pro nezávislý společenský aktivismus.
Skupina Nahoru po schodišti dolů band a státní moc
Příspěvek k dějinám neoficiální hudební scény 80. let
Jan Bárta
Autor představuje hudební skupinu Nahoru po schodišti dolů band jako jeden ze souborů reprezentujících specifický hudebně-společenský fenomén označovaný jako nová vlna, jenž se na počátku osmdesátých let minulého století objevil v komunistickém Československu. Nejprve tento fenomén obecně charakterizuje a zasazuje do dobových sociálních a kulturních souvislostí. Poté definuje termín „česká nová vlna“, který přes jeho nejednoznačnost chápe jako původní generaci hudebních skupin s patrnými společnými rysy dobově vymezenou první polovinou osmdesátých let. Upozorňuje přitom na inspirační vlivy uvedeného hudebního proudu, jeho intelektuální podstatu, osobité používání českého jazyka i žánrový rozptyl souborů, které se k němu hlásily. Jako určující znaky jejich tvorby uvádí zvláště užívání humoru, ironie a sarkasmu, které byly podpořeny výstřední vnější prezentací. Dále autor poukazuje na střet punku a nové vlny s oficiální kulturní politikou a s orgány určenými k jejímu prosazování, které interpretovaly oba směry jako prostředek takzvané ideologické diverze, zároveň však zdůrazňuje veskrze apolitický charakter obou směrů. Uvedený výklad ze strany režimu je doložen zejména příkladem nechvalně proslulého článku „Nová vlna se starým obsahem“, otištěného v ideologickém týdeníku Tribuna v březnu 1983, a dále popisem byrokratických mechanismů sloužících k potírání nekonformních hudebních skupin, k nimž náleželo zejména rušení zřizovatelských smluv.
Ve druhé části článku se odvíjí příběh skupiny Nahoru po schodišti dolů band, založené v roce 1983, a je podáno její žánrové vymezení s ukázkami textů písní. Dráhu skupiny výrazně poznamenal koncert v pražské výletní restauraci Za Větrem v červnu 1984, který byl ukončen zásahem Veřejné bezpečnosti. Tuto kauzu a její důsledky v podobě policejního vyšetřování a zákazů koncertování autor rekonstruuje na základě dokumentů Státní bezpečnosti v konfrontaci s ústními svědectvími členů skupiny. Přes zákazy vystupování v určitých částech Prahy a opakované vypovězení zřizovatelské smlouvy po intervenci Státní bezpečnosti však skupina svou činnost neukončila a znovu ji rozvinula koncem osmdesátých let. Z daného případu vyvozuje autor obecnější závěry o účinnosti ideologicky motivovaných restrikcí v oblasti populární hudby v kontextu počínající československé „přestavby“ v polovině dekády.
Nico, legenda hudebního undergroundu, v Brně a Praze
Ke koncertování zahraničních hudebníků v komunistickém Československu
Hana Zimmerhaklová
Tato případová studie přibližuje dvě ojedinělá vystoupení zpěvačky Nico, proslavené spoluprací s Andym Warholem a skupinou The Velvet Underground, v polovině osmdesátých let minulého století v „normalizačním“ Československu, a to v kontextu tehdejšího koncertování západních interpretů pop music v zemi. Jak autorka uvádí, profesionální koncertní vystoupení zahraničních umělců v sedmdesátých a osmdesátých letech mohla sjednávat pouze státní agentura Pragokoncert, a takovéto koncerty zpěváků či skupin ze Západu byly celkem výjimečné. Kromě toho na amatérské bázi mohla zvát zahraniční hudebníky zájmová sdružení, jako byla Jazzová sekce, která toho využívala například při Pražských jazzových dnech. Další možnost pak představovaly iniciativy kulturních středisek, pokud v nich působili agilní, nekonformní a neohrožení hudební organizátoři. To byl případ Kulturního domu Opatov v Praze se zástupcem vedoucího Vojtěchem Lindaurem nebo Obvodního kulturního a výchovného střediska Brno III s dramaturgyní Lenkou Zogatovou. Právě díky nim se ve dnech 3. a 4. října 1985 uskutečnil brněnský a pražský koncert Nico, která se na svém turné vracela z Maďarska do Západního Německa. Zatímco brněnský koncert, uspořádaný ve vesnickém hospodském sále, proběhl prakticky utajeně a bez problémů, pražský koncert v Kulturním domě Opatov provázely na místě organizační zmatky a byl poznamenán policejním zásahem. Vojtěch Lindaur byl vyšetřován Státní bezpečností a propuštěn ze zaměstnání, na druhé straně měla akce publicitu v československém vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Autorka při rekonstrukci událostí konfrontuje materiály Státní bezpečnosti s ústními svědectvími účastníků.
Recenze
Taková byla doba
Od konce války do konce Československa pohledem hospodářských dějin
Antonie Doležalová
PRŮCHA, Václav a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992, sv. 2: Období 1945–1992. Brno, Doplněk 2009, 1002 stran.
Autorka v podrobné recenzi nejprve seznamuje s obsahem a strukturou druhého svazku Hospodářských a sociálních dějin Československa, který je základním dílem svého druhu v současné české historiografii. Recenzentka oceňuje především jeho mimořádnou materiálovou obsažnost a bohaté využití kvantitativních, zejména statistických metod. Klade však nad knihou také kritické otazníky. Tak upozorňuje na závislost její koncepce na politických dějinách, která se promítá například do zvolené periodizace, na občasnou tematickou roztříštěnost nebo na zřetelnou preferenci popisu před analýzou a interpretací. Část jejích výhrad spadá na vrub marxistického přístupu hlavního autora, který se projevuje v užívané, bohužel však nedostatečně vysvětlené terminologii, v implicitním hodnocení různých politických, sociálních a ekonomických skutečností a také v některých značně diskutabilních tvrzeních.
Doubravka Olšáková
KLÍMA, Ivan: Moje šílené století, sv. 1 a 2. (Edice Paměť, sv. 17 a 32.) Praha, Academia 2009 a 2010, 526 + 369 stran, obrazové přílohy.
Recenze nejprve seznamuje s mimořádným nakladatelským projektem Edice Paměť, který veřejnosti zpřístupňuje a někdy přímo inspiruje řadu pozoruhodných memoárových textů, především z pera významných osobností vědy. Ve dvou svazcích pamětí Ivana Klímy (narozen 1931) ožívá osud židovského chlapce zavlečeného do koncentračního tábora, mladistvého nadšeného budovatele komunismu, v šedesátých letech reformního intelektuála a v dalších dvaceti letech disidentského spisovatele. Podle recenzentky jsou Klímovy memoáry především jedinečným svědectvím o životě ve dvou totalitách 20. století a jejich nejsilnější místa jsou ta, v nichž autor nerozvíjí dlouhé úvahy, ale vypráví svůj vlastní příběh.
Miroslav Gregorovič
PEJČOCH, Ivo: Armády českých politiků: České polovojenské jednotky 1918–1945. Cheb, Svět křídel 2009, 162 stran.
Kniha pojednává o uniformovaných formacích českých politických stran od vzniku Československé republiky do konce Protektorátu Čechy a Morava, poté se tento fenomén již nevyskytoval. Podle recenzenta autor vysoce podloženě, výstižně a přesně zachycuje dějiny mnohdy až kuriózních sdružení pohybujících se většinou ve spektru extrémní levice a extrémní pravice. Za problematické pouze považuje, že publikace nezaznamenává některé sudetoněmecké organizace v době první republiky.
Protektorát v deníku erudovaného historika jako „svědka doby“
František Svátek
SLAVÍK, Jan: Válečný deník historika. Ed. Jaroslav Bouček. (Edice Paměť, sv. 15.) Praha, Academia 2008, 545 stran.
Recenzent připomíná velkou zásluhu Jaroslava Boučka, který českému čtenáři v řadě statí, edicích, bibliografii i v odborném životopise znovu objevil a mnoha způsoby přiblížil osobnost dlouho cenzurovaného a tabuizovaného historika Jana Slavíka (1885–1978). Oceňuje jeho pečlivou rekonstrukci textu Slavíkových deníků z doby druhé světové války a sám shrnuje hlavní motivy, kolem nichž se točily postřehy a úvahy ve Slavíkových zápiscích. Celkově je nehodnotí jako příliš originální, ale spíš jako pozoruhodné zrcadlo obav, nadějí i iluzí tehdejší české společnosti
Protektorátní tisk pod nacistickou kuratelou
Jana Havlínová
GEBHART, Jan – KÖPPLOVÁ, Barbara – KRYŠPÍNOVÁ, Jitka a kol.: Řízení legálního českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. Praha, Karolinum 2010, 146 stran + CD.
Recenze představuje sborník věnovaný dosud nepříliš prozkoumaným mechanismům ovládání oficiálního českého tisku v souladu se zájmy německých okupantů v letech 1939 až 1945. V tomto směru podle recenzentky znamenají značný přínos jak jednotlivé studie, tak přiložené CD s edicí kompletního přepisu všech dochovaných zápisů z více než dvou set tiskových porad, na nichž němečtí úředníci předávali instrukce šéfredaktorům českých novin.
O frontě na pribináčky, ženě za pultem i o lecčem jiném
Martin Franc
BÍLEK, Petr A. – ČINÁTLOVÁ, Blanka (ed.): Tesilová kavalérie: Popkulturní obrazy normalizace. (Edice Scholares, sv. 24.) Příbram, Pistorius & Olšanská 2010, 256 stran.
Kniha podle recenzenta reprezentuje v české historiografii poměrně málo vídaný typ publikace, v níž není hlavní důraz položen na pečlivý heuristický sběr materiálů, ale spíše na originalitu a pronikavost myšlenky a na výpovědní hodnotu jednotlivých obrazů. Přednosti i slabiny tohoto přístupu ilustruje v hojné míře. Na jedné straně autoři zaslouží pochvalu za otevírání zajímavých témat, četné bystré postřehy a inspiraci dalšího bádání v různých směrech, na druhé straně jim lze leckdy vytknout nedostatečnou znalost pramenů a nepřihlížení k širšímu kontextu, věcné chyby a konstruování závěrů, které nemají mnoho společného s realitou.
Rock a politika v komunistickém Československu
Přemysl Houda
VANĚK, Miroslav: Byl to jenom rock’n’roll? Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956–1989. Praha, Academia 2010, 639 stran.
Recenzent tuto monografii hodnotí jako zdařilý pokus o celistvé a v mezinárodních souvislostech zakotvené uchopení časově i tematicky rozsáhlé oblasti rockové a z rocku vyrůstající hudby a subkultury v komunistickém Československu. Nejedná se o muzikologické rozbory, ale o ryze historický výklad, v němž autor dbá na šíři dokumentační základny a umně kombinuje různé typy pramenů. Sleduje přitom vztahy mezi politikou a snahami o alternativní hudební vyjádření vůči oficiálně protežované pop music a klade si jako ústřední otázku, zda a nakolik nesla rocková hudba opoziční náboj vůči režimu.
Václav Šmidrkal
RICHTHOFEN, Esther von: Bringing Culture to the Masses: Control, Compromise and Participation in the GDR. New York – Oxford, Berghahn Books 2009, 240 stran.
Autorka podle recenzenta objasnila ze stanoviska sociálních dějin na příkladu „kulturní masové práce“ řadu skutečností týkajících se mocenského systému Německé demokratické republiky a vzájemného vztahu kulturních funkcionářů, účastníků kulturního života a kulturní politiky komunistické strany. Zároveň se ale v její práci vyjevují meze sociálněhistorického přístupu, zejména v absenci konkrétních příkladů, jež by ilustrovaly vyvozené charakteristiky sociálních skupin, a v pominutí individuálních motivací aktérů.
O časopisech a archivech
Soudobé dějiny v polských historických časopisech roku 2010
Jaroslav Vaculík
Autor podává přehled zajímavých článků z oblasti soudobých dějin, které byly publikovány v polských historických časopisech v roce 2010. Soustřeďuje se v prvé řadě na Dzieje Najnowsze jako na nejvýznamnější polský titul svého druhu a dále sleduje časopisy Przegląd Zachodni, Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej, Sobótka, Kwartalnik Historyczny, Przegląd Historyczny, Zeszyty Historyczne a Wiadomości Historyczne.
Kronika
Válka patří do muzea
Mezinárodní konference o místech paměti druhé světové války
Pavla Šimková
Referentka přináší podrobnou zprávu o mezinárodní konferenci „Mezi dějinami a politikou: Druhá světová válka v muzeích a památnících západní a východní Evropy“, která se konala ve dnech 29. června až 1. července 2011 v Mnichově a zabývala se evropským rozměrem kultury paměti druhé světové války. Účastníci konference se shodli na tom, že muzea a památníky jsou institucemi, které historii nejen vystavují, ale samy jsou zároveň její součástí: svou existencí a proměnami v běhu času nepoukazují jenom na válečné dějiny, ale také na dlouhou historii a současnost výkladů a vyrovnávání s druhou světovou válkou v Evropě.
Na stráži socialismu
Odborný seminář o ochraně státní hranice v prvních letech komunistického Československa
Radek Slabotínský
Zpráva referuje o semináři, který pod názvem „Ochrana státní hranice 1948–1955“ uspořádalo Technické muzeum v Brně spolu s Archivem bezpečnostních složek ve dnech 17. až 19. května 2011 v budově Technického muzea v Brně. Jednalo se o první odbornou akci svého druhu v rámci české historické veřejnosti.
Čtvrtý ročník Letní školy soudobých dějin
Ve zprávě Jan Randák informuje o čtvrtém pokračování Letní školy soudobých dějin, které se ve dnech 22. až 24. června 2011 uskutečnilo v Praze ve spolupráci Střediska společných činností Akademie věd ČR, v. v. i., a Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Stejně jako v předcházejících letech byla akce určena především zájemcům z řad učitelů dějepisu středních i základních škol.
