Ve snaze obstát na globálním trhu práce s nejkvalifikovanějšími pracovníky zavádí mnoho států různé typy cílených politik pro zlepšení migrační bilance vysoce kvalifikovaných pracovníků. Předložená studie je pokusem přispět k možnému zavedení takové politiky v České republice. Její klíčovou částí je systematický přehled o politikách, kterými se snaží různé země podnítit vědce a výzkumníky působící v zahraničí k návratu zpět do vlasti, případně alespoň usnadnit přenos informací, know-how a zkušeností ze zahraničí zpět do země. Při vytváření tohoto přehledu jsme spoléhali na čtyři různé zdroje informací: texty publikované ve vědecké literatuře, texty publikované institucemi majícími programy podobného typu ve své agendě, internetové stránky informující potenciální uživatele o programech a osobní korespondenci a rozhovory s profesionály zabývající se danou problematikou.
Výsledky práce ukazují, že jak se zvětšuje role vědy a výzkumu v ekonomickém rozvoji společnosti, stává se pro země stále důležitější, aby měly dostatečnou zásobu kvalifikovaných pracovníků, kteří by v těchto klíčových odvětvích byli schopni pracovat. Vzdělávací systémy nejvyspělejších zemí nezajišťují dostatečnou nabídku kvalifikovaných pracovních sil pro výzkum a vývoj, a jsou proto stále častěji doplňovány politikami zaměřenými na ovlivňování migrace vysoce vzdělaných – ty mají bránit odlivu vlastnách vysoce vzdělaných lidí do zahraničí, mají přitáhnout vzdělané cizince, a také přimět vzdělané expatrioty zpět do země.
Existují v zásadě dva přístupy, jak se státy mohou snažit přitáhnout vysoce vzdělanou pracovní sílu zpět. Prvním z nich je individuální přístup, který spočívá ve snaze různými způsoby motivovat k návratu konkrétní individuální vědce. Druhým je přístup obecně zaměřený na zlepšení prostředí pro vědce, které má ve svém důsledku vést ke zvětšení motivace vědců působících v zahraničí k návratu. Zatímco individuální přístup je možno charakterizovat jako krátkodobý, přístup zaměřený na zlepšení podmínek vědu a vědce a zlepšení možností pro jejich uplatnění v zemi původu je považován za dlouhodobě efektivní. Smotné individuální politiky mají nejrůznější podobu – podmiňování získání úplné kvalifikace návratem ze studií neb pracovního pobytu v zahraničí do země původu, vázání stipendií pro zahraniční pobyt na podmínku návratu, poskytování speciálních návratových grantů, reintegračních příspěvků a grantů, poradenstvím i poskytováním informací i nejrůznějších výhod.
V rámci přístupu obecně zaměřeného na zlepšení domácího prostředí pro vědce existuje rovněž řada různých konkrétních politik. V nejobecnější rovině se tyto politiky zaměřují buď na zlepšení ekonomické situace, nebo na zlepšení vzdělávacího systému v mateřské zemi, případně jsou zaměřeny na specifické oblasti se speciálním významem pro vědce.
Individuální přístup snažící se o přitažení individuálních vědců i přístup zaměřený na obecné zlepšení prostředí pro vědu a výzkum v zemi se v praxi často navzájem doplňují, řada států se snaží využít výhod obou přístupů a spojit je do nějaké formy komplexní politiky zaměřené na ovlivňování migračních proudů vysoce vzdělaných lidí. Určitým problémem je, že takové komplexní politiky jsou často velmi finančně náročné a rozvojové země, kterých se problém úniku mozků týká nejvíce, nemívají dostatek zdrojů, s jejichž pomocí by mohly konkurovat vyspělým zemím. Dosavadní zkušenosti s aplikací politik snažících se ovlivnit migraci vysoce vzdělaných ukazují, že největší šance na úspěch mají komplexně pojaté migrační politiky v zemích, které sice nepatří mezi nevyspělejší, ale mají dostatečně silnou základnu domácí vědy, patří mezi země relativně bohaté a jejich ekonomika vykazuje známky stabilního růstu. Mezi takové země patří nepochybně i České republika. Zdá se tudíž smysluplné, aby se Česká republika o vytvoření takové komplexní politiky zaměřené na migraci vysoce vzdělaných pokusila.
