Když před 125 lety předložil Jiří Polívka habilitační komisi svůj spis O časech ve slovanských nářečích, příspěvek k historické skladbě, započala se vědecká dráha jednoho z našich nejvýznamnějších slovanských filologů-folkloristů přelomu 19. a 20. století.
Pod vlivem svého učitele J. Gebauera se zpočátku zaměřil především na lingvistiku a mluvnici slovanských jazyků, dál si zatím mladý jazykovědec ještě jít netroufal. Postupně však rozšiřoval svůj odborný záběr na starý církevně-slovanský jazyk a písemnictví, na otázky dialektologické, zabýval se i novějšími literárními jevy polskými a ruskými. Zlom nastal na konci 80. let, kdy podnikl dlouhou studijní cestu do Ruska, aby se seznámil s nezbytnými prameny, které v českých knihovnách chyběly, a především s metodikou ruských slavistů, kteří byli považováni za světové špičky v oboru. Byli to především A. N. Pypin, A. N. Veselovskij a N. S. Tichonravov. Z této cesty si Polívka přivezl nejen řadu materiálů ke studiu, ale také navázal četné kontakty se zahraničními kolegy, které dále rozšířil při svých návštěvách Záhřebu a Bělehradu v 90. letech.Skutečnost, že si osvojil i znalost ruštiny a srbochorvatštiny, mu umožnila přímo proniknout do slovanských literatur a otevřela cestu ke srovnávacímu studiu slovanské lidové slovesnosti, především pohádek. To byla oblast, v níž po sobě Polívka zanechal nejvýznamnější stopu a dosáhl světového uznání. Patřil mezi stoupence tak zvané migrační školy, kteří zastávali názor, že pohádkové látky se šířily z různých středisek, zejména z orientálních oblastí. Ale neustrnul v této rovině, přihlížel i k teoriím mytologickým nebo metodám antropologické školy, protože každá látka pro něj byla osobitým problémem.
Po podrobných monografiích k tomuto tématu, shrnutých později do dvou svazků Lidových povídek slovanských (1929, 1939), přišla roku 1904 první obsažná kniha Pohádkoslovné studie. V dalších letech se Polívka věnoval především sběru a uspořádání slovesného materiálu, spolupracoval na edicích sbírek lidové slovesnosti J. Š. Kubína (Povídky kladské I–II, 1908–1914; Lidové povídky z českého Podkrkonoší: Podhoří západní, 1922–1923, Úkrají východní, 1926), J. Tvrdého a F. Stavaře (Povídky lidu opavského a hanáckého, 1916), k nimž připravil rozsáhlé teoretické úvodní studie. Významné místo v jeho díle zaujímá práce Súpis slovenských rozprávok (I.–IV., 1923–1930), kde sám shrnul slovenskou lidovou prózu zachycenou nejen tiskem, ale i v rukopisech členů Štúrovy družiny. Jeho odborné znalosti došly ocenění i přizváním k účasti na vydávání Anmerkungen zu den Kinder- und Hausmärchen der Brüder Grimm (sv. I.–V., 1913–1932) J. Bolteho a spoluprací na edici P. Lavrova Lidové povídky jihomakedonské (1932). Torzem bohužel zůstalo Polívkovo velké dílo Slovanské pohádky (I. sv., 1923), v němž se pokusil o syntetický pohled na tuto problematiku.
Jeho kolegové u něj vyzdvihovali především přesnost, střízlivost a úctu k bezpečně zjištěným faktům. Excerpoval vše, co se týkalo tématu jeho studia, a vytvořil si bohatou sbírku studijního materiálu, k čemuž mu pomohlo i osobní poznání v podstatě všech slovanských zemí. To Polívku dovedlo k reálnému vnímání slovanské problematiky, kde vystupoval jako odpůrce idejí neoslavismu, proti němuž stavěl slovanskou vzájemnost založenou na intenzivnější kulturní spolupráci. Na šíření vědomostí o lidové tradici vlastního národa i slovanském světě se sám aktivně podílel v Národopisné společnosti českoslovanské, při řízení Národopisného věstníku českoslovanského i coby předseda Státního ústavu pro lidovou píseň a I. odboru Slovanského ústavu.
Vedle toho byl i členem řady zahraničních a domácích vědeckých společností, mezi jinými Petrohradské akademie věd, Jihoslovanské akademie věd a umění v Záhřebu, Královské srbské akademie v Bělehradu, České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk. Poslední z uvedených ocenila roku 1932 vědeckou práci profesora Jiřího Polívky jmenováním svým čestným členem.
Jan Chodějovský,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
English
